Převzato od Puntíčkovaní chrobáci.
Nejčastější slova, která jsem slyšel od jakýchkoliv environmentalistů, kdekoliv, jsou: Jsme v prdeli. Většina těchto environmentalistů zoufale bojuje, používají veškeré nástroje, které mají – nebo spíše veškeré legální nástroje, které mají, což znamená veškerými nástroji, které jim ti u moci umožňují užívat, což znamená veškerými nástroji, které v konečným důsledku budou neefektivní – ve snaze ochránit nějaký kousek země, ve snaze zastavit výrobu nebo vypouštění jedů, ve snaze zastavit civilizované lidi před mučením nějaké skupiny rostlin či zvířat. Někdy se snaží ochránit jen jeden strom.
Jak shrnul mimořádný aktivista a přítel John Osborn své důvody pro tuto práci: „Jak se věci mají stále více chaoticky, chci mít jistotu, že některé dveře zůstanou otevřené. Pokud medvědi grizzly přežijí příštích dvacet, třicet, čtyřicet let, mohou být stále na živu za padesát let. Pokud zmizí do dvaceti let, budou pryč navždy.“
Ale nezáleží na tom, co environmentalisté dělají, naše nejlepší snahy jsou nedostatečné. Těžce ztrácíme na všech frontách. Ti u moci jsou odhodláni zničit planetu, a většinu lidí to nezajímá.
Upřímně nejsem moc nadějný. Ale myslím si, že je to dobrá věc. Naděje je to, co nás drží připoutané k systému, konglomerátu lidí a myšlenek a ideálů, které jsou příčinou destrukce Země.
Na úvod falešnou nadějí je, že se systém najednou nějak může nevysvětlitelně změnit. Nebo že nás zachrání technologie. Nebo Velká matka. Nebo bytost z Alfa Centauri. Nebo Ježíš Kristus. Nebo Santa Claus. Všechny tyto falešné naděje vedou k nečinnosti, nebo alespoň k neúčinnosti. Jedním z důvodů, proč má matka zůstala se svým násilnickým otcem, bylo, že zde neexistovaly žádné azylové domy pro zneužívané ženy v 50. a 60. letech. Ale jiným byla její falešná naděje, že se otec změní. Falešná naděje nás vážou k nesnesitelným situacím, a zaslepují nám skutečné možnosti.
Skutečně někdo věří, že Weyerhaeuser zastaví odlesňování proto, že se ho hezky zeptáme? Skutečně někdo věří, že Monsanto přestane Monsatovat, protože se hezky zeptáme? Že až do Bílého domu dostaneme demokrata, věci budou v pořádku. Kéž bychom prosadili ten či onen předpis, věci budou v pořádku. Jen když prosadíme ten či onen právní předpis, věci budou v pořádku. Nesmysl. Věci nebudou v pořádku. Nejsou již v pořádku, a jsou čím dál horší. A to rychle.
Ale nejsou to jen falešné naděje, které jsou udržovány těmi, kteří jsou jimi spoutáni. Naděje je falešná sama. Řekli jsme si, že naděje je náš maják ve tmě. Je to naše světlo na konci dlouhého, temného tunelu. Je to paprsek světla, který přináší cestu do našich vězeňských cel. Je to náš důvod pro to být vytrvalí, naší ochranou proti zoufalství (kterému se musíme za každou cenu vyhnout). Jak můžete jít dál, pokud nebudeme mít naději?
Všichni jsme se učili, že naděje něčeho v budoucím stavu – jako naděje v nějaký budoucí ráj – je a musí být naším útočištěm v současném smutku. Jsem si jist, že si vzpomínáte na příběh Pandora. Dostala pevně uzavřenou skříňku a bylo ji řečeno, aby nebyla nikdy otevřena. Ale ze zvědavosti ji otevřela, a ven vyletěla epidemie, smutek a neštěstí, pravděpodobně ne v tomto pořadí. Víko přitiskla až příliš pozdě. Jen jedna věc zůstala ve skříňce: naděje. Naděje, v odehrávaném příběhu, byla jediným dobrem ve skříňce drženým mezi mnohým zlem, a to zůstává do dneška jediným komfortem lidstva v neštěstí. Není zde žádná zmínka o akčním bytí v neštěstí, nebo skutečném skutku pro zmírnění či odstranění něčího neštěstí.
Čím více chápu naději, tím více si uvědomuji, že všechno to si zaslouží být spolu ve skříňce s epidemií, smutkem a neštěstím; slouží to potřebám těm u moci tak jistě, jako víra ve vzdálený ráj; takže naděje není skutečně ničím více než světský způsob, jak nás udržet v řadě.
Ve skutečnosti, naděje je prokletí, zhouba. Říkám toto nejen kvůli krásnému buddhistickému rčení: „Naděje a strach si vzájemně honí ocasy“, nejen proto, že naděje nás vždy odlučuje od přítomnosti, od toho kdo a kde jsme teď a směruje nás k nějakému imaginárnímu budoucímu stavu.
Více či méně každý z nás kecá více či méně donekonečna o naději. Nevěřili byste – nebo možná ano – kolik redaktorů časopisů po mě žádalo, abych psal o apokalypse, poté mi přikázali, abych nechal čtenáře v pocitu naděje. Ale, co to přesně je naděje? Při přednášce, jíž jsem měl loni na jaře, mě někdo požádal, abych ji definoval. Otočil jsem otázku zpět k publiku, a řekl zde máte definici, s níž jsme sem všichni přišli: naděje je touha po budoucím stavu, pro nějž nemáte žádný podklad; to znamená, že jste v podstatě bezmocní.
Například nebudu říkat, že nejsem nadějní, že zítra něco sním. To sním. Nejsem beznadějný, že se právě teď nenadechnu, ani poté, co dopíšu tuto větu. To se stane. Na druhou stranu, doufám, že až se příště dostanu do letadla, nespadne. Nadějí v nějaký výsledek znamená, že jste se vzdali jakéhokoliv znepokojení o dané věci. Mnozí říkají, že jsou nadějní, že dominantní kultura přestane ničit svět. Tím říkám, že se již předpokládá, že destrukce bude pokračovat, přinejmenším v krátkodobém horizontu, a že jsem ustoupil od své vlastní schopnosti v účasti na jejím zastavení.
Nejsem nadějní, že losos stříbrný přežije. Udělám cokoliv, co je zapotřebí, abych se ujistil, že dominantní kultura nezpůsobí jeho zánik. Pokud nás chtějí lososi stříbrní opustit, protože se jim nelíbí, jak jsou ošetřováni – kdo by jim to měl vyčítat? – Rozloučím se, a bude se mi po nich stýskat, ale v případě, že nechtějí odejít, nebudu umožňovat civilizaci, aby je navždy zabila.
Když si uvědomíme rozsah agendy, který vlastně máme, nemusíme být již vůbec „nadějní“. My prostě odvádíme práci. Ujišťujeme se, že losos přežije. Ujišťujeme se, že přežijí prérijní psi. Ujišťujeme se, že grizzly přežije. Děláme, co je třeba.
Když přestaneme doufat ve vnější pomoc, když přestaneme doufat, že se situace v níž jsme vyřeší nějak sama, když přestaneme věřit, že se situaci nějak nedostane zhoršení, pak budeme konečně volní – skutečně volní – a upřímně začneme pracovat na jejím vyřeší. Řekl bych, že když naděje umírá, akce začíná.
LIDÉ SE MĚ NĚKDY PTAJÍ: „Pokud jsou věci tak špatné, proč se prostě nezabiješ?“ Odpovědí je, že život je opravdu, ale opravdu dobrý. Jsem dostatečně složitá bytost, která může uchovávat v srdci pochopení, že jsme skutečně, skutečně v prdeli, a zároveň, že život je opravdu, opravdu dobrý. Jsem plný vzteku, smutku, radosti, lásky, nenávisti, zoufalství, štěstí, spokojenosti, nespokojenosti, a tisíce dalších pocitů. Jsme skutečně v prdeli. Život je stále opravdu dobrý.
Mnoho lidí se bojí pocitu zoufalství. Obávají se, že pokud budou vnímat, jak zoufalá naše situace skutečně je, musí být pak stále nešťastní. Zapomínají, že je možné cítit mnoho věcí najednou. Také zapomínají, že zoufalství je zcela přiměřená odpověď na zoufalou situaci. Mnoho lidí se pravděpodobně také obává, že pokud budou vnímat věci, jak se zoufale mají, mohou být přinuceni s tím něco udělat.
Další otázka, na níž se mi někdy lidé ptají, je: „Pokud jsou věci tak špatné, proč se prostě nebavíš?“ No, první odpovědí je, že nemám opravdu rád párty. Druhým důvodem je, že už mám velké množství zábavy. Miluji svůj život. Miluji život. Toto platí pro většinu aktivistů, které znám. Děláme to, co milujeme, bojujeme za to, co (a koho) milujeme.
Nemám strpení s těmi, kteří používají naši zoufalou situaci jako výmluvu pro nečinnost. Naučil jsem se, že pokud se zbavíte většiny těchto lidí s danou výmluvou, prostě se najdou další, pak další, pak další. Používání této výmluvy jako omluvy pro nečinnost – používání jakékoliv výmluvy pro zdůvodnění nečinnosti – neukazuje nic více a nic méně než neschopnost milovat.
V jednom ze svých nedávných rozhovorů někdo vstal při dotazování a odpovědích a řekl, že jediným důvodem, proč se někdy lidé stávají aktivisty je proto, aby se cítili lepšími. Řekl, že na účinnosti skutečně nezáleží, a je sobecké si myslet, že ano.
Řekl jsem mu, že nesouhlasím.
Nejste aktivní kvůli tomu, abyste se cítil dobře? Zeptal se.
Samozřejmě, řekl jsem, ale toto není důvod, proč to dělám. Pokud bych se chtěl cítit dobře, můžu jen masturbovat. Ale já chci něco dokázat v reálném světě.
Proč?
Protože jsem zamilován. Do lososů, do stromů za oknem, do dětí mihulí, který žijí v písčitých náplavách, do malých mloků. A pokud milujete, budete jednat na obranu toho, co milujete. Samozřejmě výsledky záleží na vás, ale neurčují, jaké úsilí do toho dáte nebo ne. Nemusíme jen doufat, že naši milovaní přežijí a prosperují. Děláte to, co je třeba. Pokud má láska není důvodem, abych chránil ty, které miluji, není to láska.
ÚŽASNÁ VĚC NASTÁVÁ, když se vzdáme naděje, uvědomíme si tak, že jsme ji nikdy nepotřebovali. Uvědomíte si, že vzdát se naděje vás nezabije. Neudělá vás to ani méně efektivními. Ve skutečnosti budete ještě efektivnější, protože se přestanete spoléhat na něco nebo někoho jiného při řešení vašich problémů – můžete přestat doufat, že se vaše problémy nějak vyřeší magicky pomocí boha, Velké matky, Sierra Clubu, statečných stromů, statečných lososů nebo dokonce Země samotné – a tímto jste právě začali dělat vše proto, aby jste tyto problémy vyřešili sami.
Když se vzdáte naděje, stane se ještě něco lepšího, než to, že vás to nezabije, což je, že v jistém smyslu vás to zabije. Zemřete. A na tom být mrtvý, je skutečně úžasná věc, což je to, že oni – ti u moci – už se vás nemohou dotknout. Ne prostřednictvím slibů, ne prostřednictvím hrozeb, ne prostřednictvím násilí samotného. Jakmile budete tímto způsobem mrtví, můžete stále zpívat, stále můžete tančit, stále můžete milovat, můžete stále bojovat jako o život – můžete i nadále žít, neboť jste stále na živu, ve skutečnosti živější než kdykoliv předtím. Uvědomíte si, že když naděje zemře, vy, kteří zemřete s nadějí to nebudete vy, ale budete to vy, kteří jste byli závislí na těch, kteří vás vykořisťují, vy, kteří jste věřili, že ten, kdo vás vykořisťuje to nějak zastaví sám od sebe, vy, kteří jste věřili v mytologii šířenou těmi, kteří vás vykořisťují, aby se jim lépe vykořisťovalo. Společensky postavení zemřeli jste. Civilizovaní zemřeli jste. Dělnici, huťaři, kolkovači, lisaři zemřeli jste. Oběť zemřela.
A kdo bude opuštěn, když zemřete? Vy jste opuštění. Zvíře. Nazí. Zranitelní (nezranitelní). Smrtelní. Přeživší. Vy, kteří si nemyslíte to, co vás tato kultura naučila myslet, ale to, co si myslíte, je to, co chcete. Vy, kteří necítíte to, co vás tato kultura naučila cítit, ale cítíte to, co chcete. Vy, kteří nejste tím, čím vás naučila tato kultura být, ale jste tím, kdo jste. Vy, kteří můžete říci ano, vy, kteří můžete říci ne. Vy, kteří jste součástí krajiny, kde žijete. Vy, kteří budete bojovat (nebo ne) k obraně své rodiny. Vy, kteří budete (nebo ne) bojovat na obranu těch, které milujete. Vy, kteří budete bojovat (nebo ne) v obraně krajiny, na níž závisí váš život a životy těch, které máte rádi. Vy, jejichž morálka není založena na tom, co vás naučila kultura, která zabijí planetu, která zabíjí vás, ale, která je založena na vašich vlastních zvířecích pocitech lásky a spojení s vaší rodinou, přáteli, vaší krajinou – ne k vaší rodině jako sebe samým identifikované civilizované bytosti, ale jako zvířatům, která potřebují krajinu, zvířatům, která jsou zabíjena chemikáliemi, zvířatům, která byla vytvořena a deformována tak, aby odpovídala potřebám kultury.
Když se vzdáte naděje – když se stanete tímto způsobem mrtvými, a tak budete skutečně na živu – znecitlivíte sami sebe kooptaci racionality a strachu, kterou nacisté působili židům a jiným, kterou násilníci jako můj otec působili svým obětím, kterou dominantní kultura způsobuje nám všem. Nebo je to spíše případ, že v rámci takovýchto fyzických, sociálních a emociálních faktorů těchto vykořisťovatelů oběti sami sebe vnímají jako ty, kteří nemají jinou možnost, než uvalit tuto kooptaci na sebe?
Ale když se vzdáte naděje, tento vztah vykořisťovatel/oběť se stane nefunkční. Stanete židy, kteří se zúčastnili povstání ve varšavském ghettu.
Když se vzdáte naděje, odvrátíte se od strachu.
A když se přestanete spoléhat na naději, a místo toho začnete chránit lidi, věci a místa, které milujete, stanete se velmi nebezpečnými pro ty u moci.
V případě, že budete uvažovat o tom, že je to dobrá věc.