Následující prohlášení bylo zasláno na redakční email s žádostí o jeho uveřejnění. Redakci webu není z jiných zdrojů známo, zda ke zmíněné akci skutečně došlo, ani jinak neprověřovala autenticitu prohlášení. Jelikož je krom jiných zmíněn také motivy podpory environmentálních aktivistů, rozhodli jsem se pro zveřejnění.
Žijeme ve světě, kde atmosféra strachu prostupuje všechny oblasti života a živí tak růst stádovité konformity. Kultura poddajnosti se stala dominantní společesnskou normou a každá důsledná kritika stávajících poměrů je označována za nebezpečný extremismus. V této dusivé atmosféře však přesto žijí nekonformní bytosti, které místo pasivního sledování událostí, chtějí do společenského děje aktivně vstupovat a měnit životní podmínky k lepšímu. Mezi tyto bytosti patříme i my – osoby, které se sdružily do Sítě revolučních buněk. Organizační celek, který společně tvoříme, je nástrojem, umožňujícím nám lépe koordinovat útoky na vše, co symbolizuje svět kapitalistického barbarství a na vše, co ho drží pohromadě. Rozhodně se netajíme tím, že naším záměrem není kapitalismus reformovat! Hodláme ho totálně zničit a na jeho troskách začít stavět zcela odlišný svět. Revoluční boj, kterého se aktivně účastníme, je vyjádřen destruktivními i tvůrčími vášněmi a je zasazen do souvislostí mezinárodního hnutí antikapitalistického odporu.
Na cestě kterou kráčíme, hodláme udělat mnoho kroků! Jeden jsme již nakročili během útoku na policejní vůz, který jsme realizovali v ranních hodinách v neděli 19. 1. 2014. Útok proběhl před policejní stanicí na litvínovském sídlišti Janov, za pomocí dvou molotovů (zápalných láhví), z nichž jeden při dopadu na kapotu automobilu selhal. Útok mířil na policejní auto, se záměrem citelně zasáhnout ty, co pomáhají chránit kapitalistický svět. Z naší strany šlo o akt sabotáže a zasazení psychologického úderu nepříteli. Policie je instituce, která používá represi aby utlumila odpor utlačovaných a stabilizovala kapitalistickou normalitu. Naší přímou akci považujeme za součást praxe, která má tuto normalitu destabilizovat a vytvořit tak podmínky pro revoluční překonání kapitalistických vztahů.
Útok, který jsme realizovali je zároveň metodou komunikace s těmi, co stojí na stejné straně barikády jako my. Tato komunikace šíří jasné sdělení, že boj proti útlaku je nejen možné, ale také nutné organizovat za pomoci postupů, které překračují státem vystavěné mantinely. Postupů, které stát nemůže předvídat, ovládat ani usměrnit do pozice neškodných protestů.
Námi provedený útok, je v neposlední řadě také aktem solidarity s těmi, kterých se přímo dotkla policejní represe a způsobila jim újmy. Solidární jsme mimo jiné s osobami, které trpěly během policejního běsnění v souvislosti s vyklízením squatu Milada a obsazené budovy bývalých lázní na pražském Albertově. Solidaritu vyjadřujeme také policií zadrženým a napadeným osobám, které se v lednu 2013 na Ministerstvu práce a sociálních věcí postavily za práva utlačovaného obyvatelstva ústecké ubytovny v Krásném Březně. Solidarita míří také k těm, proti kterým policie zasahovala, když se blokádou těžby snažili zachránit ekosystém Národního parku Šumava. A nezapomínáme ani na osoby, na které policie častokrát útočila během blokád neonacistických pochodů.
Naše solidarita rozhodně není uzavřena mezi státními hranicemi, a míří tedy i mezi mnohé další oběti policejních represí, probíhajících po celém světě. Na mysli máme například revolucionáře a revolucionářky zajaté ve věznicích v Řecku, Itálii, Bělorusku i v jiných krajinách. Myslíme také na revoluční povstalce, kteří čelí policejní střelbě v ulicích egypských a tureckých měst. A nezapomínáme ani na skupiny environmentálního hnutí, které na mnoha místech po světě čelí infiltraci a udavačství policejních informátorů.
V našem útoku je vyjádřena solidarita i s mnoha dalšími obětmi policejních represí a nepovažujeme za nutné je zde všechny jmenovat. Mnohé osobně neznáme přesto k nim cítíme obrovskou náklonnost, která podněcuje naše solidární jednání. Solidarita v našem pojetí znamená konfrontaci mocenských struktur a institucí, které tyto struktury chrání.
Poskoci státu zřejmě budou mít tendenci označovat naše aktivity za vydírání, zastrašování či terorismus. My však hovoříme o obraně důstojnosti a práva na svobodný život! Každý, kdo má oči dokořán jistě dobře vidí, že sám kapitalistický systém i státy mohou zachovat svou existenci jen díky vydírání a teroru. Uplatňují je uvnitř všeprostupující atmosféry strachu.
VYDÍRAJÍ NÁS, když nám nejdříve upírají přístup k prostředkům pro přežití a vzápětí nás tlačí k tomu, ať si zvolíme, zda budeme námezdně otročit v práci nebo raději hladovět v nezaměstnanosti. Zda se podřídíme ponižujícím zákonům nebo raději budeme snášet tíhu trestů za neposlušnost.
ZASTRAŠUJÍ NÁS vždy, když nechceme přijmout ani jednu jimi vnucovaných možností a místo toho se bráníme.
ROZPOUTÁVAJÍ TEROR, pokud naše obrana překračuje hranice impotentních protestů, které jsou neúčinné, protože jsou svázané normami legislativy.
Přiživování strachu je součást teroristického kalkulu všech států. Záměrně podněcují a krmí strach mezi neprivilegovanými vrstvami, aby z nás vychovali poddajné a pasivní oběti, které se nebrání, ale jen tiše přijímají bezpráví ve vlastních životech. Pasivní oběti, které se raději přizpůsobí nedůstojným podmínkám, než aby zasadili úder tyranům a podmínky aktivně měnili k lepšímu.
Strach, který státníci a kapitalisté živí, slouží k vynucení naší poslušnosti. Je nástrojem, kterým upevňují panství nad dělnickou třídou. Budou-li tedy sluhové státu naše kroky nazývat zločinným zastrašováním, pak půjde o způsob, jak odvést pozornost od skutečnosti, že jejich provilegované pozice sami zastrašováním udržují. Pokud by ovládaní neměli neustálý strach, pak by se stěží přizpůsobovali nedůstojným podmínkám diktovaným vládnoucí třídou, a ta by tak ztratila svou moc. Je tedy pochopitelné, že útočíme na centra represe a jiné cíle, abychom překonávali vlastní strach a mocenským elitám tak brali nástroj, kterým nás chtějí udržet v poníženém postavení. Útočíme, aby ti co šíří strach na každém kroku, pochopili, že jejich strašení není všemocné, nejsou nedotknutelní a nemohou bezmezně utlačovat druhé.
Strach co státníci, fízlové a jejich byrokratičtí poskoci zaseli v dělnické třídě, jim nyní vrháme zpět, abychom šířili paniku v jejich řadách. Už nejsou těmi, kdo jen bezstarostně těží privilegia ze strachu druhých, ale sami teď mají důvody k obavám. Možná se právě teď sami sebe ptají: “Kdy přijde další útok? Kde to bude? Co nebo koho zasáhne a jak silně?” … Vědí moc dobře, že údery mohou přijít kdykoliv a nečekaně, takže se na ně nemohou dostatečné připravit. Je to jistě dost děsí a nám to odkrývá skutečnost, že i mašina útlaku je zranitelná a má svá citlivá místa. Mířit údery na taková místa je úkol, který chceme uskutečnit jak my, tak mnoho dalších revolučních skupin po celém světě. Víme, že to co činíme, je součást širší revoluční praxe. Víme, že nejednáme sami a to nás naplňuje velkou dávkou energie, kterou chceme vložit do dalších útoků na kapitalistický svět útlaku a vykořisťování.
Síť revolučních buněk – leden 2014