Třetí ze čtyř pokračování textu, který zachycuje první desetiletí (1991-2001) historie britských Earth First! Vyprávění je úvodní (retrospektivní) částí textu Pryč s Impériem, nechť Vzejde Jaro (Do or Die č. 10), který si ve své hlavní části kladl za cíl navrhnout tehdejšímu environmentálnímu hnutí několik cílů a konstruktivně tím navázal na diskusi hlásající “vykašlat se na aktivismus”.
Období boje o území (1993 – 1998)
Další období znamenalo explozi aktivity – boje o území se úspěšně šířily dál. Vítěznou kombinací byla relativně pevná síť dlouhodobé antidálniční kampaně (ALARM UK) a celonárodní síť skupin EF! a hlavně také rozrůstající se „kmen“ ochotný cestovat po celé zemi.
Vítejte v autonomních zónách
Zatímco v Oxleas stát couvnul, ohledně trasy M11 skrz východní Londýn zamýšlel jít plnou parou vpřed. Politici a byrokrati Ministerstva dopravy si mysleli, že se hnutí nespojí v jednotné tažení proti likvidaci menšího množství stromů a stovkám domů dělnické třídy. Mýlili se.
Stovky domů byly dlouhodobě osquatované poté, co byly vynuceně vykoupeny. Do této scenérie se připojili další lidé z Jesmond a Twyford. Skutečnost, že silnice měla svou trasou zničit dlouhodobou squaterskou komunitu a čtvrť dělnické třídy, znamenalo více než v jakékoliv předchozí protidálniční kampani propojení obrany lidských životů a divoké přírody. Nicméně na místě byly také krásné úseky zarostlých zahrad a mlází a boj byl opět chápán v celonárodním ekologickém kontextu.
„Utnutím silnice ještě v Londýně jsme mohli zachránit lesy, řeky a vřesoviště po celé cestě až do Skotska, aniž bychom přímo na místě ohrozili jejich ekologickou rovnováhu bahenním soubojem se stovkami soukromých strážců a policistů.“ (22)
První skutečný smysluplný bod byl kaštanovník na George Green, obecní pozemek v srdci Wanstead. Deset stop vysoké ohrazení, které bylo vztyčeno, aby lidem uzavřelo vstup na obecní pozemek, bylo zničeno při veselém srocení děcek, aktivistů a místních lidí. Na George Green plakala hrbatá osmdesátileté žena. Vždy se cítila bezmocná, ale když strhla zátarasy se stovkami dalších lidí, řekla, že se poprvé ve svém životě cítila plnomocná. Prožitek síly a moci je jedno z kouzel přímé akce a tato magie se šířila dál.
„Na větvích kaštanovníku byl postaven stromový dům… Následující měsíc . Lidé z různých prostředí o sobě začali vědět, strávili spolu dlouhé večery, mluvili spolu, vznikala nová přátelství. V komunitě vzniklo něco nového a krásného. Mnoho místních lidí tvrdilo, že tato zkušenost kompletně změnila jejich život.“ (23)
Evikce přišla v prosinci spolu se 400 policisty. Sto padesát lidí devět hodin bránilo poražení jednoho stromu. Proběhly také sabotáže – obě hydraulické plošiny stavební společnosti byly noc předtím zmasakrovány.
„Evikce dovedla Ministerstvo dopravy k vlastnímu ponížení v očích veřejnosti. Ztráta stromu byla tragickým dnem, ale i přesto skutečně krásným dnem. Zatloukl další veliký hřebík do rakve dálničního programu.“ (24)
Stát doufal, že to byl konec kampaně „Žádnou M11“, ale byl to teprve začátek. Další území již byla obsazena a pokračovaly pravidelné akce proti stavebním firmám. Bylo to trefné zakončení druhého roku pokračujících akcí proti dálnicím.
Prvního ledna 1994 na scénu historie vtrhli mexičtí domorodí Zapatisté. Osvobozování jednoho města za druhým, pouštění vězňů, redistribuce jídla, vyhlášení vlastní nezávislosti na novém ekonomickém řádu. Nebyla to jen redistribuce jídla, ale také světová redistribuce naděje a mělo to významný vliv na hnutí u nás v Británii.
Mezitím v Británii odstartoval rok velkým třeskem. Jen ve velmi málo zprávách se v lednu objevilo hlášení policie o detonaci výbušného zařízení pod hlavním mostem na Twyford Down. Bylo hlášeno také nalezení bomby v ústředí Tarmacu. (25)
Na jaře vznikly kempy proti obchvatu Wymondham nedaleko Norwich, obchvatu Leadenham v Lincolnshire, obchvatu Batheastern-Swainswick okolo Bathu a obchvatu Blackburn v Lancashire. Uprostřed Manchesteru dostal svou dávku ekologických akcí ohrožený park u Abbey Pond.
A opět v East Endu (východní část Londýna) se na jaře rozjel rozsáhlý obraný i útočný vzdor proti pokračování dálnice. Další v cestě byla řada velkých edwardiánských domů – byly zabarikádovány a zrodila se Wanstonia: „byla vyhlášena svobodným autonomním územím. Lidé si vyráběli vtipné pasy a podobné legrácky. Okolo jsme vykopali příkop. Měl pravděpodobně nulový taktický význam, ale skutečně to v nás vzbuzovalo pocit, že to ohraničovalo konec Velké Británie a začátek našeho prostoru.“ (26)
Ale státům se moc nelíbí přicházet o území.
„Na scéně připomínající středověké ležení dobývalo okolo 800 policistů a soudních vykonavatelů podpořených o vysokozdvižné plošiny a bagry nezávislý stát Wanstonia. Poté, co vetřelci na území napochodovali, vzali útokem pět domů. Policie se musela prolámat skrze barikády, aby uvnitř nalezla pouze odstraněná schodiště, což je donutilo jít dovnitř skrze střechu nebo horní patra domů. Někteří z protestujících byli na střechách připoutáni ke komínům řetězy. Když stroje začaly ničit domy ještě je mnoho lidí okupovalo… Odstranit 300 lidí zabralo policii 10 hodin…“ (27)
Tato působivá a drahá evikce byla následována Operací blokovaná silnice – měsíčního rozpisu každodenních přímých akcí, kde si skupinky zamluvily termín, který den by chtěly dělat akci. Fungovalo na výbornou a každý den v březnu došlo k větším narušením. Mnoho technik, pro obranu domů i stromů, vyvinutých na M11 bylo nadále užíváno kdekoliv jinde v boji proti dalším plánům a záměrům.
|
Dokonalé pohrdání soudem Během Jesmond Dene byli stále zatýkáni lidé za porušení soudního příkazu ohledně Twyford. Jeden z účastníků „Quolobolox“ věděl, že dříve nebo později ho policisté v Jesmond Dene lapí a pošlou k soudu, ale byl na to připraven. Když k jeho nevyhnutelnému zatčení došlo, učinil soudu skutečné překvapení. Svlékl se jen do oranžových podvazků, které celé léto nosil pro tuto příležitost, chodil před soudcem husím pochodem tam a zpátky a přitom hajloval. Soudce v hrůze soud uzavřel. Byl to odkaz na nedávnou smrt Stevena Milligana, konzervativního poslance za Eastleigh (nedaleko Twyfordu). Milligan (,který jednou památně popsal kmen Dongas jako „výstřední pošuky“) byl nalezen mrtev visíce ze stropu po nehodě při autoerotické asfixaci. Byl oblečen pouze v podvazkách a z úst mu vytékala amylnitrátová oranž. Nepřekvapilo, že soudce přidal ke Quloboloxovu trestu par týdnů navíc za pohrdání soudem. |
Nechutný pokrok – čas vrátit se zpět na stromy
Taktika se vyvíjela rychle. V Jesmond ozdobili větve dočasné sedátka, na George Green byl postaven jeden stromový dům, první skutečná síť stromových domů zasáhla oblohu v Bathu, v Blackburn to byla úplná stylová stromová vesnička Evoků. Neschopnost porazit soudní zmocněnce na zemi posunulo odpor k obloze.
„Můžete být v noci u táborového ohně a může to být poprvé, kdy jste strávili dole na zemi celý den. Můžete se podívat nahoru a jsou nad vámi všechny ty malé záblesky ze svíček… Jak nás odtamtud chtěli dostat?… Nemyslím si, že dokáži popsat, jak výjimečné je spát a probouzet se ve větvích stromů. Vidět hvězdy a měsíc. Cítit sluneční paprsky a cítit déšť.“ (28)
V té době žili stovky lidí na různých místech na venkově a o mnoho více lidí „víkendovalo“ nebo navštěvovalo akční dny. Mnoho kampaní mělo založeno vícero kempů, každý z nich nabýval trochu jinou formu, podle charakteru území, kde se rozkládal. Dříve byly stavěny okolo domů a lesů barikády, nyní v barikádu změnily sebe samy – komplexní síť lávek, stromových domů, zámků, betonu a odhodlanosti.
Čtvrtá evikce Solsbury Hill na Whitecroft byla první evikce jen z vrcholků stromů. Navzdory použití vysokozdvižných plošin a motorových pil nezvládl šerif pokácet jediný strom. Kemp ho porazil… pro tentokrát. Cena byla vysoká. Jeden protestující byl hospitalizován s poraněním páteře a selháním plic. O deset dní později se šerif vrátil s ještě šílenějšími pověřenci od soudu, kteří reprezentovali právo na majetek jaksepatří. Byly opravdu šílení, svalnatí a ochotni riskovat vlastní životy stejně jako životy lidí na stromech. Na konci dne již Whitecroft více nebylo. Tento – v té době nejokázalejší – byl pouze jedním z konfliktů v Británii. Tyto evikce se staly vysoce nákladnými – pro stavitele, stát a sociální stabilitu. Většina míst v té době pokračovala v útočných akcích, užívaných jako standardní postup. Lezení na bagry, okupace kanceláří a sezení na jeřábech stejně jako veřejné nebo skryté sabotáže. Státu byla hozená rukavice – brzo měla eskalovat jeho odpověď.
S každou další kampaní se zdálo, že hnutí je silnější a silnější s jednou výjimkou – Leadenham. Byl založen kemp a Ministerstvo dopravy řeklo, že provede revizi plánu, ale vítězství se nekonalo. Konstruktéři zahájili překvapivý útok – během „odkladu“. A zatímco se s ním lidé na místě „vyrovnávali“, následoval po několika týdnech další vedený místními gaunery. Útok na kempy se občas přihodil, ale většinou byly malého rozsahu. V Leadenhamu byla ovšem početná prosilniční skupina místních ochotná k přímé akci.
„Útok s odehrál následně po demošce místních lidí za stavbu obchvatu. Leadenhamští vesničané ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že silnice je důležitější než „pár stromů“. Maskovaní vesničané přijeli do kempu v pět ráno vyzbrojeni motorovými pilami. Postupně pokáceli stromy, na kterých seděli protestující. Kdokoliv se jim dostal do cesty byl zbit a násilně napaden.“ (29)
To jednoduše znamenalo konec okupace místa v plánované trase, přesto následovaly akční dny. Leadenham ukázal absolutní nezbytnost významné podpory místní komunity, kde je kemp zakládán. Bez toho bylo nebezpečné dělat ze sebe sedící nebo spící terč. Naštěstí během tohoto období nebyl žádný další kemp takto masově napaden místními lidmi. (30)
Zatímco v tomto článku uvádím přehled období, nelze se zaměřit na detaily – a jsou to detaily, které jsou cenné. Neuvěřitelné momenty, vášeň, euforie, čekání, úžasní lidé, občasné sračky – prostě Kmen. Nezmiňujme svatou trojici: psi, bláto a cider. Na konstrukčních místech a ve stromech narůstal pocit sounáležitosti a jinakosti. Když jste opustili místo kvůli zásobování jídlem, zasáhl vás spěch a stres industriálního světa, ale každodenní existencí odporu jsme vraceli úder.
Lov strojů
Každý měsíc přinesl novinky o rostoucím počtu sabotáží, přesto měly minimální ohlasy jak v mainstreamovém tak v radikálním tisku, protože jen zřídka vznikla nějaká prohlášení. Nejvíce sabotáží bylo přímo v okolí projektů, kde byly rozjeté za světla vedené kampaně, ale některé se odehrály v solidaritě s těmito kampaněmi dále od bitevních polí. Často akce naplnily obě role, protože současně operovalo mnoho skupin, které bojovaly proti různým plánům stejných společností. Například ARC, dodavatel kamene do Twyford Down, se pokoušel rozšířit doly do severního Walesu a Somersetu.
„Po prolomení vstupu do kontrolní místnosti [dolu ARC Penmaemawr] zničili vniknuvší lidé skleněné součásti a způsobili na počítačovém vybavení škodu v hodnotě 10 000 liber.“ (31)
Měřítko sabotáží, které během bojů o území v 90. letech proběhly, je často opomínáno. A to přesto, že přímé náklady náhrad a oprav na staveništích musely jít do desítek milionů liber. Fantasté možná sní nad tím, že to byla práce vysoce organizovaných anonymních buněk –udeřit a zmizet (32), ale ve skutečnosti byla většina záškodnictví provedena lidmi, kteří na místě kempovali – buď lstivě během digger divingu (lezení na/před různé stroje), divoce v davu nebo skrytě po pořádném pijáckém večírku u táboráku. Jednoduše: kdykoliv to bylo možné, tak lidé ty zkurvené sračky rozmrdali. Zřejmá a chvályhodná touha se nechlubit zanechala tyto akce skryté za novinovými obrázky smějících se „stromových lidiček“. Ačkoliv byly časté úšklebky nad těmito záškodnickými ničiteli, nezůstalo poblíž tábora žádné žluté monstrum v bezpečí před lovci.
Některé liberální celebrity (33) tvrdily, že by v kampaních nemělo „poškozování věcí“ mít místo, protože to může odradit „normální běžné lidi“. Tato směšná myšlenka byla ještě hloupější zvážíme-li, že jednou z hlavních skupin lidí provádějící sabotáže byly místní s prací a rodinou, které mohlo zatčení za menší digger diving vést k nezaměstnanosti a rodinným problémům. Pro mnoho „normálních běžných lidí“ byly skryté sabotáže méně riskantní než veřejná „občanská neposlušnost“. Další skupinou místních, která se v „environmentálním vandalismu“ vždy cítila jako ryba ve vodě, byly děti – ta nejvíce rebelující součást jakékoliv komunity, často s nejintimnějším vztahem k místnímu prostředí.
Samozřejmě, že navzdory tomu, některé ekotáže byly provedeny úplně skrytě s modus operandi vypůjčeném od Animal Liberation Front.
„Policie je přesvědčena, že požár za 2 miliony liber na staveništi v Essexu mohl být prací Zelených Aktivistů. Oheň se přehnal přes shromaždiště a opuštěné skladiště Cory Environment v Barlingu nedaleko Southend, zničil čtyři buldozery, dva bagry a šest nákladních vozů vlastněných hlavními stavebními společnostmi. Policie tvrdí že forenzní důkazy potvrzují žhářství.“ (34)
Není žádná spravedlnost, pouze ta naše
Bylo zřejmé, že ekologické boje o území začaly být skutečně „progresivní“.
Vláda (správně) viděla hnutí jako součást sociálního tkaniva (travelerská kultura, festivaly, squating, sabotáže honů) zrozeného při vzplanutí 60./70. let. S návrhem kriminálního zákona (Criminal Justice Bill) chtěla toto tkanivo roztrhat na kusy. Vláda vyhlásila nulovou toleranci – to dávalo novou moc na rušení freeparties, zakazování demonstrací, vytvářet velké výlučné zóny, vyklízet squaty a uvěznit trvalé „přestupkáře“ dálničních protestů. Nepřekvapí, že se tato výzva setkala s náhlým přívalem aktivity: squaterská infocentra na hlavních ulicích po celé zemi, lokální a celonárodní demonstrace. Tisíce lidí pochodovaly v Londýně. Spíše než by je zastrašil, semknul nový zákon lidi dohromady – heslem dne bylo „Jednota v různorodosti“.
Devátého října (1994) končila demonstrace 75 000 lidí v Hyde Parku běžným rituálem u mluvícího pódia. Když se soundsystém pokoušel proniknout do Speakers Courner vše změnit na nezákonnou „párty v parku“, došlo k útoku policie. Lidé útok opětovali. Parkem se ozývalo volání – „Braňte soundsystém“, tisíce lidí běžely z proslovů do akce – začal Riot v Hyde Parku.
„Ačkoli někteří lidé policii čelili v samotné cestě Park Lane, většina davu skončila uprostřed parku oddělena kovovými mřížemi od těžkooděnců. To policistům zkomplikovalo použití obušků nebo nájezd koňmo, a když si pokoušeli probít cestu skrze malé branky v mřížích byly odrazeni holemi, lahvemi a čímkoli, co bylo po ruce.“
„Během toho všeho bylo k vidění několik surreálních obrazů: lidé tančící nedaleko policejních linií, jednokolkař projíždějící mezi těžkooděnci, plivač ohně. Někteří lidé tvrdili, že policie promyšleně provokovala rioty, aby zajistila, že kriminální zákon projde, ale to přehlíží skutečnost, že nikdy nebylo nebezpečí, že by kriminální zákon neprošel, protože v parlamentě proti němu nebyla nikdy skutečná opozice.“ (35)
Hyde Park – stejně jako evikce Dongasu – byl významnou konfrontací a současně mezníkem. Ve Twyford bylo hnutí nuceno čelit státnímu násilí. V Hyde Parku bylo nuceno čelit skutečnosti násilí v samotném hnutí, realita byla jednoduchá – když mnozí lidé stáli čelem k těžkooděncům, tak neviděli nic špatného na vracení úderu v obraně dočasně osvobozeného prostoru. Na začátku pochodu byly rozdávány samolepky „udržujte veselí“. Později když helikoptéra osvítila záplavou světla riot pod sebou, ukázal pohled na týpka v duhovém svetru s jednou z těchto samolepek házející kus dlažby na poldy, jak může lidi změnit okamžik kolektivní síly. Následující měsíce jsme po celé zemi mohli vidět intenzifikaci debaty o „násilí/nenásilí“.
Když se návrh stal v listopadu zákonem, každý pochopil, že jediný způsob jak porazit „tvrdé opatření“ je odhodlaný vzdor. EF! Action Update (periodikum EF!) to pojalo následovně: „Pokud to ovlivňuje earthfirstery… jeho účelem není ani tak moc nás uvěznit, jako nás zastrašit – a my nesmíme připustit, aby to fungovalo.“ (36) Den, kdy zákon vešel v platnost, 4. listopadu aktivisté z kampaně No M11 vylezli na střechu parlamentu a roztáhli transparent – Vzdoruj Zákonu. Proběhly početné sabotáže honů, bylo založeno více protestních kempů, freepárty bujely. Na konci měsíce přišla velká konfrontace, která mohla otestovat zda vláda v zastrašení odporu uspěla.
   
Policejní postup byl v Hyde Parku odrážen. Na znamení masivního vzdoru a nepokojů se plánovaný nudný pochod změnil na slavnostní vzpouru. |
Opětovné dobývání ulic
Během léta pokračovaly evikce a odpor na M11. Většina trasy byly již sutiny. Buldozerům ještě ležela v cestě jedna velká překážka – Claremont Road, úplně zasquatovaná ulice proměněná v surreální říši. Převrácením vnitřku ven se silnice sama stala kolektivním obývákem, zbývající auta zase květináči. Každý den se nad pohovkou houpala velká síť a oheň na ohromné lešenářské věži se posunoval blíže a blíže k oblakům. Tento „umělecký stát“ znovudobývající ulici nemohl věštit snadnou evikci. Když přišla, stala se nejdelší a nejdražší v anglické historii – 5 dní, 700 policistů, 200 soudních vykonavatelů, 400 soukromých strážců. Stála 2 miliony liber.
„Když dorazili soudní vykonavatelé střetli se s 500 lidmi užívajícími všechny možné zdržovací taktiky. Betonem zaplněné auto s vyčnívajícími lešenářskými trubkami bránící vjezdu vysokozdvižné plošiny. Lidé připoutaní k silnici. Další zavěšení v sítích natažených nad ulicí. Lidé v bunkrech, další na střechách a ve stromových domech. Nakonec se 12 lidí vyškrábalo na 100 stop (30 metrů) vysokou lešenářskou věž pomazanou a ověšenou růžovými stuhami.“ (37)
Minuty utíkaly jedna za druhou a státní síly odstranily všech 500 lidí – zabrali větší část týdne. Sdílení duchaplných taktik, odhodlání zapojených lidí a neuvěřitelné techniky barikád udělaly z evikce neuvěřitelný moment. Jako Kaštanový strom, Solsbury Hill a tucet dalších evikcí, stát vyhrál bitvu, ale pomalu prohrával válku. S každou rozšiřující se velkou evikcí, s každým obsazeným stromem – sociální a ekonomické náklady doléhající na dálniční program začínaly být neúnosné.
Přesto Claremont – jako všechny protisilniční místa nebyly jen reakcí na destrukci, bylo to také stvrzení života, autonomie. Byl to experiment, který změnil stovky lidí, jejich kolektivní paměť se stala silou popohánějící celou novou vlnu dobývání ulic. Reclaim the Streets bylo vytvořeno earthfirstery v roce 1992 jako útok na automobilovou kulturu v ulicích měst. S expanzí protidálničního odporu se myšlenka uložila k ledu, ale mnozí, kteří vše viděli jinak, chtěli opět založit něco jako Claremont Road. Poté co skončila kampaň M11 se zformovalo Reclaim the Streets. Stát se mylně domníval, že Claremont Road leží v troskách, ve skutečnosti to ty, kteří tam byli, povzbudilo a spektrum jejich veselé rebelie se mohlo znovu vynořit v ulicích po celé Británii.
Začalo to znovudobytím bašty (svatostánku) konzumu, Camden High Street.
„Dvě auta vjela na ulici a k údivu přítomných nakupujících se vzájemně srazila – prásk! Třicet radikálních chodců na ně vyskočilo a začalo je demolovat – brzo se k nim přidaly děti. Byla postavena instatní kavárna rozdávající jídlo zdarma a hrála se muzika byly roztaženy duhové koberce zakrývající asfalt a hromada pouličního alternativního dekoru. Následovala spousta zábavy včetně živé muziky, plivačů ohně… a Rinky-Dink soundsystém poháněný cyklisty.“ (38)
Po měsíci byla akce mnohem větší, na místě srazu se sešlo 1500 lidí, kteří skočili na metro a dorazili na Islington High Street.
„Srotili se napříč dvoupatrové silnice, kde bylo vztyčeno pět tripodů vysokých 25 stop (7,5 metru) blokujících všechny přístupové silnice. Pro děcka jakéhokoliv věku byla na asfalt vyložena půl tuna písku na stavbu hradů. Obrněný náklaďák spustil rave, bylo otevřeno pět hydrantů ostřikující tancující ravery na slunečním svitu. Všichni policisté mohli jen stát na kraji a potit se.“ (39)
Zatímco evikce na Claremont bylo prvním jasným signálem selhání kriminálního zákona (Criminal Justice Act – CJA), pouliční párty šířící se po zemi byly už jen tanec na jeho hrobě. Se zavedením zákona se odpor stal o něco obtížnější, ale jeho zastrašující efekt byl úplně zmařen. Vzpoura proti CJA dovedla dohromady současné alternativní kultury a spojila je do opravdové kontrakultury, nyní mohlo RTS vytvořit více vazeb. Nad nádhernou podívanou street párty na Islingtonu poletoval transparent vyjadřující solidaritu s pracovníky metra.
|
|
Zpět na Farmě
Ačkoliv se londýnské události dočkaly lvího podílu mediální pozornosti, lidé vzdorovali CJA úplně všude, nejčastěji prostou účastí na akcích: zkrátka „business as usual“. Evikce městského kempu v Pollock v Glasgow proti M77 podpořili stovky lidí – rovněž 250 dětí přerušilo školu, aby pomohly zastavit evikci. Zákon měl neutralizovat přímou akci. Namísto toho byly v klimatu opozice rozjety nové boje, jako například proti živému exportu ovcí a telat, které do přímých akcí zapojily tisíce lidí.
Na jihozápadě se první výročí kampaně na Solsbury Hill setkalo s úderem. Akce na kopci proti CJA za sebou zanechala mnoho stržených plotů, zničených strojů a zločinců z ochranky v nemocnici. Jak poznamenala jedna žena z místní skupiny Aron Gorge EF!: “Myslím, že lidé nechtěli být jen fackovací panáci.” (40) Následoval akční den s 200 lidmi – zastavil většinu práce podél trasy.
Kampaň proti M65 znamenala zásadní posun v taktice, jak těch na stromech, tak těch jejichž práce byla dostat je pryč. Tři kempy již byly vyklizeny, ale v údolí Stanworth Valley přišlo crescendo: neuvěřitelná síť chodníčků, plošin, sítí a více než 40 stromových domků. Skrze údolí protékala řeka Ribblesworth. Byla to opravdová vesnice v oblacích, což bylo skutečně štěstí, protože polovinu času byla zem opravdový močál plný bahna. Nikde jste nemohli vidět tolik bláta!
Noví lidé a lokální aktivisté se zde již stali také, mnoha evikcemi mazaným, nomádským kmenem. Po roce života ve větvích se někteří z nich ve výškách pohybovali čile a jistě – jako doma ve stromech. Stát si byl vědom, že potřebuje nové síly, které to uměly na lanech – Stanworth se stal prvním místem, kde proti přírodě stanuli také členové lezecké komunity.
“Když na úplném vrcholku stromů zjistili, že lidé nebyly jen pasivními diváky svého vlastního odstranění, byli skutečně šokováni. Když je chtěli udržet mimo stromový dům, mírně ale nezdolně je vytlačili nohou. Dva lezci se pokusili zacházet hrubě s aktivistou a dostat ho mimo stromy, mylně si mysleli, že je sám. Volání o pomoc bylo rychle vyslyšeno a k úžasu lezců se ze silného příkrovu listoví nad nimi slanili dolů aktivisti, další se vyškrábali zespoda a ještě více přispěchalo z obou stran během po lávkách a větvích. Lezcům mohlo být odpuštěno, protože si museli připadat, že byli chyceni v pavoučí síti.” (41)
Nakonec bylo po pěti dnech všech 120 lidí otrháno ze stromů – přineslo celkový nárůst nákladů kontraktu kampaně “No M65” o 12,2 milionu liber. Lezci si našli nová lukrativní zaměstnání, ale nejlepší volbu, kterou mohli udělat, bylo předejít, aby se opakovala evikce během listového pokryvu. Od nynějška byla většina evikcí během období, kdy bylo listí opadané ze stromů, kombinace faktorů optické přírodní hustoty a čilého přístupu aktivistů byla zastrašující.
Rozšíření protidálničních kempů bylo nyní neuvěřitelné, rok 1995 pravděpodobně představoval vrchol v celonárodním pokrytí kampaněmi. Navrch k založeným kempům, byly nově okupovány území v Berkshire, Kentu, Devonu a Somersetu. Během dalšího roku se boj posunul dál od pouhého vzdoru silnicím. Kempy byly založeny k ochraně území před povrchovou těžbou v Jižním Walesu, proti volnočasovému rozvojovému projektu v Kentu a proti dolování na jihozápadě. Takže nepřekvapí, že jeden z hlavních hlasů popohánějící tuto “kulturu odporu” si vysloužil speciální pozornost od některých speciálních lidí.
Časopis Green Anarchist byl v polovině 90. let průsečíkem hnutí. Jeho čtenářstvo zahrnovalo významné množství travelerů, sabotérů honů, třídněbojových anarchistů, členů Strany Zelených, “ekobojovníků” a osvoboditelů zvířat. Byl to zřetelný cíl pro tajné síly státu. Série sedmnácti nájezdů cílených na Green Anarchist a ALF vedl k uvěznění množství jejich editorů. Tato represe, stejně jako CJA, vyvolala zpětnou reakci. Namísto marginalizace GA ho to ve skutečnosti proslavilo, postavila se za něj aliance převážně liberálních periodik, výraz podpory byl rovněž pronesen na výroční schůzi Strany Zelených a FoE. Toto vzrůstající pobouření v kombinaci se strachem MI5 o uvolnění dokumentů v odvolacím slyšení této kauzy vedlo agenty MI5 k urovnání a zajištění jejich propuštění. Hlavním cílem represe proti GA bylo zastrašit od sabotáží, zatímco velká část CJA byla cílena na zastrašení od “přečinů”. Jejich absolutní selhání zastrašit radikálně ekologické hnutí přímé akce se ukázalo jasně jednoho rána v Somersetu.
| Zrádci lezecké komunity
Zapojení dobře známých lezců do státních evikcí inspirovalo k zásadní reakci v lezecké komunitě: za to, co dělali, na ně bylo spravedlivě pohlíženo jako na svrab. Jako výsledek se mnoho lezců připojilo k protestu v Newbury. Známý lezecký pisatel o tom napsal: „Očekával vás tradiční osud kolaboranta: výrazné veřejné označení, prudké pokárání, vyloučení ze sociálních prostorů, chladné opovržení. Chci se zeptat těch z vás, kteří jste zradili svou komunitu, přátele a ostatní lidské bytosti. Za jak dlouho peníze utratíte? A až se to stane pamatujte, že také on čelil tomu, co provedl. Ano, Jidáš skončil na provazu také…“ (Climber magazine, květen 1996). Státní lezci byly ostrakizováni a rovněž vytlačeni ze skalních stěn. Ze strachu z podobné reakce si státní tuneláři (specialisté vyklízející tunely) zajistili zakrytí své identity. |
Důl Whatley – Jéje!
“Celonárodní akce EF! zastavit důl Whatley Quarry byl samozřejmě větší úspěch než se očekávalo. Týden poté vlastník stále nezařídil obnovení provozu. V 5:30 ráno sestoupilo 400 aktivistů do dolu. Malé týmy zajistily zablokování bran a okupaci všech dílen a strojů… Detailní mapy a předběžný plán zajistil vymanévrování policie a ochranky. Během noci byly doneseny tripody celých 9 mil (15 km) a byly postaveny na přístupových cestách zatímco zde nebyla nákladní auta. Tisk hlásil, že byla způsobena škoda 250 000 liber přičemž nezapočítali náklady týdenní ztráty produkce, důl normálně prodává 11 000 tun vápence za den! “Zmizelo” 20 metrů železničních kolejí vedoucích z dolu, rozpadnul se kontrolní panel pro videomonitoring dílen, na kousky byl roztrhán dvoupodlažní jeřáb, rozmontovaly se tři kontrolní místnosti a polámalo se několik bagrů a dopravních pásů.” (42)
Policie pozatýkala 64 lidí, nejčastěji za přečin. Časem byla většina případů zrušena. Během EF! období boje o území bylo vše organizováno jako celonárodních akce – což bylo zdaleka nejefektivnější. Podpořilo to čtyři roky akcí ve Whatley a ukázalo, co může být dosaženo dobrou organizací a momentem překvapení. Zatímco se poldové připravovali po stovkách, jednoduše nezapočítali, že “hipíci” můžou vstávat ve 4 ráno. Tato akce skutečně naladila do dalšího roku.
“Nebeský nápad adrenalinového feťáka”
“Policie dnes odsoudila taktiku těch, kteří minulou noc na místě obchvatu Newbury vzali těžký traktor a vjeli s ním do staveniště, kde poškodili naskládané ploty, osvětlovací vybavení a postavenou přenosnou kabinu. Byla zavolána policie, ale provinilci utekli dříve než stačila na místo dojet…” (43)
Obchvat Newbury byla velká bitva. Rozsah byl nedozírný. Devět mil (14 km) délky, přes 30 kempů, deset tisíc stromů, přes tisíc zatčených. Denní boje s více než 1600 soukromými strážci (44), stovkami policistů, soukromými detektivy a státními lezci, kteří napochodovali proti kmenům stovek pachatelů, v blátě žijících aktivistů. Jeden neúprosný den evikcí a odporu střídal druhý. “Každé ráno cider a mouchy.”
Není prostor pokrýt všechny kampaně po zemi, tak se pokouším zaměřovat na ty, které znamenaly významnou změnu. Rovněž nemohu doufat, že bych podal dojem, jaké to bylo žít na místě, a v Newbury už vůbec ne. Bláznivé a středověké – jak v tom dobrém, tak v tom špatném – to je vše, co k tomu řeknu. (nejlépe poodhaluje ducha těchto časů kniha Copse, s kombinací fotek, rozhovorů a malůvek, VELMI doporučuji!).
Stát se v té době již poučil ze svých předchozích chyb, nadále se již nepokoušel čistit cestu ve stejné době, kdy měly probíhat stavební práce. V minulosti to umožnilo zdravý mix útočných akcí proti konstrukci stejně jako obrané akce proti kácení. V Newbury dostali motorové pily pět měsíců na vyčištění místa. Původně, když protesty začaly, masivní nárůst nákladů čištění zvedl náklady – účtovány přímo korporacím, ničil zisky. Nyní, když byly kontrakty nabízeny, byly tyto milióny započítány – účtovány přímo státu. To v tomto období dělalo kampaně přirozeně defenzivní. Ačkoliv proběhly pokusy se z toho vymanit, do určité míry to byl nevyhnutelný výsledek změny “terénu”. Zatímco náklady na udržení sil schopných čistit cestu posetou kempy, s vysoce rozvinutými obrannými technikami, nezbytně vyžadovalo vysoce placené lezecké specialisty na evikce.
Newbury byla více než jiné lokální kampaně kampaní celonárodní. Prakticky každý kdo byl během předchozích pěti let intenzivně zapojen v radikálních ekozáležitostech na sebe v této marné zemi narazil. Nebyla to náhoda – každý věděl, že v Newbury chce stát hnutí zlomit. V odpověď byli lidé odhodláni zlomit státní rozhodnutí stavět dálnice i mimo Newbury. Tato slavná porážka pro nás znamenala konečnou ekonomickou porážku Ministerstva dopravy. Tato velká vyčerpávající válka se vlekla již roky, ale v Newbury chtěly obě strany dovést tu druhou k zániku. Po více než roce stavby obrany, pěti měsících bojovných evikcí, nocí plných sabotáží, šílených životních okamžicích bylo odlesňování dokončeno, ale podobně špatně na tom byl dálniční program. Samozřejmě ještě nějakou dobu trvalo než zhynul. Některé projekty byly stále v přípravě a některé v chodu, ale po Newbury nebylo pochybu o jeho konci.
Rok od doby co započali čistící práce, přijeli do Newbury stovky lidí na výročí, dnes známé jako Reunion Rampage (Znovusjednocující běsnění). Po menších tahanicích a nudných proslovech od takových jako jsou Přátelé země, bylo oplocení obepínající hlavní staveniště prostříháno a dav se prorval dovnitř.
“Takže jsme nacpali písek do nádrže generátoru a vzali klíčem motor jeřábu. Když jsme opouštěli místo, byl sklápěcí nákladní vůz po mé levici v plamenech, jeřáb dole po mé levici byl také v plamenech, přímo přede mnou stál nějaký muž, jeho silueta se rýsoval proti jasným vlajícím plamenům valícím se z kabiny. Stál ve tvaru X s rukama ve vítězném symbolu V a křičel: “Ano, ano, ano!” nebylo to chaotické, mělo to smysl záměru, kolektivního úsilí, karnevalu, oslavy, silné magie, triumfu lidské síly a malého, ale velmi reálného kousku vykonané spravedlnosti.” (45)
|
Po těžkém dnu při kopání tunelu ve Fairmile není nic tak skvělého jako šálek čaje a podzemní pletení. |
Po porážkách Vítězství!
Pokud tento druh nepořádku štval národní stát, místní správa byla naprosto vyděšená. Zastupitelstvo Surrey v Gildorfu zastavilo plánovanou stavbu, kde bylo postaveno 5 kempů – jednoduše si nemohlo dovolit ekonomické a sociální náklady, kdyby se dalo do křížku s hnutím. Povrchové doly v jižním Walesu byly odloženy díky snadnému odporu při evikcích kempů Selar a Brynhennlys. Kempy zachránily přírodní rezervace před agrobyznysem. Kempy zastavily rozvoj supermarketů. Kempy zastavily rozvoj zábavního průmyslu a zadrželi doly na jihozápadě po nákladných evikcích v Dead Woman´s Bottom.
Pokud Newbury zatlouklo poslední hřebík do rakve programu “Silnicemi k prosperitě”, kempy u A30 znamenaly zahrabat stavební program pod zem, což zde bylo mimo jiné poprvé použito naplno, protože tunely znamenaly další zdržovací taktiku. Obran stromů a komplexní podpovrchová síť učinili evikci u Fairmile delší než jakoukoliv předchozí evikci – tunely zůstaly okupované 6 dní. Zatímco obrana proti A30 byla úžasná, byla také milníkem. Následně po evikci již nebyly další denní ofenzivní akce proti konstrukci, ačkoliv proběhl jednodenní kemp a několik působivých “nočních práciček”. Během dva a půl roku se zde utvořila úžasná komunita – její působení mohlo trvat mnohem déle.
V polovině roku 1997 mohla aktivistická skupina Road Alert! vesele oznámit odstup od národního dálničního programu.
“Z 23 miliard byl program od roku 1992 zkrácen na pár miliard liber, téměř 500 ze 600 návrhů silnic bylo zrušeno, těchto 500 nezničených míst bylo zachráněno – alespoň prozatím. To jsou masivní škrty. Construction News napsal: “…největší program výstavby silnic byl fakticky zničen…” Je fér spojit vzestup přímé akce se zkrácením financování, snižovaným každý rok od roku 1993, roku velkých akcí na Twyford.” (46)
Rovněž v televizi ex-ministr dopravy Stephen Norris představil dokument jak “měli protestující pravdu” a on ji neměl. Zpravodaj stavební firmy připomínal stále více pravidelné sloupky s úmrtními oznámeními.
Nepravděpodobné se stalo skutečností, hlavního bezprostředního cíle hnutí bylo dosaženo a “ohrožující potenciál” vytvořený bojem hrozil nově rozvojovým projektům v dalších regionech. Bylo založeno více kempů – nově proti různým cílům: těžba dřeva v Caledonii, stavba sídlišť v Essexu, rozšíření letiště v Manchesteru.
Leť, leť do ulic!
Zatímco většina kempů byla na venkově, šířil se souboj také do ulic. Po úspěšných streetparties v roce 1995 v Londýně, pokračovaly RTS s 8000 lidmi účastnících se dobytí silnice M41, po celém státě se odehrály RTS, v tuctu měst více než dvakrát. Některé z nich byly úžasné revoluční momenty – okno do budoucího světa – jiné byly jen mizérie. V letech 1996 a 1997 mobilizovaly RTS ghetto londýnské alternativní kultury – nyní to byla organizační exploze, nejprve vytvoření vazby se stávkujícími pracovníky metra, pak s liverpoolskými pracovníky doků. V inspirativním aktu solidarity se radikální ekotýpci houpali na jeřábu, blokovali vjezdy a okupovali střechy doků, Okolo osmi set protestujících a pracovníků doků se na akci smíchalo a zrodilo se silné spojení.
Následně na tuto akci přišla masivní mobilizace před květnovými volbami, okolo 20 000 lidí včetně pracovníků doků pochodovalo a užívalo si na “pochodu za sociální spravedlnost”. Plán byl okupovat prázdnou budovu Ministerstva životního prostředí ve Whitehall. Ačkoliv policie tomu úspěšně předešla, skončil pochod velkou párty/riotem na Trafalgarském náměstí, nad davem vlál masivní transparent “Nikdy nevěř v hlasovací lístky, Reclaim the Streets.” V celé zemi bylo čím dál více streetparties.
|
EF! AU ohlásil, že 8000 lidí ovládlo M41. Obří pantomimická dáma se promenádovala skrze párty. Pod její sukní rozkopávaly sbíječky v rytmu beatů soundsystému silnici. |
Celonárodní akce
Po úspěchu jako bylo Whatley, chtěli lidé ještě více. Naneštěstí policie jednou kousala a podruhé držela stranou. Jakákoliv závan celonárodní mobilizace EF! vedl k masivním policejním opatřením, které znemožnily naprostou většinu akcí. Přesto byli poldové stále často přelstěni, většinou změnou místa (akce v Severním Walesu posunutá do Manchesteru, akce na ropné rafinerii přesunuta na povrchový důl) bylo nejčastěji to nejlepší, co dělat ve špatné situaci.
Přesto nebyl jen stát, kdo v tom způsoboval problémy. Velká akce ve Whatley vypadla z diskuse na celonárodním setkání EF!. Další “celonárodní akce”, které následovaly, byly často organizovány místními skupinami, které chtěly do své lokální kampaně injekci kolektivní síly. To znamenalo, že z lokálních kampaní volali po podpoře celonárodní hnutí – to bylo velmi odlišné od způsobu celonárodních hnutí organizujících podporu z místních kampaní.
Jednou ze největších selhání bylo, když místní skupina Cardigan Bay EF! deklarovala celonárodní akční den výročí ropné skvrny Milford Haven. Měl následovat po akcích proti povrchovým dolům v údolích ve Walesu.
Přijely dodávky z celé země, aby zjistili, že CB EF! udělali jen velmi málo práce (ani ubytování nebylo zařízeno) a nebyl přednavržen slušný plán, “organizační skupina” tento zmatek nezvládla. Mezitím čekaly stovky fízlů v přístavu. Byl zařízen squat a několik slušných akcí díky skvělým Reclaim the Valleys, kteří tam přečkávali již několik dnů. Nicméně lehce řečeno to byla oslabující zkušenost.
Na to následovala akce v docích v Shoreham, která přilákala 60 lidí… a 800 policistů. Stejně jako v Milford Haven, kde byla rafinerie uzavřena aniž by proběhla akce, byla všechna práce v Shoreham na den zastavena. Na jednu stranu byla tato akce úspěšná v tom, že zastavili práci, ale oslabující v tom smyslu, že utlumili možnost dlouhodobého organizování okolo tohoto problému.
Veřejné porážky také vedly ke ztrátě “ohrožující kapacity hnutí“ – něčeho, co mělo sílu zastavit rozvoj dříve než začal. Ačkoliv také úspěšné celonárodní akce (jako ta u povrchového dolu Doe Hill v Yorkshire, která se zvrátila v ničení majetku) nevedly k nárůstu počtu místních kampaní, faktor “ohrožující kapacity” znamenal, že místní skupina přenesla na vybraný cíl skutečně velký strach. Tento strach byl důvodem, proč nezapočalo mnoho rozvojových projektů.
Pokusy překročit jednotlivé boje o území a dostat se “ke kořenu problému” obvykle znamenalo dělat krok zpět k občasným mediálním událostem s lehce dosažitelnými cíli. Celonárodní kampaně přímých akcí proti ropnému průmyslu a vlastnictví půdy vládnoucí třídou zemřely příliš brzy.
Posun od lokálního ke globálnímu
V roce 1997 se v hnutí odehrál zásadní posun. V té době to ještě nebylo zřejmé, ale po určité době to bylo zemětřasné. Poslední boj o území založený na evikci, který představoval mnoho kempů, byl vzdor letišti v Manchesteru. Svým rozsahem byl podobný Newbury: týdny obležení a evikcí, přetahování na stromech, noční shazování plotů a okupace podzemních tunelů: „To, co znamenalo Newbury pro jih, znamenalo letiště v Manchesteru pro sever země, protože stejně tak přilákali tisíce nových lidí a utužili sítě.“ (47)
Obě strany konfliktu teď byly vysoce vyvinuté. S komplexními zdržovacími taktikami a trénovanými státními tuneláři a stromovými specialisty to byl souboj profesionálů. Manchester měl pravděpodobně dopad na rychlost, se kterou vláda připravovala stavbu nových letišť, ale kampaň podobná jako ta protidálniční nebyla tak snadno opakovatelná. Navíc v té době se nejednalo o tak masivní expanzi.
Když skončily evikce, tak se někteří přesunuli do menších kempů po Británii – ale mnoho těch, kteří zůstali aktivní, se z kempů posunulo do nového bojového terénu. Britská směska okupace území, vnikání do kanceláří a celonárodních akcí se odehrávala v globálním kontextu a tento kontext se také měnil. V roce 1997 se odehrály dvě důležité události, jedna v Cambridgeshire a jedna v jižním Španělsku, obě dvě formovaly následující období.
Mexičtí zapatističtí rebelové inspirovali bojovníky po celém světě a v roce 1996 uspořádali v jejich domovském pralese Lacandon encuentro (setkání) pro hnutí za „území, svobodu a demokracii“. Zúčastnil se ho různorodý mix 6000 lidí. Následující rok 1997 bylo druhé encuentro ve Španělsku. Za účasti mnoha Britů zde byl navržen vznik Peoples Global Action (PGA). Vypadalo to, že se rodí nové globální hnutí a earthfirsteři byli žádaní. V tu dobu to vypadalo, že celý svět do Británie brzy zavítá.
„Na podzim 1997 začala hrstka aktivistů mluvit o summitu G8, který se měl odehrát v květnu 1998. Vypadalo to jako příležitost dát o sobě vědět – světoví vůdcové se měli sejít v Británii a byla to šance nakopnout debatu o globalizaci.“ (48)
Na evropském kontinentě vzrůstal odpor ke genetickému inženýrství, ale v Británii zatím ne. V létě 1997 provedli aktivisté na bramborovém poli někde v Cambridgeshire vůbec první sabotáž pokusného místa s GMO v Británii. Byla první ze stovek dalších, které následovaly.
Boje o území – ač užitečné a aktivní – již delší dobu nebyly hlavním tahounem hnutí. Kempy byly nadále zakládány a dosáhly mnoha dalších vítězství (i porážek), ale radikální ekologické hnutí již definitivně směřovalo jiným směrem. Období boje o území inspirovalo, zapojilo a vytrénovalo tisíce lidí. Nepodléhejte omylům – to vše hrálo hlavní roli v uzavření 500 plánovaných dálnic, mnoha rozšířeních dolů a lomů a mnoho projektů výstavby domů. Úžasné spojení rebelujících subkultur (traveleři, osvoboditelé zvířat, earthfirsteři, městští squateři, bývalý horníci z Walesu, místní aktivisté FoE a blázni) vytvořilo největší vlnu bojů o území, která kdy v industriální Británii proběhla.
Poznámky:
22) ‘News From The Autonomous Zones’, Do or Die č. 4, s. 21
23) Tamtéž, s. 22
24) Tamtéž, s. 23
25) Nebyly to jen pomlouvačné povídačky policistů. Bylo o nich za celou dobu zmíněno pouze několik vět a žádné bulvární hororové „ekoteroristické“ příběhy. Pokud vůbec stát pravděpodobně vynutil „tichou strategii“ k situaci, protože tím udělali také ALF vysokou podporu.
26) Copse: The Cartoon Book of Tree Protesting napsala Kate Evans, (ISBN 0 9532674 07), s. 32
27) EF! Action Update, č. 9
28) Copse, s. 20
29) ‘Leadenham’, Do or Die č. 4, s. 6
30) Velký počet místy byl v průběhu 90. let ohrožován fašouny. V Jesmond byli vyštváni, utíkali jako o život (což umí ze všeho nejlépe) – většinou se již neukázali (s jednou velkou výjimkou na M11). Mnohem nebezpečnější byli náhodní jednotliví magoři. Žhářské útoky na kempy se přihodili již na samém začátku – na Twyford i na M11. Samozřejmě policie tomu věnovala jen malou pozornost. Při jedné příležitosti, když byli v Newbury nóbl studentský žháři přistiženi (poté co dali benzínovou bombu za okno auta a do místnosti pro děti), vyvázli – soudci je viděli jako opilé vtipálky.
31) Daily Post (North Wales), 9/1/94
32) Green Anarchist byl v tomto období nepochybně ohromně vlivný. Opět a opět jste mohli číst reporty GA o akcích Earth Liberation Front, kteří provedli to či ono. Některé mohly být pravdivé, ale většina prohlašovala, že často byly akce provedeny jednoduše hromadně nebo „válečnými večírky kempů“. Ve skutečnosti v mnoha případech byli lidé zatčeni za poškozování cizí věci pouze z přečtených dopisů v GA, že „ELF“ vykonali svou akci. To je jak nečestné tak nebezpečné.
33) Jonathan Dimbelby na Solsbury Hill na žádost.
34) Construction News
35) ‘The Battle For Hyde Park: Ruffians, Radicals and Ravers, 1855-1994’, (Practical History)
36) ‘CJB: Business As Usual’, EF! Action Update, č. 12
37) Schnews, č. 3
38) ‘London Regional Report’, Do or Die, č. 5, s. 23
39) Tamtéž, s. 25
40) ‘Meanwhile Down in the West-Country’, Do or Die, č. 5, s. 18
41) ‘It’s (Not Really That) Grim Up North!’, Do or Die, č. 5, s. 12
42) EF! Action Update, č. 23
43) Thames Valley Police Press Release 11/11/96
44) Copse, č. 105
45) There’s A Riot Going On napsal Merrick (Godhaven Press)
46) ‘Direct Action, Six Years Down the Line’, Do or Die, č. 7, s. 1
47) EF! Action Update, č. 40
48) Global Street Party – Birmingham and the G8, s. 3