Poslední ze čtyř pokračování textu, který zachycuje první desetiletí  (1991-2001) historie britských Earth First! Vyprávění je úvodní (retrospektivní) částí textu Pryč s Impériem, nechť Vzejde Jaro (Do or Die č. 10), který si ve své hlavní části kladl za cíl navrhnout tehdejšímu environmentálnímu hnutí několik cílů a konstruktivně tím navázal na diskusi hlásající “vykašlat se na aktivismus”.

Období konsolidace a globálního odporu (1998-2002)

Nápadný nárůst našich akcí během velké části 90. let byl částečně díky jasné okamžité ekologické prioritě – zastavit silnice. Zatímco mnoho kempů proti různým rozvojovým projektům pokračovalo i po Newbury, bez zřetelného a celonárodně jednotícího činitele – budování dálničního programu – hnutí trochu ztratilo. Nikdy předtím jsme ve skutečnosti nepřemýšleli o tom, čemu bychom měli vzdorovat, tuhle práci za nás udělalo Ministerstvo dopravy. Posunem do období konsolidace a globálního odporu jsme se mohli této otázce vyhnout – ale jen na čas.

Kmenová setkání

Během 90. let byla setkání EF! hlavním místem, který dovedl aktivisty odkudkoliv ke společné diskusi a organizování. Přestože většina návštěvníků cítila nějakou vazbu k logu EF!, mnoho z nich nebylo aktivních v seznamech skupin EF! a sebe sami za „earthfirstery“ nepovažovali. Setkání byla většinou místem:

„…kde se na 4 dny setkali v jeden čas na jednom místě lidé zapojení do radikálních ekologických přímých akcí – nebo ti, kteří by se zapojit chtěli – a trávili čas debatováním, procházením se, sdílením dovedností, učením, hraním, hledáním smyslu a co dál, životem v přírodě, vymýšlením strategií, odreagováním se, zasvěcováním, smíchem a konspirací.“ (49)

V roce 1997 přilákala setkání nedaleko Glasgow celkově okolo 400 lidí. Bylo zřejmé, že s ukončením dálničního programu klesal počet účastníků. Některé zásadní věci se měnily. Během týdne proběhlo mnoho diskusí a zde jsou některé klíčové body:

• Národní dálniční projekt mohl pokračovat vytvářením jednotlivých výjimek (jako například silnice Birmingham Northern Relief Road), ale to nebude představovat v celonárodním měřítku velké množství protestních míst.

• Dálniční kampaně byly velmi úspěšné jako boje, ale selhaly v tom, že nezanechaly pevné skupiny nebo komunity aktivistů po skončení „kočovné pouti aktivistů po kempech přímých akcí“

• Většina současných lidí vidí radikálně ekologické hnutí (a obzvláště EF!) jako síť revolucionářů, součást globálního libertinství, ekologické hnutí hnutích.

Samozřejmě toto myšlení se protínalo. Protože to nevypadalo, že revoluce bude hned příští týden, byli jsme jako revolucionáři na „dlouhém tažení“. V 90. letech byl velký růst, tisíce lidí se účastnili akcí, ale hnutí, které bylo relativně nové, nemělo infrastrukturu k podpoře dlouhodobé participace. Čím méně bylo velkých bojů o území, tím méně se lidé zapojovali do přímých akcí. Bylo vysoké riziko toho, že se již zavedené skupiny mohou rozpadnout kvůli pocitům deziluze. „Nezařazení“ jednotlivci, kteří byli aktivní proti silnicím a zatím se nestali součástí nějaké sítě, se možná jednoduše přesunou k reformistické politice/práci/drogám/duševnímu útočišti. (50)

Nepřekvapilo, že setkání nevytvořilo žádné magické formule, ale vzniklo několik málo proveditelných návrhů. Čelit poklesu v přílivu členů se mělo ladným přesahem a k udržení aktivistů měla proběhnout konsolidace. Boj proti testovacím místům GMO byl nadšeně přijat jako nový terén pro akce. (51) Zásadní odpolední příspěvek víkendu měla žena nedávno se navrátivší ze Zapatistických autonomních teritorií. S blížícím se prvním kongresem Peoples Global Action (PGA), který se měl odehrát následující jaro, to navzdory poklesu v rozsáhlých konfrontacích o území vypadalo na několik vzrušujících let…

Lokální konsolidace a přesah

Squaterské kavárny nebyly ničím novým, ale v roce 1998 proběhl jejich náhlý rozmach po celé Británii. Současně s tím, jak aktivistické skupiny přebraly vládu nad budovami na výstavních místech, vytvářely autonomní prostory, kde se lidé zajímající se o přímou akci mohli setkávat a konspirovat. V lednu 1998 otevřeli EF! Manchester první z mnoha OKčasných kaváren: „Squaty byly zamýšleny především jako prostor pro předávání politických idejí skrze společenské aktivity a politické skupiny a v Manchesteru byly politické skupiny opravdu nedostupné.“ (52) Podobné projekty byly vytvořeny v Brightonu, Londýně, Severním Walesu, Leeds, Worthingu a Nothinghamu. V Norwich byla otevřena squaterská kavárna, protože si místní skupina myslela, „že squaterské centrum je dobrá forma přesahu a současně něco, co utužuje skupinu.“ (53) V tomto období téměř všude vyrostla „fóra přímé akce“ – pravidelné městské schůzky pro záškodníky tropící neplechu. Jak fóra, tak squaterská centra byla především pokusem propojit spolu různorodé skupiny osvoboditelů zvířat, třídně bojových anarchistů, lesních zahradníků, earthfirsterů a jim podobných lidech.

Paralelně s tímto přesahem pracovalo mnoho radikálních ekoskupin na zajištění trvalých a podpůrných mechanismů – potřebných pro dlouhodobé tažení. (54) Následující čtyři roky mohl počet měst s aktivistickým komunitním bydlením podstatně narůstat. Na venkově od Skotské vysočiny přes Yorkshire až po Devon se mohlo několik komunit složených z bývalých silničních protestujících upevnit v odkoupených nebo okupovaných domech/územích. Jiní se vydali na vodu na vratkých loďkách. Následně po posledních evikcích na manchesterském letišti se desítky lidí přestěhovaly do čtvrti Hulme vybudované z červených cihel v centru Manchesteru. Pomalu se připravovalo potřebné hmoné i lidské zázemí, jako jsou dodávky, tiskárny, mobilní akční kuchyně, skupiny na podporu vězněných a šiřitelé propagandy. Tento proces konsolidace místních komunit pro přímou akci hrál významnou roli v potvrzení toho, že radikálně ekologické hnutí nebylo jediným zázračným úderem, který po vítězství nad dálničním programem zanikne. V centru zájmu byla důležitá otázka: k čemu nám je pokoušet se zapojit více lidí, pokud nedokážeme udržet ty, kteří tu již jsou.

Squaty na hlavních ulicích se rozšířily po celé zemi a pomohly rozvoji skupin a jejich konsolidaci. Otevřené a dostupné politické prostory nabourávaly populární představy: „Och nevěděla jsem, že anarchisté také myjí okna“ řekla jedna menší postarší paní při pohledu na squatera s houbičkou.

V ulicích, v polích

V tomto období eskalovaly davové akce v ulicích a skryté sabotáže v polích: na oba typy akcí bylo pohlíženo jako na součást globálních bojů.

V únoru 1998 byl v Ženevě, domovském městě World Trade Organization (WTO), první meeting PGA. Navzdory problémům byl kongres úžasným spojením 300 lidí z hnutích z celého světa:

„Mohli jste vidět ženu z peruánské partyzánské skupiny Tupac Amaru klábosící s ruským environmentalistou. Na tanečním parketu poblíž předváděli brazilští aktivisté z hnutí squatujících bezzemků spolu s chlapcem z filipínských mořeplaveckých odborů funky tanec. No a někteří Britové neomaleně vybízeli tlupu maorských domorodých aktivistů k pijácké soutěži.“ (55) Netřeba zmiňovat porážku Britů. Proběhla výměna nápadů a byly vzneseny plány a argumenty k akcím okolo dvou událostí nadcházející květen: výroční schůze G8 a den poté druhá ministerská konference WTO. Na mnoha místech pokračovaly doma v Británii Reclaim the Streets párty – čtvrtá RTS v Leeds byla typická:

„Fízlové ze Západního Yorkshiru hrozili párty zkázou ještě dříve než začala, nevrle se procházeli okolo místa s obušky v rukou a statečně zápasili se zatím nenafouknutým hradem, který se dmul z vytrvale narůstajícího davu. Po půl hodině zápasu se policie náhle stáhla. Poté propukla šestisethlavá párty: nafukovací hrad, vlající transparenty, jídlo zdarma a techno… Na konci odpoledne eskortovali všichni přítomní soundsystém pryč, zatímco policie poslala několik drzých odchytávajících hord do ubývajícího houfu lidí. Jedna osoba byla zbita obušky a 22 lidí bylo zatčeno.“ (56)

Mezitím přibývalo sabotáží míst s GMO. První akce proběhla v roce 1997, ale na konci roku 1998 jich bylo provedeno alespoň 36. Většina byla zničena malými skupinami v noci – skrytě, anonymně, plánovaně a využívající každou minutu času. Další byly provedeny stovkami lidí během denních zábavných genetických dekontaminací. V té době se sabotáže GMO staly mezinárodní snahou s akcemi na „globálním jihu“ a likvidacemi ve čtyřech dalších evropských zemích. Jedna z nejlepších stránek sabotáže testovacího pole je, že to lidi zastraší daleko méně, i když ze sabotáží nemají jedinou zkušenost. Navíc abyste zjistili jak vytrhat cukrovou řepu, nepotřebujete znát informace týkající se různých strojů těžké mechanizace (nebo okolo podpalování zařízení). Během sabotáží probíhaly proti GMO další akce, od okupací kanceláří po squatování na (současně likvidovaných) testovacích polích.

Jak policie uváděla v Police Review (policejní týdenník), byli aktivisté více uspořádaní: „Protesty jsou duchaplné, organizované, vysvětlené… Pro dosažení svých cílů využívají vynalézavých taktik. Pořádkové síly musí ve zvyšující míře rozvíjet sofistikované techniky, aby mohli environmentální protesty prošetřovat.“ (57) Tyto „sofistikované techniky“ byly často opravdu komické: „Tajní poliši, kteří ve farmářské stodole v Tayside nastražili skrytou kameru a parkovali v neoznačeném autě, doufajíce, že chytí nějaké skotské kamarády, kteří dekontaminují svou zemi odstraněním testované GM úrody, museli utíkat jako o život, když zjistili, že výfuk od auta podpálil stodolu. Auto i stodola byly zničeny.“ (58)

Výroční meeting G8 nadešel v Británii 16. května. Naposled zde byl v roce 1991 a půltuctu earthfirsterů se ho snažilo zkomplikovat. V roce 1998 bylo vše naprosto jinak – 5000 lidí paralyzovalo centrum Birminghamu jako britský příspěvek ke Global Street Party. Na toto místo propašovali tripody, soundsystémy a transparenty.

„Proběhlo několik výtečných komických scének policejní neschopnosti včetně obklopení malého soundsystému (přestrojeného za auto s rodinou), který vyprovodili do středu párty. Ani jednou se nezeptali, proč chce „polekaná rodinka“ uvnitř uniknout, když uvážlivě řídila špatnou cestou okolo kruhového objezdu přímo směrem k davu. Když si postupem času uvědomili svou chybu, bylo příliš pozdě… Chlapci, gramce byly pod cestovními přikrývkami. Co vás svedlo ze stopy? Dětská sedačka nebo hračky?“ (59)

Párty zalidněná šiky strašidelných klaunů a křepčících raverů trvala hodiny – normální úžasná kombinace davů a ravu. Nepobavení vůdcové nejmocnějších národů na zemi museli uprchnout na den z města na venkovský zámeček. Tento jejich kousek znamenal zásadní vítězství.

Během prvního Mezinárodního dne akcí byly v ulicích současně další spřízněnci z PGA. V Indii provolávalo smrt WTO 200 000 rolníků, v Brazílii se spojili bezzemci a nezaměstnaní a 50 000 z nich zaplavilo ulice. Po celém světě se odehrálo více než 30 Reclaim the Streets párty: od Finska po Sydney, od San Franciska po Toronto, od Lyonu po Berlín.

Když světoví vůdci z našeho ostrova odlétali s televizními záběry tancujících rioterů ve svých hlavách, nepochybně si říkali: „Och a nyní noblesní Ženeva a vínečko u jezera na WTO“. Po příjezdu je uvítala velká (molotov)koktejlová párty, auto generálního řiditele WTO bylo přetočeno a následovali tři dny silných nepokojů. Hnutí proti mocným bylo globální vždy, ale nyní bylo propojené a koordinované rychlostí a hloubkou, která byla dříve jen zřídka vídaná.

Streetparties a sabotáže GMO pokračovaly i během léta 1998. RTS London, kteří byli nadále nespokojeni s pořádáním jedné masivní streetparty, zorganizovali dvě ve stejný den – na severu i jihu Londýna. Nyní byly státní protiakce skutečným problémem, následně po akci na M41 proběhli zátahy v kancelářích RTS a aktivisté byly zatčeni z důvodu spiknutí. Navzdory dohledu proběhly obě párty krásně se 4000 lidmi v Tottenhamu a podobným počtem v Brixtonu.

„Pamatuji si jak jsme v Tottenhamu stáli na horkém slunci a místní vysmátí lidé z bytu nad námi nás promočili hadicí vody. Severolondýnská RTS naprosto přelstila poliše a věřili jsme, že se to povedlo i jiholondýnské. Tři soundsystémy, tisíce lidí blokující několik hlavních dopravních tepen. Bylo to úžasné.

Několik nocí předtím bylo po Británii zničeno sedm testovacích míst s řepkou během jedné noci. Myslím, že jsme ohledně hnutí byli obvykle příjemně optimističtí, ale pokud by někdo před několika lety předpovídal, že v jednu noc by několik afinitních skupin skrytě udeřilo na sedm různých cílů a že by téměř okamžitě následovalo současné ovládnutí dvou důležitých ulic v hlavním městě, každý z nás by si myslel, že je blázen. Myslet na tyto akce a rozhlížet se okolo sebe po rozesmátém davu nás nakopávalo, naše sny se stávali skutečností, byly jsme stále silnější, muzika byla fantastická a párty měla rovněž pisoáry s drenáží pod stany!“ (60)

Následně po Global Street Party rozpálily tisíce lidí z celé Evropy ulice Ženevy.

Boj je globální, boj je lokální

Mezinárodní den akcí PGA a Global Street Party byly katalyzátorem vlny akcí po světě, která je v současné době svým rozsahem a propojeností bezprecedentní.

Stovky indických farmářů z organizací přidružených k PGA cestujících po Evropě se účastnilo schůzek a demošek a dělali také akce proti GMO. Vznikaly podivné situace. Osquatované bývalé testovací místo v Essexu hostilo návštěvu farmářů. Jeden z nich (za velkého aplausu) zpíval starou indickou písničku o zabíjení Angličanů. Farmářské organizace zničily testovací místa a laboratoře v Indii, takže přes velké kulturní rozdíly to bylo setkání kámošů. Jak to pojal jeden z Indů: „My, rolníci, společně s vámi, chudinou z Evropy, budeme usilovně bojovat proti nadnárodním korporacím a společně uspějeme v jejich porážce.“ Ten měsíc bylo zničeno devět testovacích míst během jediné noci a největší výzkumná organizace musela výzkum GM prodloužit, kvůli neustálým útokům přímých akcí. (61) Tento rok bylo více než 50 zničených experimentů.

Následovala mezinárodní akce 18. června zkracovaná jako J18, akce zasáhly 27 zemí světa a podíleli se na něm stovky skupin. Tisíce lidí uzavřely centrum hlavního města Nigérie, která je okupovaná Shellem a 12 000 lidí hřímalo v londýnském City – jednom ze srdcí globálního finančního systému – to jsou jen dvě největší akce. J18 v Londýně byl mnohem úspěšnější než si kdokoliv dokázal představit. Mnoho kanceláří bylo na den uzavřeno kvůli obavám z akce. Mnoho z nich si pravděpodobně účastníci ani nepřáli uzavřít. Za zvuku soundsystémů využil veselý maskovaný dav své kontroly nad městem k tanci a destrukci.

„Běžel jsem do budovy LIFE (Future Exchange), rozbil několik zrcadel ve foyer a pak se rozhlédl, abych viděl maskovanou postavu vyzařující zármutkem. Pelášil jsem nahoru po eskalátorech ke kancelářím. Do prdele! Myslel jsem, že se tam bude pracovat.“

„Byl jsem polapen… takže jsem byl na policejní stanici… jeden fízl dorazil promočen od hlavy až k patě bílou barvou. Musel jsem se vážně ovládat, abych se nesmál – vypadalo to, jako by ho posral obří pták.“ (62)

Ústředí Cargillu, obra v branži geneticky modifikovaného jídla, mělo zničené foyer a stejně tak dopadlo nespočet bank, výkladů prodejen buržoustských aut a jim podobných. Policie byla ten den vážně poražena. Nad davem se třpytily krásné transparenty. Jeden z nich prohlašoval: „Odporuj, Odmítej, Ber si zpět, Revoltuj“ a na podporu tohoto prohlášení bylo v transparentu skryto půl tuctu násad od košťat, který byla následující den efektivně použit na fízly. Další transparent vysoko nad ulicí deklaroval: „Náš Odpor je stejně Globální jako Kapitál“ a byl doplněn o dlouhý seznam míst, kde souběžně na světě probíhaly akce. Osmnáctý červen spojil více než jakákoliv předchozí událost generace radikální opozice v oslavu naší síly vytvořit jiný svět – propojil svět akcí.

Úspěch prvních dvou dnů akce rozjel globální kolo inspirace. V listopadu 1999 proběhla ještě větší akce N30 (blokáda konference WTO 30. listopadu). V Británii se odehrály akce opět souběžně s meetingem WTO, ale nepochybně největší událost byla v USA – v Seattlu. Desítky tisíc lidí zastavily město a během třech neuvěřitelných dní si vynutili ukončení meetingu. To bylo pochopitelně úžasné vítězství, především pokud zvážíme malou početnost a značnou přizpůsobivost velké části americké opozice. Vítězství v Americe bylo v Británii zrcadlem toho, co mnozí viděli jako porážku. Londýnští RTS byly nyní v rozvratu. Lidé od nich očekávali, že budou organizovat velké masové události, ale krom velké zaneprázdněnosti byli organizátoři také znepokojeni (násilným) džinem, kterého vypustili z láhve na J18. N30 v Londýně bylo pouze statickým shromážděním a masky se nenasazovaly. Navzdory hořícím policejním dodávkám (vždy krása pohledět) zůstalo londýnské N30 zakonzervováno policií a do jisté míry také organizátory. Tak či tak čas již nelze vrátit zpět – od nynějška již byla každá akce RTS stylu v hlavním městě v doprovodu masivních policejních manévrů a lidé očekávali zásadní událost.

Samozřejmě odpor nebyl koncentrován jen kolem GMO a mezinárodních akčních dní nebo okolo souvisejících mezinárodních problémů, pro mnohé byl lokální boj stále v popředí zájmu. Zatímco velké akční dny dosahovaly palcových titulků, aktivisté téměř všude vedli malé lokální boje a zapojovali se do komunitního organizování. Ve skutečnost bylo během dvanácti měsíců následujících po Global Street Party po celé Británii celkem 34 kempů přímé akce. (63) Většina z nich nyní byla kombinací stromových domů, stanových obydlí a tunelů a byly založeny kvůli různým rozvojovým projektům. I když byla většina obydlena tím, co deník The Sun nazval: „kmen stromových lidí“, některé byly obydleny téměř výhradně místními lidmi – tím typem lidí, kteří by před „dálničními válkami“ jednoduše psali svému senátorovi. Přímá akce bylo v 90. letech něco tak velkého, že se ve přích s různými projekty staly normální taktikou.

Tato generalizace přímé akce je jedním z mnoha skrytých, ale velmi důležitých vítězství, kterého hnutí dosáhlo.

I když v tomto období již nedošlo k zásadním technickým inovacím kempů (kemp Nine Ladies v roce 2002 vypadal přesně jako letiště v Manchesteru v roce 1997 – jen byl menší), dosáhlo se mnoha vítězství. Jednoduše samotná hrozba kempu zastavila mnoho rozvojových projektů a mnoho kempů muselo být po vítězství, obvykle nad lokálními autoritami nebo developery, skončeno a staženo. Rovněž vyklizené kempy někdy vedly ke konečnému vítězství. V Londýně probíhal jeden rok kemp proti velikému volnočasovému komplexu v Crystal Palace parku. Evikce kempu přišla na milion liber.

„Soudní pověřenci se na místo dostavili v doprovodu 350 policistů a začali odstraňovat padesát lidí z různých stromů a opevněných bunkrů. Evikce zlomila rekord a byla kompletní po 19 dnech, když vyšli poslední dva okupující z bunkru, který před začátkem evikce vybudovaly.“ (64)

Tato kampaň byla vítězná. Nákladná evikce a vidina dalších komplikací donutila městské představitele skončit. Ačkoli během tohoto období bylo mnohem méně vítězství než během boje proti národnímu dálničnímu programu, bylo mnohem více vítězství, kde kemp sám o sobě zabránil již započaté stavbě. Přesto bez jednotícího prvku, který byl v předchozím období, (a s mnoha aktivisty „pohlížejících se po globálních tématech“ a málo ochotných jít na lokální místo) celkový počet kempů klesal.

Podílely se na tom i další faktory jako policejní obtěžování (především po J18) a samozřejmě „porážka skrze vítězství.“ V té době byly v reakci na hrozbu přímých akcí  (prozatím) pozastaveny dva velké rozvojové projekty v South Downs – obchvat Hastings a výstavba nových domů v Peacehaven. (65) Mnoho ostatních skupin bylo v podobné situaci, která, přestože byl důvod pro jásot a zjevení kempu bylo vítězné, znamenala, že „kultura kempů“ trpěla zpětnou vazbou. Rok a půl mezi červencem 1999 a lednem 2001 bylo jen 10 kempů, čtvrtina počtu, který byl předchozí rok a půl. Od ledna 2002 již nebyly v žádný čas současně více než čtyři ekologické kempy přímých akcí.

Ostatní lokální boje – jako proti nevhodným pracovním podmínkám nebo za přístup do krajiny – pokračovaly, ačkoli se nikdy nestaly událostmi určujícími charakter období. (66) Jedna zásadní oblast, která mnohé zapojila do hnutí – často ve stejné době jako noční sabotáže a nepravidelné „velké dny na venkově“ – bylo komunitní organizování. Tato práce, od pomoci ženským azylům a jejich sebeobraně až po ekologické vzdělávání dětí a projekt distribuce místních potravin, byla důležitým rozšířením přímých akcí. (67) Přestože tyto akce přímo nebránily životní prostředí, významně pomáhaly růstu libertinských a ekologických tendencí ve společnosti, integrální součásti revolučního procesu. (68)

Guerrilla Gardening

Dalším Mezinárodním dnem akcí PGA byl Mayday 2000. Opět proběhly akce po celém světě. Po Británii se odehrály události v několika „aktivisticky založených městech“, některé velmi úspěšné, naneštěstí je zastínil zmatek, kterým byla londýnská „Guerrilla Gardening“ událost.

Nápad dělat další velkou celonárodní akci byl debatován na setkání EF! v Oxfordu předchozí zimu – téměř každý si myslel, že to je hrozný koncept. Stát se mohl masivně připravit, mohl bez pochyb narůst počet uvězněných aktivistů. Bylo argumentováno (69), že Mayday 2000 – a většina toho co následovalo – byl především pokusem zkopírovat J18 bez pouličního násilí a soundsystémů.

J18 vzešel neočekávaně ze streetparties a protidálničních protestů, byl také jejich součástí, protože zahrnoval skupiny z celé země, a byl v něm moment překvapení. Podobně jako s celonárodními akcemi EF! po akci ve Whatley, policie jednou kousala a podruhé byla zdrženlivá. Účastníci davu vytvořili jak díky policii, tak částečně organizátorům to, co většina lidí viděla jako hloupou párty a hloupý riot. Až do této události byla vždy skutečně silná „pracovní vazba“ mezi radikálními ekoskupinami z celé Británie a aktivisty v Londýně. Tato vazba se po Mayday nešťastně utlumila.

Symbolický „guerrilla gardening“ na Parlament Square ironicky uspěl v upomenutí aktivistům z celé Británie, proč vlastně mají rádi partyzánské akce (jako například skryté sabotáže GM) a skutečné zahradničení na vlastní zahrádce. Následující rok byl londýnský Mayday jednoznačně lepší. Dvojitý problém po N30 následovaný Maydayem vedlo RTS London ke ztrátě jejich reputace „výborné párty“, ve stejný čas se streetparties odehrávali po celé Británii čím dál méně.

Akce proti GM se zatím odehrávaly v rostoucím měřítku, do některých se zapojilo až 800 lidí. Přesto většina z nich pokračovala jako skryté akce během noci. Nyní se sabotáže proti GMO také šířily po světě. Stíny v měsíčním světle zadupávaly úrodu GM pokusů do země po celém světě. Sklízelo se rýči, tyčemi, srpy, kosami a ohněm. Při vlámáních se rozštípaly dveře do laboratoří. Rozšlapaly se bábovičky arogantní moci. Kdekoliv se biotechnologický průmysl sešel, uvítalo ho obtěžování a narušování. Zástupce šéfa Americké pokladny řekl v prohlášení Senátu, že kampaň proti genetickému inženýrství v Evropě „je největší blok globální ekonomické liberalizaci, která v současnosti existuje.“

Akce byly velmi úspěšné v zastrašení institucí před rozšířením výzkumu a donucení mnoha supermarketů ke stažení nabízeného GM jídla. Přesto byl „čistý výzkum“ v Británii naneštěstí napaden ojediněle. Krom zásadního úspěchu, který kampaň dosáhla a dosahuje, GMO sabotáže vyškolily stovky lidí ve skrytých a ve skupinách organizovaných sabotážích – kapacita, která bezpochyby bude ještě hodně užitečná.

Mnohem více lidí bylo uvězněno po mnohem menších nepokojích během Maydaye než po mnohem ničivějším a slavnostnějším J18. Osud stromů na sterilním zákoutí.

Přeskočení kanálu

Díky poklesu v každodenních bojích a selhání londýnských pouličních akcí došlo k ostrému obratu směrem k mezinárodnímu riotovému turismu. Největší „workshopy“ na letním setkání EF! v roce 2000 byly přípravou na cestu na nadcházející setkání Světové Banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze. Z Británie vyjely stovky lidí, kteří zakusili vzrušující spektrum úspěchu i prohry.

Rozdělení na násilí a symbolismus, které na bylo Britské scéně vždy přítomno, bylo zapomenuto. Někteří se připojili k mezinárodnímu black blocku, ostatní (pro a proti násilnému útoku na summit), vytvořilo dohromady Růžový a stříbrný block. Tato „ztřeštěná armáda“ byla protichůdnou skupinou, s opravdu různorodými názory, spojená touhou po „národní jednotě“. V tomto případě nebyla tradiční protichůdnost příliš silná. Praha byla nesmírně inspirativní odložením těchto problémů (řešených jinde (70)) stranou. Sešly se tisíce lidí z celé Evropy a vynutili si předčasné uzavření konference. Vše vytvářelo téměř nereálnou atmosféru občanské války. Ačkoliv se davu nepodařilo prolomit se na konferenci, roztříštil touhu dalších měst hostit podobné události. Dříve byla vznešená návštěva vládnoucí třídy snem každého městského politika nebo byrokrata – nyní byla jejich noční můrou.

Následující rok mohlo dojet ještě mnohem víc lidí do Janova v Itálii, kde lidé v ulicích bojovali se státem (a občas mezi sebou). Mnoho dalších lidí jelo také na akce proti summitům ve Skandinávii, Švýcarsku a Francii. Pouhé tři roky po Global Street Party a riotech v Ženevě odstartovala vlna akcí proti summitům a pokud chtěla světová elita zůstat za svým opevněním v bezpečí, musela organizovat masivní obranná opatření. Tato vlna akcí nejenže inspirovala tisíce lidí a rozšířila sílící odpor celosvětově, ale také donutila, aby mnoho těchto setkání zkrátilo své trvání , posunula je vždy do více nedostupných pevností a v některých případech tuto potulnou exhibici zrušila úplně. (71)

Mnoho britských aktivistů trávilo čas v zahraničí i mimo tyto velké pouliční podívané, inspirováni často více rozjetými squaterskými scénami. To hrálo roli jako další odtok z hnutí, ale také to přineslo nové zkušenosti do „kolektivního vědomí“, pomohlo dalším akcím, vytvořilo skutečné lidské vazby státní hranice a – co je neméně důležité – umožnilo úžasné chvíle pro ty, kteří do toho byli zapojeni. Posun na území dalších národů nebylo v období definovaném svým internacionalizmem pro většinu lidí žádným překvapením.

Strach obchází pevnost boháčů.

Mezinárodní solidarita

Doma v Británii byla radikálně ekologická scéna čím dál více zapojená do solidarizování se skupinami v zahraničí (většinou ze Třetího světa). Jak ukázala malajská kampaň, bylo to zásadní částí hnutí vždy. Následně po setkání EF! v roce 1995 vnikli aktivisté do továrny vyrábějící letadla Hawk a vztyčili zde vlajku Východního Timoru. Na podporu boje kmene Ogoni/Ijaw v Nigérii a Revoluční Armády Bougainville v Papui Nové Guineji probíhaly během období bojů o území akce v kancelářích a na výročních akcionářských setkáních, blokády ambasád, demonstrace na benzínových pumpách a návštěvy domovů ředitelů korporací. V tomto následujícím období se solidarita s komunitami mimo centrum kapitalismu stala mnohem větší částí hnutí. Byla součástí výrazného posunu v tom, že lidé viděli radikálně ekologické hnutí jako součást světového revolučního hnutí.

První pracovní den roku 1999 se tři skupiny zabarikádovaly ve dvou kancelářích managementu a korporátní knihovně v domě Shell-Mex v Londýně.

„Čtvrtý leden byl Den Ogoni, oslavovaný protože Shell byl vytlačen kmenem Ogoni při masivním odporu. Zapojení jednotlivci se zmocnili tří klíčových míst v budově, někteří z nich měli půvabné obrázky londýnského mostu Waterloo a dalšími byl vystaven transparent: „Shell: Špinavý zlodějští vrazi“.“ (72)

Klíčový proslov na letním setkání EF! v roce 1999 pronesl příslušník papuánského kmene z OPM (Hnutí za osvobození Papui – Organisasi Papua Merdeka). Jeho inspirativní řeč motivovala k akcím proti různým korporacím, které nesly zodpovědnost, po celé Británii na podzim toho roku. Pokračovaly občasné solidární akce s tímto jihopacifickým bojem, stejně jako finanční podpora uprchlíkům a lékařská pomoc vězněným. Obě tyto aktivity doslova udržovaly lidi naživu.

Méně teoreticky, to byly prožité zkušenosti ze zahraničí, které práci doma inspirovali. Od roku 2001 měla většina měst zapsaných na seznamu skupin EF! nejméně jednu osobu, která se vrátila z džunglí mexického jihozápadu. V roce 2001 začali stabilně proudit aktivisté do Palestiny, mnoho z nich se v žáru druhé Intifády podílelo na hodnotné solidární práci na zázemí – a na porážce Izraele.

Ti, kteří se navrátili ze zahraniční, chtěli „donést válku domů“ spolu se spektrem akcí, vyprávění a tlakem na fundraisingovou podporu. Samozřejmě akce proti GM byly také součástí solidárních akcí s rolníky třetího světa. Od benefičních koncertů po demonstrace při Argentinské ambasádě – solidární práce čím dál více vyplňovala mezeru, která zůstala po bojích o území.

Poté a nyní

Tato retrospektiva uplynulé dekády končí na konci roku 2001. Zvažoval jsem její rozšíření, protože vydání tohoto čísla Do or Die bylo protahováno, ale takto to bude lepší z mnoha důvodů. Zaprvé se to zdá být dobrým koncovým bodem. Zadruhé většina tohoto čísla Do or Die pokrývá následující rok a půl až do léta 2003. Zatřetí, druhá část tohoto textu byla rozdávána v lednu 2002 a část toho, co hnutí od té doby započalo, je alespoň částečně výsledek jejich návrhů. Ať to je k prospěchu či nikoliv, hodnotit zda některé z návrhů byly slepými cestami nebo oslepujícími kampaněmi nebudu. Analyzovat je zde, by bylo jako zapřáhnout vozík před koně.

Nicméně povím něco málo o tom, kde se nacházíme. Podíváme-li se na první EF! Action Update (periodikum EF!) roku 2002, zdá se to divné a trochu znepokojující, ale stále inspirující, když je stále po deseti letech zřejmá kontinuita: nová protestní místa, noční sabotážní akce, akce proti summitům, protiválečné demonstrace. Velmi rozšířená je kampaň na obranu rašelinišť na severu, boj započatý již v roce 1991, který v roce 2001 restartoval a je mu v tomto čísle věnována pozornost na jiném místě.

Jistým způsobem mi minulý rok něčím připomněl film Návrat do budoucnosti (tím jsem prozradil můj věk): nejen, že je opět rozjeta rašelinová kampaň , ale proběhlo protidálniční setkání v Notthinghamu a aktivisté oznámili pomoc kmenové skupině v Pacifiku.

Nyní je na seznamu EF! daleko méně skupin než v polovině 90. let a travelerská kultura mnoha míst, ze kterých pochází aktivisté, byla z velké části zničena státem a drogami. Nicméně radikálně ekologické hnutí je v překvapivě zdravém stavu a úspěšně se ubránilo asimilaci do mainstreamu. Po deseti letech nás stále více vyzpovídává policie než marketingový konzultanti nebo akademici (nezapomeňte všem třem odpovídat: „bez komentáře“!). Hnutí je stále aktivní a stále syrové. Mnoho míst zůstalo zachráněno ekologickou přímou akcí, náš hrozebný potenciál vhání naše přání mezi developery a další lidé se stále zapojují a jsou těmito akcemi inspirováni.

Kempy na Nine Ladies v Peak District vydrželi tři zimy, zabránili novým dolům a udrželi kempovou kulturu naživu.

Naše setkání letos pravděpodobně navštíví okolo 350–400 lidí – podobný počet jaký je od roku 1996. Protože nechceme stavět hnutí jako leninistická strana – „více členů, prosíme více členů“ – tato skutečnost, že jsme zůstali na stejném čísle, navzdory výbušným situacím během bojů zapojujících tisíce lidí, by nám měla poskytnout více času na přemýšlení.

V Británii se radikálně ekologický odpor setkal s dvěma velkými rozpory. Britské EF! se zrodilo jako hnutí obrany divočiny, bez žádné skutečné divočiny na jejich území a vyvinulo s v revoluční síť v nerevoluční době. Proces konsolidace, který započal v roce 1997 umožnil radikálně ekologické scéně přežít pokles domácích bojů o území, když došlo na vítězství nad národní výstavbou dálnic. Tento proces v kombinaci se vzplanutím v „globální odpor“ nám částečně umožnil překonat otázky spojené se zmíněnými rozpory.

Pokud chceme bránit divočinu a zvyšovat šance svobodné ekologické (r)evoluce na úspěch, je potřeba praktická akce. Mnoho je již vykonáno, ale je potřeba mnohem víc a bez jasné strategie jsme odkázáni k nezdaru. Druhá část: Čtyři úkoly, která následuje, se snaží poskytnout nějaké návrhy ke sjednocení strategie a snaží se vyřešit nebo alespoň předejít některým rozporům v našem hnutí.

Na osobní úrovni pro mě bylo zdokumentovaných „Deset let radikální ekologické akce“ nesmírně inspirující. Byla pro mě čest stát na frontové linii (a také lenošit na lenoškách) se všemi těmi milými, statečnými, bystrými a úžasnými lidmi.

Děkuji!

Poznámky:

49) EF! Summer Gathering 2003 leták.

50) Tento odkaz na Mentální útočiště není vtip – více než dvanáct lidí bylo odděleno jen při Newbury, což pobídlo k založení „Hlavní státní skupinu pro podporu“. Boje o území byly pro mnohé úžasně léčebné, ale pro některé se staly katalyzátorem duševního rozkladu. Na protestních místech bylo intenzivní propojení s dalšími lidmi a zemí naprosto úžasné. Cítit, že země je všude okolo rozpáraná a mít svou komunitu rozloženou, bylo pro mnohé nesnesitelné. Někdy mohly být rozloženy Průmyslem nebo jinak, ale byl to úkol hnutí poskytnout podporu těm, kteří riskovali vše. V tomto úkolu hnutí většinou selhávalo.

51) Je cenné poznamenat, že EF! je sítí autonomních skupin a jednotlivců. Setkání mohou být místem, kde se lidé rozhodují, co se budou chystat dělat, ale nemohou rozhodnout, co by měli dělat nebo nedělat ostatní. Po mnoha špatných zkušenostech s lidmi reprezentujícími hnutí v různých publikacích a oznamujících, že „EF! oznámilo, že…“, se rozhodlo, že ze setkání by se povětšinou neměly šířit psané reporty – příliš často pisatel svým vlastním politickým dogmatem nesprávně vykládal konsensus – nebo nejlépe vůbec žádný. Zde se pokouším shrnout některé body setkání z roku 97, na kterých bylo dosaženo konsensu. Ptal jsem se lidí, aby zkontrolovali, zda je má paměť správná, ale mohu příliš realitu diskuse zahalovat vlastní mlhou mých dogmat. Pokud tomu tak je, tak se omlouvám.

52) ‘Autonomous Spaces’, Do or Die č. 8, s. 130

53) Tamtéž

54) Dalším hlavním faktorem byly také obavy, že již brzy mohou přestat přicházet směnkové šeky, které byly, spolu s studentskými granty a drobnými „zločiny“, hlavní ekonomickou kostrou hnutí po generace, a že přivedou konec autonomie na podpoře. Vyskytl se odpor k zavádění podpory v nezaměstnanosti a Novému údělu, ale s většinou žadatelů nepřipojených ke kolektivnímu úsilí odolávat ekonomickému nátlaku, byla kampaň odsouzena k zániku. Individualizací svých problémů byly lidé kolektivně poraženi.

55) Schnews, č. 156

56) Schnews, č. 167

57) Police Review, quoted in ‘Surveillance Watch’, Schnews Survival Handbook

58) EF! Action Update, č. 50

59) Global Street Party: Birmingham and the G8 brožurka.

60) Odkaz – já a společník na vítězném dni!

61) EF! Action Update, č. 59

62) ‘Friday June 18th 1999: Confronting Capital and Smashing the State’, Do or Die č. 8, s. 20

63) ‘Carry on Camping’, Do or Die č. 8, s. 148

64) EF! Action Update, č. 57

65) EF! Action Update, č. 48

66) Na krátkou chvíli to vypadalo, že by kampaň Země je naše (The Land Is Ours) může rozproudit vlnu akcí po celé Británii. Ale hluboce zakořeněný problém a působivý a media-centrický styl některých hlavních „okupantů“ tuto možnost dost omezil.

67) Vždy je tu nebezpečí, že se stanete pouze neplaceným sociálním pracovníkem. Pro příliš mnoho lidí v komunitním organizování v minulosti byla cesta zpět do mainstreamu. Toto nebezpečí by nemělo lidi odradit od toho dělat aktivity ve stylu za chléb s máslem – ale měli bychom vždy být na pozoru před asimilací.

68) Jeden argument, upřednostňující komunitní organizování před ekologickou obranu, je, že pouze pracující třída může porazit kapitalismus, takže „skutečná práce“ musí být provedena „v“ pracující třídě, aby ji tím posílila a radikalizovala. Kromě zřejmé povýšenecké misionářské podstaty ignoruje tento pohled fakt, že období bojů o území zaznamenalo obrovské akce s a díky komunitám pracující třídy po celé Británii, a to na úrovni zapojení do akcí, o které mohli třídněbojový anarchisté pouze snít. Zatímco mnohá místa územních bojů 90. let byla v „Tory shires“ („konzervativních hrabstvích“) jiné byly ve starých „kasárnách labouristického hnutí“ – East End, South Wales, Glasgow, vnitřní město Manchesteru a důlní oblasti Yorkshiru!

69) For a good analysis of this debacle see – ‘May Day: Guerrilla? Gardening?’, Do or Die č. 9, s. 69

70) ‘Here Comes the Barmy Army!’, Do or Die č. 9, s. 12

71) Letošní summit EU v Řecku je pravděpodobně poslední mimo Pevnost EU v Brusselu.

72) EF! Action Update, č. 55