Infiltrace? No problem!

Policie v Evropě infiltrovala sociální hnutí. Tento článek vyšel v původní podobě ve čtrnáctideníku A2.

V české společnosti existuje poměrně silné přesvědčení, že policejní špiclování je záležitostí předlistopadové totality. Aféra, která před dvěmi lety vypukla v Británii, poukazuje na to, že i západní demokracie mají kapitalistickou státní bezpečnost, stejně jako nepostradatelné disidenty.

Je Velikonoční pondělí roku 2009 a čtyři stovky policistů provádějí rozsáhlou operaci. Vnikají do jedné školy poblíž Nottinghamu a zatýkají 114 environmentálních aktivistů, kteří plánovali na jeden den obsadit elektrárnu RatcliffonSoar a upozornit tak na problémy s vypouštěním emisí skleníkových plynů do ovzduší. Později je 26 z nich obviněno ze spiknutí za účelem vniknutí na cizí pozemek.

Ahoj, já jsem fízl

Policejní akce, která měla zasadit tvrdý úder radikálním environmentalistům, ale získává brzy úplně jiné souvislosti. Při soudních tahanicích vyplouvá na povrch, že policie jednala na základě informací jednoho ze zadržených – Marka Stonea. Brzy se ukázalo, že zatčený Mark Stone je ve skutečnosti Mark Kennedy, policejní důstojník, který od roku 2004 působil v utajení mezi aktivisty.

Kennedy byl vyslán, aby infiltroval různá britská sociální hnutí. Vyfasoval falešný pas a řidičský průkaz na jméno Mark Stone, dal se potetovat, nechal si narůst dlouhé vlasy a začal se objevovat na různých akcích. Třiatřicetiletý agent o sobě tvrdil, že je profesionální horolezec, jenž žil dlouhá léta v cizině. Měl dostatek času, dodávku k dispozici, vždy byl při penězích a ochoten pokrýt nejrůznější výdaje, počínaje pronájmem kanceláře, přes tisk materiálů až po kauci za zadržené aktivisty. Díky volnému času, finančním zdrojům a „zájmu“ o politické aktivity se mu postupně podařilo pronikat až do samotného „jádra“ aktivit nejrůznějších hnutí a organizací. V roce 2004 se třeba podílel na prvomájových střetech s policií v Irsku. Demonstrantům dodal „defenzivní vybavení“, jež pak použili při střetech s policií. Několik lidí bylo uvězněno v souvislosti s věcmi, které jim Kennedy obstaral. V roce 2005 infiltroval Dissent, mezinárodní síť lokálních, nehierarchických, antikapitalistických skupin, která připravovala protesty proti summitu G8 ve Skotsku. Poté se zapojil do aktivit radikálních environmentalistů a anarchistů kolem Klimatických kempů. Tyto kempy doprovázené nejrůznějšími nenásilnými přímými akcemi, čelily častým policejním raziím a zatýkáním, pravděpodobně kvůli informacím od Kennedyho, jenž s falešným pasem vycestoval do 22 zemí.

Zapnutý mobilní telefon

V Německu byl aktivní přímo na vyžádání německé policie ve třech spolkových zemích a infiltroval zejména prostředí antifašistů a autonomů. Byl zde také dvakrát zatčen a dokonce obviněn ze žhářství, když během demonstrace zapálil barikádu. Obvinění byla ale vždy na žádost policie stažena. V roce 2007 se v Dánsku napojil na anarchistické prostředí kolem kodaňského sociálního centra Ungdomshuset, po jehož vyklizení v této zemi proběhly největší nepokoje od konce druhé světové války. Do Kodaně se vrátil i v březnu 2009, kdy přijel na přípravy protestů u příležitosti klimatického summitu COP 15. Prezentoval se jako zástupce britských radikálních skupin a razantně vystupoval proti spolupráci s umírněnými a nevládními organizacemi, protože to podle něj povede k méně násilným akcím. Aktivně také prosazoval konfrontační akce s policií, které často vyústí v zatýkání aktivistů. Podle dánské skupiny Demos, jež se léta zabývá policejní infiltrací, ale Kennedy v Dánsku příliš úspěšný nebyl. Důvod, proč nepronikl hlouběji do dánského autonomního prostředí, tkví v existenci běžné procedury. „Protože Mark Kennedy odmítal vypnout a odložit mobil, nebyl samozřejmě přizván k tajným schůzkám. Nepoužíval šifrování mailů, proto byl z dánské strany veškerý elektronický styk s ním omezen na běžné pozdravy a společenské fráze,“ píše Demos.

Kennedy byl odhalen, když ostatní aktivisté objevili jeho pravé doklady a on se následně pod tlakem přiznal. Opustil řady policie a odjel do ciziny. Ještě předtím se ale jednomu aktivistovi svěřil, že to, co dělal, bylo „opravdu špatné“, a nabídl se obhájcům stíhaných aktivistů, že bude vypovídat v jejich prospěch. Policie v této souvislosti hovoří o tzv. stockholmském syndromu, kdy se vyvinula určitá pozitivní vazba mezi únosci a oběťmi, v tomto případě mezi policistou a pro něj nepřátelským prostředím. Více než dva roky po odhalení mezi aktivisty jeho příběh pokračuje. Žaluje britský Scotland Yard a žádá 50 – 100 tisíc liber za to, že ho zaměstnavatel nezachránil před zamilováním do aktivistky se kterou měl vztah, čímž mu způsobil osobní újmu.

Noci s nepřítelem

Ve snaze proniknout hlouběji do prostředí sociálních hnutí udržoval Kennedy čilé sociální kontakty, které v případě opačného pohlaví přerůstaly do intimních vztahů. V době svého utajení měl několik sexuálních vztahů s ženami z aktivistického prostředí. Prokazatelně dlouhodobý sexuální vztah udržoval v Berlíně, řadu krátkodobých měl v Británii a v některých dalších evropských zemích. Přestože policejní předpisy zakazují, aby agenti v rámci svého utajení udržovali sexuální kontakty, policejní orgány v Británii i v Německu o nich věděly. Navíc se ukazuje, že je tato praxe přinejmenším v Británii zcela běžná.

Kennedyho odhalení vedlo k odkrytí minimálně pěti dalších tajných agentů, kteří pracovali dlouhá léta v prostředí sociálních hnutí. Marc Jacobs od roku 2004 infiltroval různé anarchistické, antirasistické a environmentální skupiny. Aktivně se podílel na ideovém a osobním rozeštvávání skupin. Podobně jako Kennedy a nejméně dva další agenti měl časté sexuální vztahy s „objekty“ sledování. Nejdále zašel policejní důstojník z protiteroristické jednotky Jim Boyiling, který si jednu z aktivistek, na kterou měl donášet, vzal za ženu a měl s ní dvě děti.

Jim Boyiling se jako Jim Sutton objevil v roce 1995 v prostředí bojovníků za práva zvířat. Druhá polovina devadesátých let byla obdobím rozmachu antikapitalistického hnutí provázaného s hnutím environmentální přímé akce, jehož ikonou se stala britská skupina Reclaim the Streets (RTS). A tak se Boyling, kterého jeho okolí považovalo spíše za muže činu než za někoho, kdo by se zajímal o politiku, zanedlouho objevuje i v prostředí kolektivu RTS. „Jim toho nikdy moc nenamluvil. V jeho politických názorech byly značné mezery. Vždy se zajímal spíše o rozvracení než o tvoření,“ popisuje jedna z aktivistek RTS. V tomto prostředí agent na podzim roku 1999 poznal Lauru, s níž se o rok později oženil a zplodil dvě děti. Své ženě se přiznal, že je tajný policista, od policie ho prý ale odejít nenechají. Nicméně slíbil, že přestane působit v aktivistickém prostředí, a manželku ujišťoval, že v hnutí již nepracují žádní další tajní agenti.

Podle jeho (dnes již bývalé) ženy lhal a nadále se s tajnými agenty příležitostně stýkal. Až do roku 2007, kdy se s ženou rozvedl, se snažil žít komplikovaný dvojí život: musel plnit povinnosti agenta a zároveň před nadřízenými tajil, že je ženatý a má děti s jednou ze sledovaných. Také u Boyilinga, podobně jako u Kennedyho, se rozvinul stockholmský syndrom, protože označil několik dalších tajných uvnitř hnutí.

Poptávka po agentech

Všechna odhalení agentů, nasazených s falešnými doklady v cizích zemích, vyvolala menší mezinárodní skandál. Levicoví poslanci v Německu i v Dánsku interpelovali v parlamentu ve snaze dozvědět se více o jejich aktivitách. Vlády všech zainteresovaných zemí přitom odmítají operace tajných agentů jakkoliv komentovat. Z neveřejného jednání německého parlamentu se ale dostaly do časopisu Der Spiegel vskutku zajímavé informace. Podle tvrzení šéfa německé spolkové policie Jorga Zierckeho německá vláda věděla o působení Kennedyho a dalších agentů, přímo si je objednala a zároveň tolerovala jejich trestnou činnost. Sama německá strana vyslala do Británie pět svých tajných agentů, aby u příležitosti protestů proti summitu G8 pronikli mezi různé skupiny. Ziercke údajně potvrdil, že tyto operace tajných agentů jsou součástí celoevropského projektu v rámci EU, jehož cílem je infiltrace „euroanarchistů, militantních extremistů a levicových teroristů“.

Informace, které neustále vyplouvají na povrch, vyvolávají vzpomínky na tajný program COINTERPLO, jenž měl v šedesátých a sedmdesátých letech zbrzdit nárůst protestních hnutí ve Spojených státech. Jeho cílem bylo „zmást, zdiskreditovat, rozbít a jinak neutralizovat“ podobné skupiny. Jednou z metod byl totožný způsob infiltrace jako v současných případech. Program COINTERPLO byl ale v roce 1971 odhalen a zrušen, protože byl v rozporu s tehdejšími zákony Spojených států. Doba se ale mezitím posunula. Pod záminkou války proti terorismu se po roce 2001 seznam potenciálních potížistů nebezpečně rozšiřuje. Měřítkem nebezpečnosti pro systém není míra jakési „terorističnosti“ sledovaných skupin a hnutí, ale spíše míra jejich odmítnutí kapitalistického systému. S rostoucím sociálním napětím v Evropě se tak bude asi zvyšovat poptávka po dalších agentech Stonech.

Rozjeď si svůj vlak

Otevírá se otázka jak by mělo protestní hnutí na podobné aktivity ochránců zavedeného režimu reagovat. Rozhodně se jedná o komplikovanou otázku a nelze na ni jednoznačně odpovědět pro všechny typy aktivistické činnosti. Navíc lze očekávat, že ani státní aparát nebude strategicky statický a může dojít až na extrémy, kdy se státní agenti infiltrují mezi aktivisty, které inspirují k plánu „teroristických“ činů. Tímto způsobem bylo ve Spojených státech navedeno mnoho aktivistů a s dostatkem důkazů odsouzeno za ideozločiny (plánované akce) na desetileté až dvacetileté tresty ve vězení. Pravděpodobně mají sloužit pro výstrahu ostatním a také vykázat veřejnosti nějaké úspěchy v „boji s terorismem“.

Před rozhodnutím jak nakládat s případnou infiltrací stojí zamyšlení, jakou úroveň skrytosti může činnost vyžadovat. V Českém prostředí je větším problémem než infiltrace a kriminál spíše paranoia a neochota prodělat si svůj názorový a aktivistický „comming out“. Skryté formy činnosti by se měli týkat aktivit, kdy za jednotlivý čin může hrozit několik let vězení. Pro tyto jedince a skupiny, kteří by měli v ideálním případě být od otevřených a známých skupin izolovaní, platí nikdy s nikým za žádnou cenu o této činnosti nehovořit. Různí dlouhodobí ekologičtí političtí vezni doplatili na nahrávání vyprovokované komunikace i několik let po provedených akcích. Provokatérem konverzace může být člen rodiny (případ Waltera Bonda), bývalí spoluaktivista (případ Daniela McGowana) případně obojí (případ Marie Mason). Nejlepší je asi zapomenout, že se kdy něco stalo a naučit se přirozeně odpovědět na překvapivé otázky, že nic nevíte a nemáte s tím nic společného.

Výše uvedený případ a bezpečnostní opatření se netýká českého radikálního environmentálního hnutí a tyto bezpečnostní opatření lze vztáhnou na několik málo akcí v historii ekologického a zvířeckoosvobozeneckého hnutí v ČR. Daleko důležitějším prvkem většiny hnutí bývají otevřené a polootevřené skupiny a aktivity. Právě otevřená činnost v podobě nenásilných blokád, drobných záškodnických akcí, narušování různých událostí a pouličních mobilizací bývají jádrem různých environmentálních hnutí jako například SHAC, Tar Sands Blockade, Climate Camp, Earth First! Mluvit o těchto aktivitách s lidmi může mnohdy hnutí spíše prospět. Naopak ALF nebo ELF aktivity byly často spíše okrajovou záležitostí, které jaksi spíše doplňovali svou radikální taktikou hnutí otevřená. Navíc se tyto aktivity vždy týkali menšiny aktivistů v hnutí.

Rozjet hnutí nebo kampaň rozhodně vyžaduje možnost nabalovat další lidi zapálené pro věc. Otevřené a polootevřené aktivity jsou tím nejlepším způsobem jak podobný vlak rozjet, který pak nějaký infiltrovaný policista nezastaví. Příkladem může být jedna ze streetparty Reclaim the Street, v jejichž tvrdém jádru byl infiltrován policista. Dostal se k důležitému úkolu, při kterém měl nabourat auto, které přehradilo silnici a zastavilo provoz. Když byl po letech odhalen, vyšlo na jevo, že jeho částečné selhání nebylo „omylem“. Důležité ovšem je, že jeho sabotáž zevnitř byla neúspěšná díky lavině lidí, která místo bez problémů obsadila. Vyhrálo množství odhodlaných a autonomně aktivních jedinců, kteří nahradili roli organizátora.

Různé poučky o tom, že řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek, nelze nekriticky přijímat. Možná se toto přirovnání hodí pro skrytou uzavřenou afinitní skupinu, ale jinak je v rozporu s přirovnáním hnutí ke kořenům trávy neboli hnutí zdola. Toto přirovnání naopak tvrdí, že hnutí je silné, protože se zakládá na mnoha zcela autonomních skupinách a jednotlivcích. Infiltrací nebo zničením jedné skupinky nelze zničit celé hnutí, proto strategie organizace hnutí by měla zajistit nejen prvky autonomie jednotlivců a skupin, ale také otevřené efektivní způsoby zmnožení a sdílení aktivistických zkušeností a dovedností. Důvodem proč přijmout model grassroots hnutí jsou především zkušenosti, které ukazují, že pokud se nějaké hnutí stane ve svých cílech úspěšné a začne ohrožovat zavedené pořádky, represe prostě proběhne. Represe dorazí bez ohledu na míru bezpečnosti jednotlivců nebo skupin, ale ti chráněnější samozřejmě snižují své riziko, že se stanou obětními beránky. Model grassroots organizace počítá s přítomností infiltrátorů v hnutí a snaží se jejich dopad minimalizovat početností zapálených jedinců. Přesto se někdy jisté míře centralizace vyhnout nelze a jak nakládat s infiltrací, informátory a podobnou havětí se lze dočíst v příručkách Britů, kteří mají velkou zkušenost jak s vládními špióny, tak se soukromými detektivy.

Arnošt Novák a Petr Zelený