Musí být životní styl šetrný k životnímu prostředí nutně veganský?
Proč a jak?
K sepsání této krátké analýzy mě motivuje především to, že mě již nebaví číst jednostranné veganské kupení dat o prospěšnosti veganství k životnímu prostředí, které bez interpretace a kontextu mohou trochu znalejší čtenáře mnohdy spíše odradit od této etické alternativy. Právě vhled a odhalení informací, které nezapadají do našich vlastních ideových rámců nás mohou posunout v úvahách mnohem dál.
Z velké části budu reagovat na článek „Součástí ekologického životního stylu musí být i veganská strava” a z části se pokusím přispět několika tématickými postřehy a doplňujícími inforamcemi. Ač měl autor zmíněného článku dle mého názoru dobré úmysly, nevyvaroval se základní dialektické chyby. Domnívám se totiž, že přání bylo otcem myšlenky a jako první byl autor přesvědčen o svém závěru a to:“že součástí k životnímu prostředí šetrného životního stylu musí být i veganský způsob života“. Následně pak nashromáždil „čísla a statistiky“, které jeho závěr potvrzují. Správná deduktivní metoda poznání by měla být přesně opačná: na základě různých dostupných vstupních informací se snažit vyvodit nejpravděpodobnější možný závěr. Neměl by přitom ignorovat nehodící se informace.
Z důvodu obsáhlosti a komplikovanosti tématu se nebudu snažit vyvodit nějaký jiný alternativní závěr, ale pokusím se autorovo zásadní a velmi silný závěr vyvrátit. Nesnažím se tím tvrdit, že environmentálně prospěšný styl života a ohleduplnost k jiným živým tvorům spolu nesouvisí. Jsem přesvědčen, že tyto dvě témata značně souvisí už jen proto, že se postoje a hodnoty obou přístupů u velkého počtu svých nositelů prolínají – například u autora zmíněného článku nebo u mě a spousty mě známých lidí.
Rozdílné etické zakotvení ochránců a osvoboditelů
Nejprve bych rád uvedl modelový případ, kde se mohou vzájemně vylučovat postoje ekocentrické etiky (důraz klade na hodnotu komplexního fungování ekosystémů) a biocentrické etiky (důraz klade na hodnotu života organismů) případně její obdoby zoocentrické (důraz klade jen na hodnotu těch organismů, které vnímají bolest nebo emoce). Z nich ekocentrická etika reprezentuje přístup environmentálně šetrného životního stylu a biocentrická a zoocentrická etika jsou nejčastějším motivem veganského životního stylu a dali základ přesvědčení o rovnosti mezi lidskými a mimolidskými bytostmi. Každý z těchto přístupů bude jiným způsobem řešit možnou záchranu hladovějících srn nebo jiné jelenovité zvěře před smrtí hladem a vyčerpáním během zimy. Pokud by ve středoevropských lesích neprobíhalo přikrmování v zimních měsících může uhynout až třetina vysoké zvěře. Zatímco z pohledu biocentrické případně zoocentrické je pohled na umírající trpící bytosti (a mohou to být srny umírající hladem nebo somálská děcka umírající hlady mezi, kterými veganská etika v idealizovaném případě nerozlišuje, protože uznává rovnost mezi trpícími bytostmi) impulzem k záchraně jejich životů, pro ekocentrika je smrt součástí koloběhu a vidí každoroční smrt mnoha zvířat jako přirozenou nutnost pro zachování ekosystému lesa. Záchrana zvěře před hladem a její ponechání naživu by v dlouhodobém měřítku znamenala zamezení zmlazení a přirozené obnovy lesního porostu a jeho postupnou destrukci (nebo mírněji řečeno jeho nepřirozenou přeměnu v jiný typ ekosystému) s dopadem na mnoho jiných druhů organismů v něm žijících, které by naopak z daného území vymizeli.
Podobných případů, kdy na sebe naráží postoje veganské etiky o hodnotě konkrétních bytostí a představa vyvážených přírodních ekosystémů s přirozeným koloběhem života a smrti, lze nalézt více. Ať si každý tento modelový příklad pokusí vyřešit a zdůvodnit sám za sebe podle svých hodnot. Jen se k tomu dovolím dodat, že hladomory lidí (podle biocentrické etiky rovných s jakýmikoliv trpícími bytostmi), které by před smrtí hladem pravděpodobně rád zachránil téměř každý, až na několik hlubině ekologických myslitelů, kteří se v jednom období snažili ekocentircké modely převádět na lidskou společnost a zajistili tím tomuto jinak v mnohém inspirativním environmentálním proudu zavržení a nálepku „antihumanismu“. Tomu, kdo by chtěl selektivní hodnotový přístup pro přírodní svět a svět lidí lze připomenout, že nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že k mnoha lidským zásahům, přikrmování a přemnožování (a také následné „regulaci“ neboli mysliveckému vraždění) ve středoevropském lese dochází a nelze ho vnímat za čistě „přirozený“.
Nejlepší chemická ochrana je žádnou nepotřebovat
Dalším příkladem nesouladu mezi ochránci přírody a osvoboditeli zvířat se nachází v oblasti ochrany (nejen) lidského zdraví před působením chemických látek. Pro nás momentálně platná evropská směrnice REACH (registrace, evaulace a autorizace chemických látek), za kterou pro Českou republiku bojovali i české ekologické organizace jako Arnika a Greenpeace, a která znamená smrt milionů zvířat při testování veškerých chemických látek používaných v EU.
Pakliže odmítneme testování na zvířatech zbude nám možnost dál používat různé chemické látky s pouze omezenými informacemi získanými jinými způsoby a je otázka, jak moc by mohl podobný stav ovlivnit předčasnou smrt milionů lidí nebo zvířat ve volné přírodě. Je skutečně otázka zda více informací o nebezpečnosti různých chemických látek může ovlivnit aplikace chemických látek s katastrofálními dopady a to i v podobě úmrtí zvířat. Viděli jste již někdy stovky racků umírat a poletovat po poli? Nemusí se jednat o havárie, ale pomalé a plošné úniky z každodenního života. Kolik lidských a mimolidských bytostí umírá v důsledku toho?
Další možností, podle mého názoru pro zvířata i životní prostředí to nejlepší, je nepoužívat chemické látky vůbec, což je prakticky neproveditelné, protože by to znamenalo nepoužívat ani propisku, časopis nebo tričko s potiskem „go vegan“. Dovedu si živě představit, jak se zhýčkanci s radikální veganskou rétorikou přemění na nespokojené bojovníky proti omezování svých práv na to mít mobilní telefony a laptopy, které bez celé palety různých chemikálií nikdo nevyrobí. Stačí se podívat, jak lidé považují za své svaté a nedotknutelné právo využívat všech výdobytků moderní společnosti bez omezení. Pokud jim na ně někdo sáhne je oheň na střeše.
Ač bychom dokázali nebo nedokázali testování na zvířatech v rámci REACH zastavit, nezastavíme množství chemických látek, které ohrožují jak nás tak životní prostředí. Rozumný kompromis nikde nevidím (čímž netvrdím, že bychom ho neměli hledat – spíše naopak), je spíše v idealizovaných představách ideologů než v technologických možnostech lidské společnosti. Ač lze díky vlivu chemické loby považovat REACH jen za řešení nejkritičtějších případů vlivů chemikálií, tak se tato „chemická ochrana“ na nás všechny uplatňuje a každý kdo si koupí jakékoliv zboží v obchodě je touto směrnicí chráněn. Což znamená pro miliony zvířat smrt při toxikologických testech.
Všechny rozpory mezi veganskou etikou a ochranou přírody nemusí pramenit jen z hodnotových základů nebo z technických možností v protikladu k lidským „potřebám“. Někdy to jsou jenom zkreslené informace nebo jejich interpretace jako to je povětšinou v uvedeném článku.
Kolik veganů uživí Země?
Rozebíraný článek nejprve zmiňuje, že ze sedmi miliard lidí hladoví 850 milionů a jako vysvětlení poskytuje model vyplývající z klasické potravní pyramidy a to, že se zvyšující se trofickou úrovní potřebuje konzument při stejném objemu mnohem více primární rostlinné produkce. Jinými slovy, že stejná velikost území/rostlinné produkce uživí mnohem více býložravců než maso(vše)žravců. Ti se mimo jiné v důsledku toho vyskytují v přírodě v menších hustotách, což je rozhodně zajímavé porovnat s hustotou lidí.
Důležité je s tím uvést, že hlad nezpůsobuje absolutní nedostatek jídla, ale způsobuje ho nedostatek relativní. Hlad nezpůsobil „nedostatek jídla“, kterého je naopak celosvětově zatím dostatek, ale způsobila ho nerovnoměrná distribuce jídla, která je důsledkem chudoby. Jednoduše jsou tací lidé, kteří nemají dostatek peněz si jídlo koupit. Pokud by se všechny rostlinné i živočišné potraviny, které lidstvo vyrobí, distribuovali všem lidem na světě rovným dílem nehladověl by z lidí nikdo. Ve světě, kde je chudoba, je však hlad způsobují vysoké ceny základních plodin, které již s živočišnou produkcí souviset mohou. A právě možnost bohaté části světa (kam jistě patří drtivá většina čtenářů těchto řádek) zaplatit za základní plodiny umožňuje skoupit je pro výkrm zvířat, výrobu agropaliv nebo přebytky končící za kontejnery supermarketů. Dokážeme přeplatit hladovějící lidi a místo toho sytit zvířata uvězněná ve velkochovech, nenasytné automobily nebo svého kardiologa.
Úživnost určité plochy z hlediska různých druhů etické diety může být mnohem zajímavější z pohledu zda člověk konzumuje organické potraviny nebo ty z průmyslové výroby. Z tohoto pohledu, který jistě je pro životní prostředí mnohem příznivější, je naopak potřeba extenzifikovat rostlinou produkci a nesnažit se o co největší úrodu na co nejmenší ploše. Respektive je pro životní prostředí prospěšné, když menší plocha uživí daleko méně lidí, protože chemizace a intenzifikace zemědělství také zvýší počet lidí, které nasytí konstantní plocha, ale dochází při tom k degradaci půdy případně úniky reziduí hnojiv a pesticidů. Pokud seřadíme podle potřebné zemědělské plochy různé diety, bude to od největší po nejmenší v pořadí: všežravec biopotravin, všežravec průmyslových potravin, roslitnožravec biopotravin, rostlinožravec průmyslových potravin. Veganská strava je v tomto ohledu vždy mnohem méně náročná na množství zemědělské půdy, ale neměl by z toho vyplývat imperativ po největší efektivitě a nejvýnosnějším zužitkování zemědělské půdy. Navíc jak bude rozebráno dále extenzivní chovy mohou být v jisté míře mnohem environmentálně vhodnější než monokultura pšenice.
Z pohledu environmentální šetrnost a ohledu k živým organismům je nejpříznivější dieta, kterou někteří lidé praktikují, asi fruktariánství (pomineme-li brethariánský kult). Otázka zní, kolik fruktariánů uživí jeden hektar? Další možná až příliš vyhraněnou otázkou, na kterou ať si každý odpoví sám je, kdo žije více environmentálně šetrně, zda všežravý lovec a sběrač v Amazonii nebo vegan v západní Evropě, který zkonzumuje několikanásobně více dodatkové energie na zpracování své potravy než kolik z té potravy energie získá?
Jak moc ovlivňuje chov zvířat klima?
Ač souhlasím s tvrzením, že chov zvířat má dopad na změny klimatu, jsou některé informace zveřejněné v článku vysoce nerealistické. Rád bych především zpochybnil nebo spíše lépe interpretoval do očí bijící tvrzení, že 18 procent emisí skleníkových plynů pochází z chovu zvířat, kterou zveřejnila v roce 2006 Food and Agricultural Organization (FAO) při OSN. Na rozdíl od pohádek zveřejněných Ochránci hospodářských zvířat, kteří ve svém materiálu nestoudně tvrdí (a obrátí se to jednou proti názorům, které zastáváme), že „80 % globálního oteplování tvoří spotřeba masa!“, se totiž hodnota 18 procent opírá o informace věrohodné organizace. Bylo by férové si naservírovat pravdu, co se za tímto údajem schovává a nesnažit se lhát si do kapsy a zveličovat, protože si přejeme dát svým argumentům co největší váhu.
Článek totiž hovoří o 18 procentech emisích skleníkových plynů nikoliv o tom, že těchto 18 procent skleníkových plynů způsobí 18 procent změn klimatu. Pokud se podíváme na zprávu blíže, tak zjistíme, že v metodice této studie se přepočítávaly různé skleníkové plyny na ekvivalent oxidu uhličitého. Například jedna molekula oxidu dusného dokáže akumulovat asi 300 krát více tepelného záření než molekula oxidu uhličitého a jedna molekula metanu asi 23 krát více než molekula oxidu uhličitého. Přitom ve studii nejsou vůbec zohledněny reálné nárůsty těchto plynů v atmosféře. Přitom pokud se podíváme na atmosferické koncentrace metanu, tak zjistíme, že ač od preindustirálnho období narostly asi třikrát, jejich růst se zhruba v roce 2000 zastavil. Vědci zatím nevědí přesně, proč k něčemu takovému došlo. Možná to je díky většímu likvidaci molekul metanu pomocí chlorových nebo hydroxilových radikálů, ale v době, kdy tato studie FAO vyšla se jednalo již o několik let známý fenomén. Právě metan je druhá nejvýznamnější skleníkový plyn a pro chov zvířat jeden z nejvíce skloňovaných argumentů v souvislosti se změnami klimatu. Takže od čísla 18 si můžeme minimálně odečíst významnou část (můj odhad 8 – 5). Jak je to dále s oxidem dusným si netroufám ani odhadovat.
Přesto celých 9 % emisí oxidu uhličitého, které uvádí studie v důsledku chovu zvířat se zdají jako celkem vysoké číslo a dle střízlivého názoru bych podobný údaj bral s rezervou, protože bude jistě záležet na metodice výpočtu. Ve srovnání s emisemi z energetiky a průmyslu se zdá až neuvěřitelné, že by 40 % světové zemědělské produkce, kterou zpráva odhaduje jako zdroj krmiva pro živočišnou produkci, způsobilo 9 % emisí oxidu uhličitého. Navíc je třeba vědět jakým způsobem vznikají podobné studie, které se snaží především zaujmout pozornost a zájem, protože se snaží o velkou pozornost.
Daleko zajímavější úvaha by byla, jaký dopad na emise oxidu uhličitého může mít změna výroby živočišných produktů na stejný ekvivalent produktů rostlinných a jak moc by se množství emisí tohoto plynu zmenšila. Vzhledem k tomu, že zemědělství a zpracování potravin jako celek spotřebovává velké množství dodatkové energie v podobě fosilních paliv, si troufám tvrdit, že by se pořád jednalo řádově o stejné hodnoty. Tudíž je otázka zda primární příčinou zde je to, že se jedná o živočišnou produkci nebo, že se vyrábí průmyslovým zemědělstvím. Jiná studie, která srovnávala produkci skleníkových plynů z produkce různých potravin a kde velké hodnoty mělo maso právě díky metanu, ale pokud bychom tento vliv zanedbali, tak se bude řádově rovnat jiným potravinám. Za hodnotné v tomto světle považuji zhodnotit kolik emisí se vyprodukuje díky pěstovaní ve sklenících, chemizací a taky skladováním a úpravou. Není tudíž úplně pravda, že by na jednu tunu živočišné potravy bylo potřeba dvacetkrát více energie než na jednu tunu rostlinné potravy jak se píše v rozebíraném článku. Záleží jaká rostlinná a jaká živočišná potravina se srovnává. Několikanásobný rozdíl bude i mezi brambory a rajčaty, mezi volným chovem ovcí a bateriovým chovem slepic, mezi organickými a průmyslovými potraviny.
Rozhodně nelze pominout argument odlesňování z důvodu plochy pro nové pastviny pro zvířata a s ním spojený uvolňování uhlíku z nefosilní organické hmoty (odlesňování přestavuje zlomek emisí oxidu uhličitého oproti spalování fosilních paliv), ale je více než nepřesné označovat stromy za „lapač oxidu uhličitého“ a regulátor globálního klimatu. Pralesy a jiné lesní ekosystémy v konečném stádiu sukcesního vývoje totiž již žádný další oxid uhličitý nelapají a mají zhruba vyrovnanou bilanci vydýchaného oxidu uhličitého a fixovaného oxidu uhličitého při fotosyntéze. Stromy tudíž oxid uhličitý nelapají, ale pouze ho zásobují ve své biomase.
Sečteno a podtrženo si stále myslím, že realistické je mít na paměti, že změny klimatu jsou způsobeny energetickým průmyslem a spotřebou fosilních paliv a živočišná výroba se na tom podílí pouze velmi okrajově.
Likvidace biodiverzity?
V článku jsou zmíněny dopady na úbytek druhů ryb a vymizení mnoha druhů lososa v Kanadě. Rozhodně by bylo zajímavé spočítat vliv konzumace masa na biodiverzitu například při úbytku pralesů nebo jiných biologicky hodnotných ploch na úkor chovu hospodářských zvířat v různých zemích po světě jako je Argentina nebo Brazílie. Ale vše není úplně jednoznačné v takové Evropě, kde jsou přirozené přírodní plochy omezenými enklávami (Národní parky a Národní přírodní rezervace) a jinak zde převládá kulturní krajina. Kulturní travní plochy určené pro chov zvířat se stali součástí krajinářských a biologických hodnot. Tak například v takových Bílých Karpatech nebo Beskydách, kde jsou chráněné krajinné oblasti a chrání se v nich jmenovitě typický krajinný ráz, vznikla mozaika lesních a travnatých biotopů. Unikátní krajinná diverzita je přitom závislá na pravidelné pastvě nebo stále častěji sečení trávy. Tímto způsobem je extenzivní chov důležitým prvkem v uchování přírodního dědictví. Různé extenzivní chovy ovcí a koz jsou finančně podporovány právě z krajinářských důvodů.
Dalším argumentem na poli diverzity je na úrovni druhů, protože mnoho těchto lučních a travnatých biotopů jsou součástí unikátní z hlediska druhů, které se na nich vyskytují. Pokud by neprobíhala pastva nebo sečení (seno se dnes velmi často pálí), tak by tyto biotopy zarostly a zmizely by orchideové louky s prstnatci, vstavači, tořiči a dalšími vzácnými rostlinami.
Celé to je otázka hodnot toho jakou chceme mít krajinu a zda ji máme nechat opět volně zarůst nebo ji uměle udržovat a chránit druhy, které jsou dnes vzácné. Nacházejí se i názory nechat vše zarůst a dále neudržovat. Každopádně odpadá argument, že by mohly extenzivní živočišné chovy poškozovat životní prostředí, ale je nutné dodat, že by tento způsob výroby nepokryl zdaleka ani část dnešní spotřeby živočišných produktů.
Navíc ohledně vyhubení druhů ryb nebo jiných zvířat, která jsou volně odchytávány v přírodě je zajímavé podotknout, že dnes jsou vypracovány různé koncepty jako je trvale udržitelný výnos nebo trvale udržitelná sklizeň. Tyto kapitoly v učebnicích ekologie vycházejí z populační dynamiky různých druhů živočichů a rostlin a doporučují různé maximální výše úlovků, které neomezí reprodukční kapacitu lovených populací. Tudíž věda tak posunula možnosti exploatace různých zvířat aniž by tím vyhubili různé druhy. To může přerůst až do ochrany přírody, která je motivovaná trvalým ziskem z lovu některých druhů. Zajímavý je například odstřel některých druhů zvířat v několika národních parcích v Africe, které se v národním parku dokáží celkem dobře množit, ale plocha parku na jejich uživení nestačí a než aby „páchali škody“ mimo park, jsou za peníze odstřeleni a je z toho financována ochrana parku. Při systematické likvidaci veškeré přirozenosti a přírody se ovšem jedná o omezené případy a honba za krátkodobým ziskem většinou dlouhodobé zisky převálcuje.
Kontaminace a odpady
Rozhodně si nemyslím, že má nějakou vypovídající hodnotu citovat výroky o tom, že by odpadní vody ze zvířecích farem znečistily životní prostředí třikrát více než odpadní vody z průmyslu, aniž by blíže řekly jakou část znečištění porovnávají. Podobný údaj má možná vzbuzovat úžas, ale absolutně přehlíží, že nelze srovnat radioaktivní stroncium z energetického průmyslu v moři poblíž Japonska nebo dioxiny v areálech českých spaloven s organickým znečištěním obsahující amoniak a močovinu. Tudíž pokud chceme srovnávat průmysl a živočišnou výrobu, můžeme si vybrat pouze třeba míru organického znečištění, ale bude to absolutně přehlížet skutečnou oblast rizikovosti průmyslu, který je někde jinde.
S touto otázkou organických látek obsahujících dusík a fosfor úzce souvisí i otázka „odpadů“ z živočišné výroby. Ač se v článku píše o „odpadech“, tak současně píše, že jsou zapracovány do půdy. Tudíž je důležité rozhodnout o tom, zda se jedná o hnojivo nebo odpad. Tam právě záleží na obsahu těžkých kovů nebo antibiotik, což je často případ právě průmyslových chovů, ale obsah dusíku a fosforu je z hlediska využití jako hnojiva naopak prospěšný. Opět se vrátím k extenzivním chovům, kde je produkce močůvky a hnoje výhodný v tom, že se nemusí takovéto hnojivo rozvážet na velké vzdálenosti a neobsahuje nebezpečné látky jako antibiotika. V tom případě se může jednat o cenou surovinu. Naopak průmyslový chov akumuluje velké množství těchto materiálů na jednom místě a jejich zapracování je příliš nákladné, protože by se musel rozvážet na velké vzdálenosti.
Navíc pokud budeme chtít udržet úrodnou půdu a nebudeme chtít požívat chemická hnojiva, která se také podílejí na kontaminaci vod, bude potřeba zajistit nějaký způsob organického hnojení, jednou možností jsou právě „odpady“ z extenzivních chovů. Organická hnojiva jsou jasně environmentálně šetrnější.
Co z toho všeho vyplývá?
Musím odmítnout tvrzení, že životní způsob šetrný k životnímu prostředí musí nutně být za každou cenu veganský. Šetrnost k životnímu prostředí a ohled k cítícím bytostem nejsou ve všech ohledech vždy totožné. V mnoha ohledech se mohou dokonce lišit a mít protichůdné tendence. Motivací k veganství by podle mého názoru měl být ohled k trpícím bytostem a nikoliv ohleduplnost k životnímu prostředí. Rozhodně nebylo mým záměrem poškodit ani jedenu z těchto voleb, protože se obě snažím zohledňovat. Naučil jsem se brát ohledy na oboje. Stejně tak nebylo mým záměrem poskytnout nějaký závěr, ale spíše relativizovat některá až demagogická tvrzení „radikálních veganů“. Stejně tak přiznávám, že nemusím mít ve všem stoprocentní podloženou pravdu a jsem otevřen novým a dalším argumentům. Doporučil bych to i všem ostatním stejně jako to, aby si zjišťovali různé další informace a nepřebírali mnohokrát zkreslené nebo zavádějící informace. Krásný den bez utrpení přeje…
Adam S.