Následující článek, který se týká odporu proti kácení lesa v Rusku kvůli stavbě dálnice, vyšel loni na jaře v časopisu Akce (č. 16). V boji proti kácní lesa se prolíná tamnější ekologické a antifašistické hnutí.
Obrázky a videa zakuklenců s pistolemi v rukou demolujících v mraku dýmu budovu radnice ve městečku Khimki nedaleko Moskvy obletěly v létě 2010 celý svět. Ruské antifašistické hnutí udělalo akcí v Khimki 28. července krok od protestu k otevřenému odporu.
Neonacisté na scéně
Protesty proti kácení jednoho z posledních lesů v okolí Moskvy by zůstaly marginální akcí nepočetného ruského ekologického hnutí, kdyby… Ale vezměme to popořádku. Vše probíhalo jako obvykle: těžaři, stavební firmy a radnice si dělali, co chtěli a když jim plány začalo narušovat ekologické hnutí, začali jeho klíčové aktivisty zastrašovat. Zastrašovací kampaň vyvrcholila v červenci: na ekologický tábor zaútočila najatá úderka, maskovaná chuligánskými fotbalovými kuklami. Po odchodu útočníků na základnu těžařů, kde měli po nocích hlídat stroje před žhářskými útoky radikálních ekologických aktivistů (několik takových v minulých týdnech proběhlo) a následném odmaskování v jejich řadách aktivisté a aktivistky poznali několik známých neonacistů. Další dění pak jeden popsal jeden z jeho účastníků v reportáži pro americký kolektiv CrimethInc takto:
Těžaři udělali velkou chybu […] všichni antifašisté z okolí měli před nosem své nepřátele a přidali se k bitvě. Další den se objevila pozvánka na velký nepovolený koncert v centru Moskvy. Na street party, na které měla jako hlavní hvězda vystoupit dávno rozpadlá a velmi známá antifašistická kapela, se sešly stovky anti-autoritářů a anti-autoritářek, antifašistů a antifašistek a party lidiček. Namísto kapely ale před davem vystoupil chlapík ve slunečních brýlích, který oznámil, že se nekoná žádný koncert, žádná street party, a že celý plán je sebrat se, jet na předměstí a vzít útokem těžařský kemp a nacisty, kteří se tam sešli. Část lidí odešla, ale většina odjela do Khimki.
Do Khimki dorazilo několik set lidí, kteří se na nádraží zformovali a vyrazili na pochod. Protože jim hlídky z kempu oznámily, že základnu těžařů hlídá několik jednotek zásahové policie, zamířili namísto kempu k radnici. Okamžitě po příchodu došlo k útoku na budovu: do oken bylo stříleno z travmatů (pistolí na gumové projektily), na fasádu byly nastříkány slogany proti těžbě, vstupní dveře byly rozštípány sekerou. Když od hlídek dorazila hláška, že zásahové jednotky nastupují v základně do aut, vydal se dav na zpáteční cestu, při které ještě prohnal dvě osamělé a notně zmatené policejní hlídky. O následném odjezdu znovu stejný zdroj:
[…] protestující došli na nádraží a nastoupili do vlaku, kde čekali na odjezd. Ten ale nenastal. Jak se ukázalo, strojvedoucí byl zaměstnán vypjatou konverzací s policejním šéfem. Byla k němu okamžitě vyslána skupinka antifašistů s pistolemi, aby mu vysvětlila negativní důsledky spolupráce s našimi třídními nepřáteli, a tak nakonec motory zabraly a vlak se vydal do velkého města beze stromů.
Represivní vlna
Reakce represivních složek na sebe pochopitelně nedala dlouho čekat. Všichni policii známí antifašisté byli zadrženi a předvedeni k výslechu, probíhaly (často ilegální) domovní prohlídky. Následovala vlna masových zatýkání na místech subkulturních koncertů. Na jednom byly zadrženy tři stovky lidí, na dalším stovka. Zadržení byli často docela drsně biti a byli na nich násilím vyžadovány falešné výpovědi či „přiznání“ k účasti na protestech v Khimki. Krutost policie vůči antifašistům vysvětluje anarchistická novinářka Olga Mirijasová takto:
Dříve si antifašisté hráli jen na svém vlastním písečku. Chodili na koncerty a občas zorganizovali nějaký protest. Ale v Khimki se poprvé postavili oficiálním místům. Domnívám se, že z vyšších pater přišel signál, aby se s nimi zatočilo. V každém případě, na vyšetřování případu Khimki byla vytvořena rozsáhlá skupina operativců a vyšetřovatelů. Musí najít viníky a svědky, ale to není tak jednoduché. Ale když už jsou v tom, chtějí si doplnit informace ve svých databázích extremistů: všem zadrženým byly vzaty otisky prstů a byli fotografováni.
Spousta lidí aktivních v antifašistickém hnutí se rozhodla narychlo opustit zemi, někteří za velmi dramatických okolností (viz rozhovor s Denisem Solopovem). V policejní síti nakonec uvízli pouze dva známí aktivisté, kteří již dříve jménem hnutí opakovaně veřejně vystupovali: antifašista Maxim Solopov a sociální aktivista Alex Gaskarov. Ruskými aktivisty, kteří se organizovali na jejich obranu, byli následně označováni jako „rukojmí z Khimki.“
Kampaň za propuštění rukojmí z Khimki byla dosud největší solidárních kampaní ruského hnutí. Solidární akce na podporu zadržených se konaly v desítkách zemí na celém světě, stejně jako benefity sbírající nezbytné finance. Na podporu zadržených se vyslovili i významné ruské osobnosti, včetně poslanců a univerzitních profesorů. Maxim a Alex nakonec ve vazební věznici strávili něco málo přes dva měsíce. Její prodloužení bylo – pravděpodobně i v důsledku solidární kampaně – soudem zamítnuto. Alex byl nakonec zcela osvobozen, Maxim byl rozsudkem, který je široce vnímán jako důsledek strategie „aby se vlk nažral a koza zůstala celá,“ odsouzen na dva roky podmíněně s odkladem na dva roky za „výtržnictví.“
Po rozsudcích a následném naprostém uklidnění situace se do Moskvy vrátila i většina uprchlíků. V zahraničí zůstávají pouze dva: Denis Solopov, Maximův bratr, který získal status uprchlíka v Nizozemí, a Peter Silájev, žijící v prostředí evropské squaterské scény.
Masivní represivní akce, která ze začátku vyvolala v antifašistickém a anarchistickém hnutí paniku, tak nakonec skončila fiaskem. Z větší části i díky tomu, že téměř všichni zadržení odmítali vypovídat a pokud z nich byla výpověď doslova vymlácena, byla u soudu následně zpochybněna s poukazem na násilí, doložené lékařskými zprávami vystavenými bezprostředně po propuštění.
Dozvuky
Organizátoři bezprostředně po akci čelili kritice, zejména kvůli podcenění jakékoliv bezpečnosti a bezpečnostní osvěty. Většina lidí dorazila na party a nebyla připravena na riot, velká část mimo poučené tvrdé jádro na akci i do Khimky vyrazila se zapnutými mobilními telefony, spousta lidí na cestu příměstským vlakem použila své elektronické předplacené lítačky. Málokdo u sebe měl nějakou masku nebo rukavice a organizátoři je pro ostatní nepřipravili. Vzhledem k tomu, že se na akci volně pohybovala spousta lidí s kamerami, bylo nevyhnutelným důsledkem zaznamenání jejich obličejů (a policie zadrženým skutečně ukazovala jejich fotografie, pečlivě vyzobané z videozáznamu kolujícího po antifašistických webových stránkách).
Následná represe antifašistické hnutí téměř paralyzovala. Policie díky ní, jak bylo naznačeno výše, poměrně detailně zmapovala antifašistické struktury a celá řada lidí se tak po „provaření“ už nemohla vrátit ke svým aktivitám. Jeden z moskevských antifašistů mi napsal: „od Khimki jsme neudělali žádnou větší akci. Myslím, že většina antifašistů by si při pohledu zpět přála, aby k událostem v Khimki nedošlo.“
Na druhou stranu, akce samotná hnutí i pomohla, alespoň podle mého názoru. Antifašistické a anarchistické hnutí si uvědomilo svou sílu a to už jim žádná represe nevezme. O akci dodnes bez ohledu na její následky spousta lidí mluví se zjevným nadšením a je vidět, že tato úspěšná akce jim bude dodávat sílu a inspiraci ještě dlouho. Kromě toho to byl i velmi významný vzkaz navenek: jsme tady, musíte s námi počítat. Během dvou dnů jsme schopni dát dohromady stovky lidí a zatopit vám…
I represe měla paradoxně své dobré stránky. Jednoznačně se ukázalo, že princip nevypovídání je funkční a vede k totální neschopnosti policie cokoliv dokázat (i přes důkazy jako jsou videozáznamy nebo výpis polohy mobilu). Ruské hnutí také teprve v důsledku těchto represí začalo vážněji uvažovat o bezpečnosti nejen vůči neonacistům, ale i represivním složkám. Začalo tak šifrovat e-maily, řešit mobilní telefony atd. V neposlední řadě vedla represe i k posílení solidárních struktur, k čemuž velkou měrou přispěla právě úspěšná Kampaň za propuštění rukojmí z Khimki.
Jan Hanuš