Již druhý rok probíhají pravidelné veganské večeře v olomoucké Galerii u mloka, které se staly nejen otevřeným sociálním prostorem místní veganské kultury, ale jsou také příkladem aktivity, která inspirovala (některé nepřímo) další skupiny, jež spontánně horizontálně rozšířily tuto formu společenského sdílení do dalších měst – Orlová, Jihlava, Brno a Praha.Současně s veganskými večeřemi jsme se ve stejné době v Olomouci pokoušeli iniciovat i cyklojízdy Critical Mass na podobné (ne)organizační bázi, ale ty tak velký zájem a především samostatnost účastníků nevyprovokovaly, přestože je ve městě několikrát více cyklistů než veganů. Navíc je setkání u společného jídla mnohem intimnější forma kontaktu než spolu jet vedle sebe na ulici na kole, což může být překážka pro mnohdy sobě navzájem neznámé lidi. Někteří na olomoucké večeře dojdou, protože mají ve svém diáři zabookovanou poslední středu v měsíci večer pravidelně pro podobné setkání, jiní protože před pár dny potkali někoho zajímavého, kdo je pozval. Každopádně vznikl pravidelný sociální prostor, kde se každý měsíc sejde okolo dvaceti lidí různého věku, zájmů a profese, prostor, kde nikdo za jídlo nemusí platit ani není pobízen obsluhou nebo majitelem, aby si přál další a další objednávky. Pokud chcete pouze potkat staré i nové kamarády a nemáte hlad ani chuť (ale to bych se hodně divil) můžete zde pobýt a strávit čas bez toho, aniž byste cokoliv konzumovali. Další odlišností od míst, jako jsou kluby a různá restaurační zařízení, je, že v tomto nekuřáckém prostoru je zákaz vstupu pod vlivem návykových látek včetně alkoholu, takže se zde ani žádný alkohol neprodává. Taková odlišnost od každodenního standartu mnohých lidí již stojí za úvahu, proč vlastně něco takového vzniklo? Možná odpověď by mohla být: protože sdílení je jedna z největších kvalit ve vesmíru (což by mohlo být i mottem veganských večeří), ale rád bych poskytl introspetivnější pohled na „naše“ olomoucké večeře.
(Ne)organizace
Myšlenka otevřené veganské večeře nás napadla po několika veřejných vaření Food not Bombs Olomouc právě v Galerii u mloka a napadlo nás, proč se nescházet takto u jídla pravidelně. Vlastně se nejedná o nikterak originální nebo průkopnickou myšlenku, různé formy komunitních večeří (i veganských, které se podobají těm olomouckým) se konají snad po celém světě. Původním záměrem bylo vytvořit dlouhodobou a pravidelnou událost, ale vložit do toho co nejméně energie. Proto jsme přišli s celkem jasně vymezenou ideou a nabídli pravidelný čas a místo a počkali, zda se po několika svolaných večeřích samospádem událost uchytí nebo skončí. Inspirovali jsme se právě stylem nehierarchického organizování Critical Mass, které se téměř celosvětově konají každý poslední pátek v měsíci a mají sraz na konkrétním místě ve stejný čas. Tento model fixního místa a času (pokud ho přijme za své dostatečný počet lidí) umožňuje dlouhodobou kontinuitu a absenci “organizátora” nebo iniciátora na samotné události, protože se neváže na jednu nebo více konkrétních osob. Odpadnutím nebo vyhořením osoby organizátora by totiž zanikla i samotná událost, což je problém mnoha různých projektů, které hierarchicky (neformálně) závisejí na jedné nebo několika osobách. Chtěli jsme vytvořit něco, co by především časově překonalo organizační aktivitu iniciátorů. Protože je Olomouc studentským městem a o víkendu je město doslova odkrveno, padla volba na středu a aby se to dobře pamatovalo, tak je to středa poslední v měsíci. Někteří účastníci dnes tvrdí, že je začátek od půl sedmé a někteří od sedmi… V tomto došlo k rozštěpení konsensu, ale přesto si můžete být jisti, že když otevíráte dveře Galerie u mloka již v půl sedmé, nebude zamčeno.
Měsíční interval se zdál vzhledem k velikosti místní veganské komunity lidí ideální periodou. Důvodem, proč jsme se rozhodli k „poslední středě v měsíci“ nebylo náhodné. Je to nejlépe pochopitelná informace, v pokud možno nejstručnější podobě i pro „nováčka“ nebo někoho, kdo není v kontaktu s nikým, kdo se na večeřích již podílí. Rozhodně nemůže dojít ke zmatkům jako v případě určení „jednou za čtrnáct dní“ nebo „každou čtvrtou středu“. Nikdo nemusí nic složitě počítat a ví téměř intuitivně, kdy může dojít a odpadá i potřeba pracně vytvářet letáky (pokud chcete přilákat nové lidi), které budou obsahovat přesné datum a pozvánku.
Rozhodně se již mnohým do paměti vryla poslední středa v měsíci, což si lze lehce ověřit tím, že se již skupina iniciátorů nesnaží o nějaké zásadní přilákání lidí, krom pozvání pár kamarádů, a přesto dorazí stabilní počet spolustolovníků na příjemně strávené chvíle. Do jaké míry se lze zbavit neformální hierarchie ve všech směrech, je otázka, pořád přetrvává zodpovědnost ve zpřístupnění prostoru galerie na dvou lidech. Naprostým odbouráním těchto limitů tím, že se toho ujmou samostatně další lidé, bude možná dalším vítězstvím.
Ze smyslu „organizace“ vyplývá to, že akcí se stává prostě ten, kdo přijde. Není nikdo, kdo by měl autoritu nebo měl někoho vést a někoho poučovat. V naprosto rovné společnosti se učí každý od každého a ne všichni od toho „nejchytřejšího“/“nejschopnějšího“. Olomoucké veganské večeře by měly být prostor, kde každý přebírá zodpovědnost sám za sebe a jedinými limity jsou pravidla galerie (nekuřácký, žádné drogy) a sdílené hodnoty (etika k mimo-lidským bytostem). Můžeš prostor využít k recitaci svých básní nebo vyprávění svých bláznivých příběhů.
Protože jsem byl jeden z lidí, který se myšlenky chytl již z počátku a pozval jsem mnoho dalších dnes pravidelných návštěvníků, slýchám často otázku: “A kdy uděláte další veganskou večeři?” To je základní nepochopení této společenské formy sdílení, protože večeři dělá/organizuje každý, kdo přijde.
CIY: Cook it yourself!
V původní rok staré pozvánce na veganské večeře v Olomouci stálo: „Každý, kdo by očekával pionýrský tábor s vedoucími a poslušnými pionýry, udělá lépe, když půjde do restaurace.“ Restaurace jako symbol pasivního přijímání je právě opakem zúčastněnosti, kterou mají veganské večeře ve své další zásadní idee představovat. Tudíž pokud chceme, aby se rozplynulo pomyslné rozdělení na „organizátory“ a „účastníky“ měla být příprava pokrmů rovnoměrně rozdělena mezi všechny účastníky, nikoliv vytvářet často při podobných událostech užívaný model „služeb na vaření“ nebo „jídla za dobrovolný příspěvek“ skupince, která vaří. Tyto modely mohou být v mnoha případech a ohledech snazší, funkčnější a efektivnější, ale svádějí daleko více k pasivitě a neformálně hierarchickému rozdělení. Navíc pokud hodnotově klademe důraz na kreativní tvůrčí činnost, která je opakem pasivního přijímání, měli bychom se pokoušet právě o náš „cook it yourself“ přístup v obstarávání pokrmů na společnou večeři. Pokud to myslíme s postoji nekonzumnosti, nekomerčnosti a neziskovosti, vážně je to nejlepší způsob, který jsme dokázali vyvinout. Kdo může, donese ostatním co sám nebo se svým kamarádem, partnerem nebo zvědavým rodičem navařil.
Každý vše vaří dobrovolně bez nároku na ocenění (krom pochvaly spolustolovníků) a každý vše přijímá bez potřeby něco vracet. Právě pokud odstraníme z takovéto směny závazek odplaty můžeme hovořit o sdílení. Svým způsobem se takovéto veganské jídlo zdarma může stát alternativou k Food Not Bombs, ze kterého měli v minulosti někteří místní lidé pocit charitativní činnosti bez sebemenšího náznaku posunu vpřed nebo alespoň snahy potřebných nepřijít opilý na mol a v některých případech dokonce i vůle poděkovat.
Tvrdit, že každý stolovník na večeři něco přinese, by bylo lhaní si do kapsy. Nejen, že jsou lidé, kteří nevaří pokaždé, ale jsou i kamarádi, kteří nevařili nikdy. Přesto jsou všichni pokaždé více než vítáni! Někdy někdo žije v situaci, kdy si z časových důvodů nemůže dovolit navařit a někdo prostě nemá pokaždé čas nebo zdroje. Můj osobní a myslím, že i kolektivní pocit z toho, když někdo známý nepřijde (třeba i kvůli tomu, že by nic nedonesl), je duchovní ochuzení. Nemusíte se bát, že na vás bude někdo koukat jako na pijavice, protože ač se někdy stane, že se sní všechno, tak vetšinou si zbylé jídlo odnášejí poslední jedlíci domů.
A co uvařit? To záleží na každém, na jeho času a možnostech. Někdo uvaří co dům dá, někdo jiný se zase snaží ukázat své kuchařské dovednosti. Nezáleží na tom, zda uděláš dort, polévku, buchtu, desert, domácí pečivo, něco orientálního, švédský stůl či jiné zobání nebo hlavní jídlo, protože téměř vždy se objeví zajímavá paleta různého chutného veganského jídla. Snad nejvyšší ocenění kuchařských dovedností jsou nadšené oči se slovy „dej mi recept“. Věřte, že to je dobrá motivace snažit se navařit něco fenomenálního.
Proč to vůbec dělat?
Kreativita představovaná do it yourself principy a forma organizace ovšem není tím hlavním motivem, protože tu můžeme vkládat do mnoha jiných více cílenějších aktivit (ať již za zvířata nebo jiné sdílené hodnoty). Asi téměř každý by našel nějaký důvod, proč se takto scházet u jídla. Až po zhodnocení několika hojně navštívených večeří jsme objevili některé z těchto motivů a přístupů, které se mohou i vzájemně kombinovat. Jistě jich bude víc, ale uvádím tři nejzákladnější. Ovšem všechny z nich se mohou plně projevit a ukázat, pokud budou večeře probíhat dlouhodobě s pravidelností, nikoliv když proběhne jedna nebo dvě s delším časovým odstupem.
Primárním motivem bylo především vytvořit ostrůvek prostoru pro vegany, který by mnohým vytvořil příležitosti jak si usnadnit život. Veganská večeře je ideální, pokud nechcete trávit hodiny na facebooku nebo internetových diskuzních fórech, kde lovíte potřebné informace a dáte přednost sdílet informace face-to-face ve fyzické komunitě podobně smýšlejících lidí. Můžete se zde dozvědět zkušenosti jiných, kde a jak sehnat veganskou kosmetiku nebo kterým výrobkům se vyhnout, protože jejich výrobci do něj začali přidávat živočišnou složku. Trávit čas s lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty a výběrové preference může pomoci v přesvědčení a nevyhořet po poměrně krátké době (když máte kérku “vegan forever” na hrudi) ani po deseti letech veganství.
Po několika málo večeřích jsme zjistili další možný přínos veřejnosti otevřeného veganského debužírování. Někteří vegani a veganky si sebou vzali kamarády nebo členy rodiny, kteří toho o veganství zatím mnoho nevěděli. Veganské večeře se tudíž staly i příležitostí prezentace veganského jídla, o kterém má stále mnoho lidí předsudky, že se jedná o “zrní” nebo, že se z toho nelze pořádně a chutně najíst. Není nic lepšího než tyto představy nabourávat bezprostředním zážitkem, protože přímá zkušenost má rozhodně mnohem větší vypovídající potenciál odpovědět na otázku: “co teda vlastně jíš?”, než výčet mnohdy neznámých surovin a ingrediencí. Naplnění takového poslání veganské večeře ovšem vyžaduje na rozdíl od předchozího účast lidí, kteří vegani nebo veganky nejsou.
Třetím možným motivem může být pouze tvorba sociálního prostoru nebo chcete-li komunity lidí, kteří mají podobné hodnoty a přesvědčení a které nutně nemusí pro všechny představovat veganství. Může se jednat třeba jenom o lidi, které spojuje nějaký společný zájem jako je umělecké nebo aktivistické nadšení. Podobně sloužila jedna z olomouckých veganských večeří jako prostor pro setkání svépomocného spotřebitelského družstva biopotravin, kde si řešily organizační záležitosti. Takovýto sociální prostor může sloužit již zavedenému neřkuli formálnímu kolektivu nebo k vybudování kolektivu zbrusu nového. Cítí-li se někdo osamělý je právě společné stolování krásnou záminkou k poznání podobně osamělých jedinců. V takovémto modelu již veganství není účelem, ale jakýmsi tolerančním atributem. Jídlo je veganské, protože se tak stravuje nezanedbatelná část účastníků, a pro zbytek nepředstavuje žádný problém se jeden den v měsíci podvolit ve svém stravování kolektivnímu zájmu. S podobným tolerančním přístupem se lze zatím setkávat ve squaterských nebo aktivistických kolektivech různě po světě, protože to jsou místa, kde je velké zastoupení veganů.
Tyto motivy nejde dopředu přesně naplánovat, lze je jenom s jistou pravděpodobností očekávat. A protože nejsou večeře účelové nebo prvoplánové, je jediným skutečným záměrem, aby prostě podobná událost proběhla sama o sobě. Mít dopředu záměr a konkrétní očekávání není ten nejplodnější přístup, může to spíše podpořit vůdcovské snahy některých a ničí to spontaneitu.
Budoucnost tohoto experimentu?
Komodifikace omezila veřejný prostor na auty zaplavené ulice nebo komerčně využívané prostory, které slouží především zisku. Je čím dál méně otevřeného svobodného prostoru, kde se mohou lidé svobodně realizovat. A právě tyto večeře představují experimentální ostrůvek světa, který by byl založen na rovnosti a svépomoci, světa, který si musíme utvořit sami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Zda dopadne podobný „Ostrov“ stejně jako stejnojmenný utopický román Aldouse Huxleho nebo mnohem pozitivněji bude záležet především na kolektivním vědomí zúčastněných.
Huxleho Ostrovu podobné riziko – intervence cizí síly – zatím nemůže zastavit tvorbu lokální komunity v našich malých olomouckých podmínkách. A co očekávat v následujících několika měsících? Dojde časem k turn-overu účastníků nebo spíše k jejich nárůstu? Vzhledem k tomu, že asi těžko můžeme v daném místě růst prostorově, jedinou alternativou je růst zkracováním periodicity. Asi každý by uvítal možnost přijít kteroukoliv středu v měsíci nebo tak pravidelné večeře jako mají v infoshopu Salé v Praze, ale možnost setkání se ve větším počtu by se v tak malém městě jako Olomouc nesetkalo s časoprostorovou pravděpodobností. Možná až dojde k nabobtnání do počtu, začneme se šířit i v čase. Zatím nebyly, pokud to vůbec lze, dvě stejné večeře, každá je svou podstatou originální a autentická. Již také padly návrhy na tématické večeře například „bramborová“ nebo „mexická“, ale zatím chybí ten sjednocující koordinační prvek.
Velmi zajímavý upgrade kolektivní večeře provedl Kulturní Kolektiv v Brně, když uskutečnili v na jeden večer osquatovaném baráku veganskou večeři s výstavou. Stejně tak mnohé jiné dočasné autonomní zóny představují mnohem odvážnější, trvalejší nebo jinak významnější události než naše možná prachobyčejné olomoucké večeře. Ovšem vyjadřují stejnou ideu: ideu samosprávného rovnostářského světa. Idea, která když se rozroste, tak narazí, protože státy nerady přicházejí o svá svrchovaná území (což nás mimochodem nemůže zastavit).
Pokud jsi nedostal nebo nedostala pozvánku od nikoho známého a máš chuť se kamarádit s veganama a vegankama z Olomouce, není nic lepšího než překonat ostych, něco navařit a přijít poslední středu v měsíci v sedm hodin do Galerie u mloka!
JaroMír Svoboda