Přečtěte si článek, který vyšel v anarchistické revue Komuna, o jednom z největších environmentálních konfliktů v Evropě.
NO TAV (Ne vysokorychlostnímu vlaku) je hnutí založené v údolí Susa v Piedmontu, které bojuje proti vzniku trati pro vysokorychlostní vlaky mezi Turínem a francouzským Lyonem. Tato trať je součástí plánů EU na spojení Lyonu s Budapeští, trať by pak měla pokračovat až na Ukrajinu.
Podobná hnutí byla aktivní počátkem devadesátých let ve Florencii, v Bologni a v Římě, ale kvůli své militantnosti a brutalitě represí, kterým musí lidé v údolí Susa čelit, se stalo hnutí z Piedmontu nejznámějším.
Podstatou a důvodem hnutí je jednoduše to, že podobná trať je v údolí zcela zbytečná a nepotřebná a prosazuje se jen kvůli ziskům mnoha soukromých společností, které jsou v projektu zainteresovány. Lidé z NO TAV věří, že stávající trať mezi Piedmontem a Francií je více než dostačující, obzvláště když se vezme v úvahu, že dopravní provoz v oblasti není nijak vysoký. Co je ještě podstatnější, budování trati by zcela a nenávratně zničilo velkou část údolí Susa, způsobilo by nejen environmentální, ale také ekonomickou a sociální katastrofu, tj. uzavření místních podniků a zmrzačení, nebo úplné zmizení okolních vesnic.
Vybudování trati je v Itálii připisována „strategická důležitost“, což přeloženo z politických žvástů do normálního jazyka znamená, že zákon umožňuje výstavbu bez toho, aby byla konzultována s místními obyvateli nebo institucemi. V době ekonomického kolapsu, kterým Itálie prochází, vyžaduje stavba miliardy z peněženek daňových poplatníků, na úkor třeba vzdělání nebo zdravotnictví. Peníze spolykají především stavební firmy a další soukromé podniky napojené na projekt, a i když bude trať dokončena a funkční, malá poptávka cestujících nejspíše povede k tomu, že se z trati stane další břímě na bedrech daňových poplatníků. Zájmy a návrhy místních jsou zcela ignorovány ve jménu jediného moderního boha – peněz.
Hnutí NO TAV přišlo se svými vlastními plány pro oblast, které zahrnují:
změnu výrobního a distribučního procesu tak, aby se snížila přeprava lidí i zboží, zejména na dlouhé vzdálenosti
podporu místních udržitelných živností namísto velkého průmyslu
podporu lokálních ekologicky udržitelných prostředků dopravy
podporu užívání již existující železniční trati
Stručná historie konfliktu
Už koncem osmdesátých let probíhaly protesty proti realizaci nejrůznějších projektů v údolí Susa (bohatém na nerostné suroviny), TAV byl tenkrát jen jedním projektem z mnoha. Odpůrci založili organizaci HABITAT, která se nespojovala s žádnou politickou stranou, i když v ní byli i někteří místní politici. V organizaci bylo aktivních také mnoho univerzitních profesorů, kteří vypomohli s technickými záležitostmi. Počátkem devadesátých let HABITAT vydala několik studií, např. o hluku způsobeném TAV a o pravděpodobných nákladech (odhady HABITAT byly asi čtyřnásobně vyšší, než oficiálně uváděné). Proti TAV se také postavili místní starostové a farmáři. Na francouzské straně tenkrát protestní skupiny zablokovali dvě železniční stanice. Setkání hnutí se začala odehrávat každý týden, což vydrželo i v dalších letech. 2. března 1996 se v Sant’Ambrogio odehrál první velký protest proti TAV, shromáždění se účastnilo asi 3000 lidí. V dalších 18 měsících se uskutečnilo mnoho sabotáží proti Italské železniční společnosti, stejně jako proti dálnici procházející údolím a radnici v Caprie (malé město v údolí Susa). Hnutí NO TAV bylo obviněno ze všech těchto akcí, ale vyšetřování nikdy nepřineslo žádné výsledky (pouze v případě útoku na radnici se ukázalo, že se nejednalo o sabotáž, ale obyčejnou loupež). Hnutí tvrdilo, že za sabotážemi nestojí.
Koncem devadestátých let byli zatčeni a obviněni z teroristických akcí tři mladí anarchističtí squateři: Silvano Pelissero, Edoardo Massari “Baleno” a María Soledad Rosas “Sole” (poslední jmenovaná byla původem Argentinka). Ač žaloba tvrdila, že má nezvratné důkazy, u soudu se ukázal opak. Bohužel Massari a Rosas závěrečný výrok soudu nevyslechli, oba totiž spáchali sebevraždu, Eduardo pár dnů před Marií. Na konci soudního procesu byl Pelissero (považovaný žalobci za vůdce skupiny) odsouzen za loupež a žhářství a zproštěn obžaloby ve všech dalších bodech (některé se vztahovaly ještě k období, kdy María „Sole“ stále žila v Argentině). Obě úmrtí vyvolaly velké bouře a solidární akce se odehrály například i v Řecku, kde bylo zapáleno dohromady 10 automobilů, 2 patřící italské ambasádě, další v prodejnách firem Fiat a Alfa Romeo. Turínská anarchistická federace tenkrát ve svém prohlášení uvedla: “Víme, že všichni mluví o sebevraždě. My ale raději nazýváme věci pravými jmény. Sebevražda ve vězení je vraždou…“
Tragédie, jež se stala v roce 1999 pod Mont Blancem (41 lidí zde zahynulo při požáru v tunelu), dala hnutí nový impuls. Po roce 2000 už v údolí fungovalo mnoho organizací a opozice proti TAV sílila i v nedalekém údolí Sangone, stejně jako v oblasti severně od Turína, které by byly tratí také postiženy. Vznikla nová skupina „Lidový výbor pro boj proti TAV“ a k hnutí se přidávaly velké počty dalších lidí. 29. ledna 2001 se tisíce lidí zúčastnily demonstrace v Turíně, během schůzky italských a francouzských autorit. V červnu 2001 se pak aktivisté hnutí zúčastnili demonstrací proti G8 v Janově. Ve stejném roce se konal i protestní tábor, který se každoročně opakuje.
V roce 2003 začala Italská železniční společnost bez předchozího upozornění provádět výkopové práce v Chianoccu. V tomto období se odehrálo mnoho akcí, například v květnu pochodovalo 20 000 lidí z Borgone do Bussolena a zablokovalo na několik hodin hlavní dálnici. Pernanentně přítomné řady demonstrantů u výkopových prací donutily železniční společnost se na čas stáhnout.
V roce 2005 ukázalo hnutí svou sílu, když zastavilo mnohé další výkopové práce a zablokovalo vyvlastňování půdy na plánované trase TAV. Na několika místech vznikla permanentní hlídková stanoviště. Vláda odpověděla militarizací údolí a snahou vytlačit lidi od stavenišť. 31. října, během takzvané bitvy o Seghino, se aktivistům NO TAV povedlo zablokovat policejní jednotky na mostě a udržet je tam bez možnosti pohybu po celý den. Večer policejní šéf slíbil, že se policejní jednotky stáhnou a aktivisté se rozešli. Ráno však lidé zjistili, že policie přes noc vztyčila ve městě zátarasy se třemi kontrolními stanovišti. Lidé žijící v oblasti se pak museli prokazovat doklady pokaždé, když chtěli projít. Hnutí zorganizovalo několik velkých demonstrací, v listopadu se uskutečnil pochod asi 80 000 lidí z celé Itálie. V roce 2006 během zimních olympijských her požádala vláda o „olympijské příměří“. To bylo aktivisty NO TAV přijato a trvalo až do voleb v dubnu 2006. Hnutí rozšířilo protest i mimo svou oblast. 6000 italských aktivistů jelo podpořit demonstraci svolanou francouzskými odpůrci TAV v Chambery. V červnu se vydala malá skupinka do Říma (většinou pěšky, navzdory 800 kilometrové vzdálenosti) a po cestě sbírala podpisy pro petici. NO TAV se připojilo ke „Vzájemné solidární síti“, která zastřešovala podobné kampaně a navázalo tak spolupráci například se skupinami ve Vicenze, bojujícími proti americké vojenské základně nebo skupinami bojujícími proti skládce a spalovně odpadů v Neapoli.
V roce 2008 aktivisté začali kolektivně kupovat půdu na místě plánovaného tunelu, aby zkomplikovali vyvlastňování pozemků a získali právo být přítomni, až k vyvlastňování dojde.
V roce 2010 započaly pod mohutnou policejní ochranou výzkumné práce. Došlo také ke třem žhářským útokům proti hlídkovým stanovištím NO TAV. Hnutí odpovědělo dalšími protesty a vytvářením nových stanovišť. V následujícím roce vedl tlak ze strany EU na to, aby stavební práce konečně začaly, k masivní militarizaci oblasti. Staveniště byla pod ochranou bezpečnostních složek.
V následujícím roce Lyon Turin Ferroviaire (LTF), společnost založená v roce 2001 pro výstavbu mezinárodní části trati, obžalovala 3 aktivisty hnutí, protože organizováním demonstrací zabránili provedení předběžných výzkumných prací. Další aktivisté byli předvoláni k soudu, kvůli událostem z předchozích let. V dubnu tak například začal soud s jedním starostou a bývalým starostou kvůli útokům na policisty během srážek z roku 2005. Hnutí pokračovalo v pořádání demonstrací, pochodů, kulturních akcí a hlídek k zablokování stavebních prací. Vzhledem k represím a neexistenci dialogu ze strany vlády začalo být jasné, že boj proti TAV je zároveň bojem za svobodu jak v údolí, tak v celé Itálii.
27. června (3 dny před nejzazším termínem stanoveným Evropskou unií) asi 2500 policistů vyklidilo uprostřed noci hlídkové stanoviště v Chiomonte a celá oblast byla oplocena. Podle aktivistů se tímto činem italská vláda, která na výstavbu nemá peníze, snažila ukázat EU, že stavba započala, aby dostala potřebné dotace. Na druhý den vypuklo velké množství protestních akcí, během kterých došlo k potyčkám mezi policií a demonstranty. V dalších dnech pak iniciativa NO TAV ještě rozrostla. 3. července se uskutečnila v oblasti Chiomonte demonstrace, které se účastnilo asi 50 000 lidí. Na závěr demonstrace došlo k dalším potyčkám v blízkosti oplocené oblasti, během které demonstranti házeli kameny na policii, která předvedla neobyčejnou brutalitu a použila dokonce proti demonstrantům nelegální slzný plyn typu CS. Potyčky vedly k mnoha zraněným na obou stranách a k zatčení 4 aktivistů. Je třeba zdůraznit obrovské počty lidí různého věku a z různých částí Itálie, kteří se této akce účastnili, svědci závěrečný pochod líčili jako obrovskou řeku, která směřovala do hor a jejíž konec nebyl nikde vidět.
V dalších dnech se konala shromáždění, na kterých se diskutovala další taktika. Demonstrace pokračovaly po celé léto jak v Susa, tak v údolí Sangone, v Turíně, v Janově a v Umbrii. Protestujícím se několikrát povedlo proniknout do zakázané oblasti a zničit pár plotů. Oblast je však stále více militarizována, a když v září začala sklizeň hroznů, museli místní pěstitelé sepsat seznamy lidí pracujících na sklizni, aby vůbec dostali povolení projít přes kontrolní stanoviště.
Aktuální situace
Nepříjemný zvrat nastal v půli ledna 2012, kdy bylo zatčeno 25 aktivistů z celé země, dalších 15 bylo vystaveno preventivním opatřením a 1 francouzský aktivista dostal zákaz pobytu v turínské oblasti. Obvinění se týkají odporu proti policii během střetů z 3. července 2011 v Chiomonte, při kterých mělo být údajně zraněno 200 policistů.
Alberto Perino z NO TAV k zatýkání prohlásil: “Zasahují proti hnutí, protože je hlavní silou v současných politických nepokojích. Tato zatčení mají být skrytou hrozbou všem dalším hnutím, která dnes povstávají za svá práva.” Na podporu zadržených se uspořádal pochodňový průvod v Bussolenu (asi 5000 účastníků), z tohoto městečka totiž pocházejí dva ze zatčených aktivistů, spontánní demonstrace se odehrála i v Turíně. Další projevy solidarity se později odehrály po celé zemi. V Bologni například radikální studentské skupiny zablokovaly na čas ulice, v Římě se odehrála symbolická okupace budovy Ministerstva dopravy. Demonstrace se konaly i Miláně, v Trieste, v Asti a na několika dalších místech. Krátce po zveřejnění dopisu jednoho ze zadržených o strašných podmínkách v turínské věznici Le Vallette, skupina Anonymous zaútočila na webové stránky věznice a projevila tak znovu solidaritu s bojem NO TAV, předtím se tak stalo, když v prosinci zaútočila na stránky YES TAV a na stránky jejich politických přívrženců.
Další důležitá událost se stala 27. února. Navzdory tomu, že jen o 2 dny dříve proti TAV demonstrovalo 75 000 lidí, policie začala ráno se stavbou dalšího plotu, aby se stavba mohla rozšířit. Farmář Luca Abbà, který byl od samého počátku aktivní v NO TAV a kterému patřila právě vyvlastněná parcela, překonal policejní blokádu a vyšplhal na protest na stožár elektrického vedení. Odtud informoval přes mobil lokální militantní rádio. Policie se ho snažila ze stožáru dostat, přestože na ni křičel, že je odhodlaný se dotknout drátu vysokého napětí, jestli ho nenechají. Když za ním policisté začali na stožár šplhat, Abbà svou hrozbu uskutečnil. Po zásahu elektrickým proudem ještě spadl z výšky přibližně 10 metrů. Tím to ale neskončilo, ačkoliv byly na místě 2 sanitky, Abbà musel čekat asi 40minut, než na místo přiletěl vrtulník. Jeho život je už mimo nebezpečí, utrpěl ale několik zlomenin, propíchnutí plic a menší zranění na hlavě, nejvážnější jsou pak těžké popáleniny způsobené proudem a vnitřní krvácení.
Ihned po incidentu byla na protest zablokována dálnice a mnoho pracujících z údolí Susa opustilo továrny jako projev solidarity s Lucou a jeho bojem. Odpoledne se demonstrovalo ve více než šedesáti italských městech a dokonce i v Barceloně nebo ve Stuttgartu. V Římě a v Bologni demonstrující na nádražích obsadili koleje. Protesty proti TAV, solidární akce s Lucou i zadrženými aktivisty dále pokračují a někdy nabírají i militantnější podoby.
Namátkou můžeme zmínit pár nedávných událostí:
Janov, 29. února – přibližně 30 lidí blokovalo odjezd vlaku, který navíc přišel o několik oken. Řím, 28. února – v noci zaútočilo několik lidí na budovu novin Il Messaggero barvou a graffiti.
Lecce, 28. února – přibližně 20 demonstrantů obsadilo na nádraží koleje a zdrželo vlak do Říma asi o 50 minut.
Barcelona, 28. února – skupina lidí zorganizovala shromáždění před italskou ambasádou.
Lyon – za denního světla pokreslili neznámí lidé italský konzulát nápisy NO TAV a „Sílu Lucovi“.
Paříž, 28. února – před nádražím Gare de Lyon, odkud vyjíždějí vlaky do Itálie, byl rozvinut transparent s nápisem „Solidaritu s údolím Susa! NO TAV“ a byly rozdávány letáky.
Tento článek ani zdaleka nevyčerpává všechny události z dlouhého boje, který zřejmě jen tak neskončí. Ač hnutí NO TAV představuje širokou koalici, ne jasně anarchistickou iniciativu a můžeme se pozastavovat třeba nad smyslem petičních akcí nebo odsuzovat účast lokálních politiků, přesto se jedná o zajímavý příklad vzdoru. Vzdoru proti autoritě státu a diktátu ekonomických zájmů úzké skupiny investorů. Anarchisté jsou očividně v tomto boji také přítomní a aktivní a vnáší do něj své principy solidarity a přímé akce. Jak se bude situace dále vyvíjet, zatím nevíme, je nám ale jasné, na které straně stojíme my.
Co všechno by se dalo financovat z peněz vynaložených na TAV:
4cm trati TAV = 1 roční důchod
3m trati TAV = 4 třídy v mateřské škole
500m trati TAV = 1 nemocnice s 1 200 lůžky, 226 pokoji a 38 operačními sály
1km trati TAV = roční univerzitní poplatky pro 250 000 studentů, nebo
55 nových lokálních vlaků
CELÁ TRAŤ TAV = podpory v nezaměstnanosti pro všechny!
Max Freiheit