Interview s Tedem Kaczynskim

ted-150x150Převzato z blogu DeepGreenCZ.

Ted Kaczynski, který se podle americké justice skrýval pod přezdívkou Unabomber, připravil sérii bombových útoků proti představitelům technologického systému a napsal celosvětově známý Manifest, vytrvale odmítal během svého soudního procesu jakékoli rozhovory a prohlášení pro tisk. První rozhovor, podle něhož novinář z amerického časopisu Earth First Journal napsal jeho příběh, poskytl v létě 1999.

Celý příběh začíná trochu jako pohádka.

Kde bylo tam bylo, v dávných dobách byl na světě kontinent pokrytý krásnou divočinou, kde vysoké a staré stromy lemovaly horské hřebeny a čisté řeky tekly z hor přes prérie až do oceánů. Na obloze se vznášel orel a pozoroval bobry budující malé přehrady na potocích a mnoho dalších pestrých stvoření. Na tom kontinentu bydleli i lidé, kteří žili jako součást divoké přírody a pomocí kamenů, kostí a dřeva uspokojovali své každodenní potřeby. A pak přišli objevitelé, dobyvatelé, misionáři, vojáci, obchodníci a přistěhovalci s jejich technologiemi, zbraněmi a vládou. Divoký život, který existoval tisíce let, začal umírat a na kontinentu se šířila cizí nemoc nepochopitelně nazývaná pokrok.

Stačilo 500 let a prastaré stromy zmizely, chemikálie otrávili řeky, orel se ocitl na pokraji vyhynutí a práci bobrů nahradila armáda inženýrů projektujúcích obrovské přehrady. A co se stalo s lidmi? Většina se stala ekonomicky a psychicky závislá na technologickém světě postaveném na konkurenci a touze po zisku. Mnozí z nich, kteří stále pociťují spojení a lásku k divočině a divokosti v jejich nitru, nyní žijí namačkáni ve městech, chudí a utlačovaní, neschopní najít jasný cíl jejich hněvu, poněvadž systém, který je uvěznil, se projevuje mnoha způsoby. Všude kolem, následkem lidské chamtivosti a malé úcty k životu, divoká příroda a stvoření Matky Země trpí a vymírají.

A tady někde začíná příběh Theodora Kaczynského.

Theodore Kaczynski si vypěstoval negativní postoj k technologicko-industriálnímu systému již ve svých mladých letech. Bylo to kolem roku 1962, během jeho studia na Harvardské univerzitě, když pocítil zklamání ze systému.

Zpočátku se cítil se svým pocitem osamocený.

“V šedesátých letech vzniklo několik kritik technologie, ale nebyli mi známí žádní lidé, kteří by odmítali technologický systém jako celek. V roce 1971 nebo 1972, krátce poté, co jsem se přestěhoval do hor v Montaně, se mi dostala do rukou kniha Jacquese Ellu “Technologická Společnost”. Bylo to mistrovské dílo. Byl jsem nadšen, když jsem ji četl. Pomyslel jsem si: “tenhle chlápek říká přesně to, co jsem chtěl říct sám již dlouhou dobu”.”

“Proč jste se Vy sám stal odpůrcem technologie?”, zeptal jsem se Teda Kaczynského. Jeho bezprostřední odpověď byla: “Protože redukuje lidi na součástky ve stroji a bere jim jejich autonomii a svobodu”. Z dalšího rozhovoru jsem však pochopil, že v tom bylo něco víc. Zatímco o technologii mluvil s hněvem, jeho hlas se změnil na velmi laskavý a něžný v okamžiku, kdy se vyprávění dostalo k jeho životu v divokých horách Montany.

“Pravdou je, že ve skutečnosti nejsem politicky orientovaný. Raději bych žil v lesích. Kdyby nikdo nezačal budovat dálnici přes lesy, v nichž jsem žil, kácet stromy a létat s helikoptérou nad mou hlavou, pořád bych žil v horách a nechal zbytek světa ať se stará sám o sebe. Zapojil jsem se do politického boje, protože jsem byl k tomu donucen. Ve skutečnosti mě to velmi nelákalo. “

Kaczynski se přestěhoval do dřevěného obydlí v blízkosti Lincolnu v roce 1971. Prvních deset let se soustředil na získávání dovedností, které by mu umožnily žít autonomně v divočině. Vysvětlil mi, že touha žít v přírodě, tak jako primitivní lidé, v něm vznikla už v dětství.

“Důvodem k odmítnutí technologického systému pro mě byly knihy o přírodních lidech a primitivních způsobech života, které jsem četl v mládí. Po čase mi už čtení nestačilo, chtěl jsem tak skutečně žít.”

Poté, co opustil svou práci učitele matematiky na Univerzitě Berkley, 29-letý Kaczynski začal intenzivně studovat divoce rostoucí rostliny, způsob jak hledat potravu v divočině, používat primitivní nástroje, rozpoznávat stopy zvířat – podle vlastních slov si připadal jako malý školáček.

“Před mnoha lety jsem četl knihy jako například Život divokých zvířat od E.T. Setona, ale pak jak jsem už jistý čas žil v lesích, získal jsem nechuť k podobným vědeckým pracím o divočině. V určitém smyslu mi čtení toho, co profesionální biologové napsali o divočině, znesvěcovali můj vlastní pohled a osobní prožívání. “

Kaczynski hovořil o svém životě v malé dřevěné chatce bez elektřiny a tekoucí vody. Jeho způsob života a vzhled jeho obydlí zkoušeli během procesu využít obhájci jako důkaz na zpochybnění jeho duševního zdraví. Tuto strategii obhajoby Kaczynski přirozeně odmítal. Povídali jsme o jeho každodenním životě a činnostech, kterým se věnoval. S hrdostí říkal:

“Mám značné zkušenosti s poznáváním a hledáním jedlých rostlin, byla to jedna z aktivit, které jsem věnoval nejvíce svého času – procházet se po lesích a hledat věci vhodné k jídlu. Místa jako hory v Montaně způsobují, ale určité problémy. Na rozdíl od Východních lesů je zde málo škrobovitých rostlin. Dají se zde najít jedlé kořínky, ale obecně jsou velmi malé. Mnoho dobrých rostlin k jídlu roste v nižších polohách, které jsou přeměněny na zemědělské půdy a ranče. Rančeři přitom samozřejmě nevidí rádi když jim překopáváš jejich louky, proto jsem byl nucen kupovat některé škrobovité potraviny jako mouku, rýži, kukuřici a kuchyňský olej “.

Kaczynski říkal, že vždy měl dost práce, nudu neznal a život ho úplně uspokojoval.

“Když jsem žil v lesích nedělal jsem si žádné starosti s budoucností, nebál jsem se smrti ani ničeho co přijde, žil jsem hlavně pro přítomnost. Když jsou všechny věci dobré, řeknete si “nevadí, pokud zemřu příští týden, hlavní je, že nyní je vše jak má být “. Myslím, že to byl Jane Austen, kdo napsal v jedné ze svých novel, že štěstí je něco, co vždy očekáváte v budoucnu, ne něco, co máte právě teď. Není to tak docela pravda. Možná je to pravda, když žijete v civilizaci, ale když se dostanete mimo systém a přizpůsobíte se jinému způsobu života, štěstí se většinou stane něčím co máte právě teď. “

Kaczynski se přiznal, že provedl několik přímých akcí a sabotáži (“monkeywrenching”) v sedmdesátých letech, ale čas, kdy se rozhodl věnovat mnohem více energie boji proti systému, přišel o pár let později. Podnět k tomuto rozhodnutí popsal takto:

“Místo, které jsem měl nejraději se nacházelo asi dva dny chůze od mého obydlí. Byla to náhorní plošina s krásnými vodopády. V létě 1983, když se kolem mého obydlí potulovalo mnoho lidí, jsem se rozhodl, že potřebuji trochu klidu. Vypravil jsem se tedy na toto krásné místo a když jsem tam přišel, našel jsem rozestavěnou cestu, která procházela přímo středem této plošiny. Umíte si asi představit, co to se mnou udělalo. Tento okamžik byl na počátku mého rozhodnutí věnovat méně času získávání přírodních dovedností a pracovat více proti systému. Něco jako pomsta. Nebylo to poprvé, kdy jsem dělal sabotáže, ale od této chvíle se to stalo pro mě jednou z hlavních věcí. Pocítil jsem potřebu studovat knihy zabývající se společenskými otázkami, speciální technologií. Mým cílem bylo pochopit jak se mění společnost a z toho důvodu jsem se začal zabývat i antropologií, historií, trochu sociologií a psychologií. “

Kaczynski skoro dospěl k závěru, že reformistické strategie, které se snaží napravovat chyby systému nestačí a nezískal ani víru v to, že masová změna ve vědomí lidí jednoho dne přinese odstranění technologického systému.

“Nemyslím, že je to pravděpodobné, částečně i kvůli lidské vlastnosti, kterou je vyhledávat cestu co nejmenšího odporu. Lidé mají tendenci vyhledávat nejpohodlnější a nejsnadněji způsoby života, ale vzdát se svého auta, televize, elektřiny není pro mnohé lidi lehkou a pohodlnou cestou . Když se na to teď dívám, nevidím žádný kontrolovaný nebo naplánovaný způsob, kterým by se dal odstranit industriální systém. Systém bude možné odstranit až po tom, co se zhroutí a přestane fungovat. Následky toho mohou být podobné následkem Ruské revoluce. To samozřejmě přináší velkou dilema pro všechny radikáli, kteří vycházejí z principu nenásilí. Když se systém začne hroutit, je velmi pravděpodobné, že vypukne násilí a to vyvolává otázku, nevím jestli to nazvat morální otázkou, ale podstata je v tom, že když systém zkolabuje je pravděpodobné, že při tom přijde o život mnoho lidí. Když systém zkolabuje, nebude k dispozici palivo pro farmářské stroje, nebudou žádné pesticidy a umělá hnojiva, na nichž je moderní zemědělství závislé. Když nebude dost jídla pro všechny, co se stane pak? To jsou otázky, na které si mnoho radikálů neumí odpovědět. “

Ted Kaczynski se mě zeptal, jako ekologického radikála, co si myslím o tomto problému. Řekl jsem, že neznám odpověď. Odpověděl mi, že ani on, opřel se o své ruce a pozorně mě sledoval. Vzpomněl jsem si přitom na příběh, který jsem zažil jako student v Ohio. Měli jsme tehdy profesora, který nás učil antropologii, historii a politickou filozofii, jmenoval se Dr.Resnick. Na jednom semináři nám položil následující otázku:

“Představte si skupinu vědců, kteří jednají na setkání s představiteli vlády o zavedení nového vynálezu. Vědci vysvětlují, jak velké výhody přinese vynález, jak zvýší efektivitu a produktivitu společnosti a ulehčí život lidem. Odvrácenou stranou je, že pokud bude tento vynález uveden do praxe, zabije ročně přibližně 40 000 nevinných lidí. Měly by politici přijmout a podpořit tento nový vynález? Třída se po krátké debatě shodla na tom, že za takových okolností musí být povinností politiků bezpodmínečně odmítnout nový vynález. Tehdy profesor řekl: “Takový vynález už máme – jmenuje se automobil.”

Ted Kaczynski pak vyprávěl o tom, jak techno-industriální systém způsobuje mnohým nevinným lidem utrpení a kolik obětí na životech musí lidstvo přinést, aby mohl fungovat. Každý vidí, že systém, do kterého jsme se narodili, je v podstatě násilný, bezohledný a destruktivní. Ale co s tím můžeme udělat?

“Velkým problémem je, že lidé jsou přesvědčeni o nemožnosti uskutečnit revoluci, přičemž revoluci nelze uskutečnit proto, že lidé v ni nevěří. Myslím, že eko-anarchistické hnutí se zabývá důležitými věcmi, ale mám pocit, že by to mohlo dělat mnohem lépe. Skuteční revolucionáři by měly být odděleny od reformistů. Další velmi důležitou věcí je podle mého názoru přiblížit co největšímu počtu lidí divokou přírodu, pomoci jim překonat strach, který v nich vzbuzuje divočina a naučit je jak v ní lze žít, šťastně a svobodně. účinnější než snažit se přesvědčovat většinu společnosti o tom, že máme pravdu, je co nejvíce zvyšovat napětí ve společnosti až do bodu, kdy se systém začne rozpadat. Vytvořit situaci, kdy lidé budou natolik nespokojení, že začnou rebelovat. Otázkou ale zůstává, jakým způsobem zvyšovat toto napětí? Já sám neznám přesnou odpověď. “

Kaczynski chtěl mluvit o všech aspektech techno-industriálního systému a do detailu rozvést proč je třeba usilovat o jeho odstranění. Tomuto tématu jsme věnovali mnoho času z našeho rozhovoru. Diskutovali jsme o přímých akcích a omezenosti politických ideologií. Ale nejzajímavější části naší diskuse se točily kolem našich pohledů na divočinu, na nepostradatelnost divokého života a divoké přírody.

Zajímal jsem se i o to, jak snáší život ve vězení, bez svobody, bez spojení s divočinou, bez všeho co bylo v jeho životě důležité. Zeptal jsem se jestli se nebojí, že vězení zlomí jeho ducha.

Odpověděl: “Ne toho se nebojím, ale trápí mě, že bych si mohl zvyknout na toto prostředí, přizpůsobit se takovému životu a přestat odporovat. Bojím se, že tak jak budou ubíhat roky můžu zapomenout, ztratit vzpomínky na hory a lesy a spolu s nimi ztratit spojení s celou divokou přírodou. Ale strach z toho, že zlomí mého ducha nemám. “

Nakonec Ted Kaczynski ještě poslal odkaz všem lidem, kteří se ztotožňují s jeho kritikou technologického systému a touží ukončit to, co Edward Abbey nazval “Vězeňský tábor industriální civilizace ničící Zemi”: “Nikdy neztrácejte naději, vytrvejte, stůjte pevně za tím čemu věříte a nikdy se nevzdávejte. Je mnoho příkladů z minulosti, kdy se běh dějin nečekaně změnil, proto byste se nikdy neměli vzdát naděje.”

Z Green Anarchist 57-58 přeložil a upravil-mr-, zkrácené.

Tento rozhovor může být volně šířen dále, ale prosím uveďte jeho původ: Green Anarchist, BCM 1715, London, WC1N 3XX, UK

This entry was posted in Teorie and tagged , . Bookmark the permalink.