Převzato od Puntíčkovaní chrobáci.
Kdysi dávno byl divočinou celý svět a snad každá bytost v něm byla volná. Planeta tančila v divokém čase a vše bylo v pořádku. Divocí lidé chytali lososy, když se vraceli domů, lovili jeleny, když procházelo stádo, jedli ostružiny, když bylo ovoce zralé a sbírali ořechy, když padaly. Lidé vnímali živý i neživý svět, ženy vnímaly své měsíční rituály. Divocí lidé se shromažďovali v rozkvetlých na živiny bohatých ekosystémech, které byly tu a tam roztroušeny po celé planetární divočině. Vše bylo v pořádku… až do neštěstí.
„Civilizaci nemůžeme reformovat, ozelenit ji nebo udělat ji více férovou. Je prohnilá do základů…“ (1)
Ačkoliv se může mnohým zdát toto prohlášení jako nepřesné nebo odvážné či silnými slovy, mohou tvrdit, že za stavem civilizace je současný systém, nebo že viníkem může být historický průběh civilizace, přičemž by tak civilizace mohla být „ozeleněna“ skrze mnohé její reformace na jiné systémy civilizovaného bytí, mohu uvést některé body, které prohlášení ztvárňují.
I když bych mohl mluvit jen o jedné věci nebo o spoustě dalších, pravdivost tohoto prohlášení se tu budu snažit stručněji osvětlit třemi body. Body jsou přirozenými povahami civilizace a nezbytnostmi civilizace.
Kolonizace (expanze)
Mnozí označují současný systém jako neudržitelný odůvodněním jeho nekonečného růstu. On je příčinou dnešní ekologické krize. Nicméně ve skutečnosti tito lidé přehlížejí skutečnost, že „nekonečný růst“ si vyžaduje sama civilizace. (Kapitalismus expanzi intenzifikuje, není příčinou.) Civilizace od civis, což znamená občan (měšťan), z latiny civitatis, což znamená město-stát, si vyžaduje expanzi. Civilizace nemůže existovat bez expanze, neboť s sebou samou v místě, kde je utvářena a udržována, přesahuje lokální únosnost životního prostředí. Nemohu netvrdit, že si civilizace nevyžaduje zničení krajiny, na níž je budována. Toto dělá.
Pakliže zkonzumujete „zdroje“ ve svém okolí, vaše okolí vás není schopno uživit, musíte buď expandovat nebo se zhroutíte. Civilizace si vybírá to první. Pokud byste tak neučinili, znamenalo by to vaši smrt, konec pro vaši kulturu. Pokud tak uděláte, pravděpodobně to bude znamenat smrt pro jiné. Co budete dělat, pokud nedostanete to, co si vyžaduje vaše udržování? Z dějin víme, že ty „jiné“ jsou necivilizované lidské (i nelidské) kultury. Tato povaha civilizace také poukazuje na vlastní neudržitelnost civilizace.
Civilizace je kulturou šovinistickou, jenž se snaží ospravedlnit genocidy či násilnou asimilaci při kolonizaci necivilizovaných/nedomestikovaných kultur svým bytím. Civilizace je důležitější, civilizovaní jsou důležitější, necivilizovaní jsou (podřadnou) překážkou civilizovanému pokroku. U nelidských necivilizovaných/nedomestikovaných kultur tomu není jinak.
Expanzí civilizace se zavádí domestikované bytí. Domestikace je nevyhnutelným základem civilizace, způsobem, jak se udržet, a je také hlavní kolonizační silou civilizace. Civilizace existuje skrze kolonizaci divokosti. Znamená to, že civilizace se stává kulturou, která žije prostřednictvím násilného závádění své existence na volně žijící. Problém již se samotným zemědělstvím, s civilizací exponenciálně.
Z antropologie a archelogie víme, že již samotní zemědělci a zemědělské kultury byly kulturami dobyvačnými, které násilně odstraňovaly či asimilovaly jiné nedomestikované lidské kultury při své expanzi ve snaze se udržet (na vzdory všem svým problémům, které přechod na zemědělství přinesl). Také víme, že ve většině případů si lidé ne dobrovolně vybírali zemědělský způsob bytí.
Civilizace nebyla většinou jiných lidských a nelidských kultur přijímána z vlastní vůle, ale je zaváděna skrze násilí, násilnou asimilací. Většina jiných lidských i nelidských kultur má své místo v antikoloniálních bojích, a skutečností je, že důvod toho, proč je dnes civilizace převažující způsob bytí, není ten, že by život před civilizací byl špatný, ale ten, že ostatní lidské kultury byly a jsou civilizované kultuře překážkou v dobývání „zdrojů“. Bránily se (a braní), ale byly vyhubeny.
Domestikace
Nicméně, civilizace nepředstavuje násilí jen pro ty, kteří žili a žijí mimo civilizaci, není jen násilně zaváděna, ale je také udržována skrze násilí těch a těmi, jenž podstupují domestikaci, žijí v civilizaci. Jsme to my, kteří toto podstupují a jiné nelidské bytosti.
Domestikace ztělesňuje nadvládu, hierarchie a násilí, přičemž nekolonizuje pouze volný život mimo sebe, ale také „civilizovaný“ život. Rodíme se všichni jako svobodné bytosti, než se dostaneme do konfrontace s průběhem civilizace, který je zaváděn a udržován naší domestikací, obdobně jako domestikací života mimo civilizaci. Vše, co je domestikováno, je ovládáno a kontrolováno. Civilizace si vyžaduje nadvládu. Ovládání a kontrola je neodmyslitelná logika domestikace. Zatímco v divočině se lidé rodí svobodní a zůstávají jimi, lidé v civilizace se rodí svobodní, ale přicházejí o svou svobodu, když se dostávají do konfrontace s domestikací. Svoboda se s domestikací vytrácí spolu s autentičností a identitou jednotlivců.
Stejně jako vlci se stali domestikací psy, my procházíme domestikací z přirozených lidských bytostí na civilizovanou existenci. A obdobně jako je domestikace udržována u psů, je také udržována naše domestikace. Domestikace je udržována strachem a kontrolou, ovládáním potřeb, čímž jsme ovládáni/y my.
Zatímco v divočině již od raného dětství mají děti své potřeby dostupné, mohou si je sami zajistit, v civilizaci jsou těmi, kteří rozhodují, co a kdy a zda děti jí rodiče, jiní dospělí či instituce. Pes musí plnit, co požadujete, dítě v civilizaci musí plnit, co vyžadují rodiče nebo instituce, pokud dítě nebude plnit, co požadujete nebo instituce, obdobně jako při domestikaci psů, znamená to, že dítě bude čelit psychickým nebo fyzickým trestům, hladovění nebo i smrti. Ve volné přírodě tyto hierarchie nejsou známé, neboť v divočině lidé, ani jiné druhy neztrácí svůj účel bytí (který je neznámý).
I když u psa probíhá domestikace na hlubších úrovních, stejně jako pes je při domestikaci činěn závislým na lidech, nemůže žít svobodně, dítě je při domestikaci učeno stejné sterilizaci, není svobodné. V civilizaci domestikací jsme učeni/y být sluhy, ne svobodnými bytostmi, nejsou dětem dány nástroje pro to, jak žít, ale jak být konzumovány.
Při prosazování civilizovaného bytí a vzdělání rodiči nebo institucemi, je bezmocnost odporu traumatizujícím zážitkem. Rozvíjející se člověk, se bojí vyjádřit svou vlastní přirozenou povahu. Existuje tu mnoho strachu, který je uměle vytvářen domestikátory, a na němž je domestikace zejména postavena. Domestikace nás klame od narození při přeměně k civilizovanému životu, a poté nás v této lži ponechává.
Domestikace tím ztělesňuje komodifikaci. O dítěti nebo psovi předpokládáte, že jsou vaše. Stejně jako psi mohou existovat jen podle tohoto domestikačního projektu, děti mohou existovat v civilizaci jen podle domestikačního projektu. V civilizaci při domestikaci všichni prochází tímto brutálním systémem, a učí se jej dále zachovávat a zavádět na jiné, neboť si to civilizované bytí vyžaduje. Jaké to má důsledky na naše sociální vztahy, když jsou již od mala vztahy budovány a udržovány skrze tento systém nadvlády, autoritářství a strachu?
Domestikace ničí naší přirozenost, z divokých vlků se stávají poslušní a uvěznění psi, neboť bez civilizace bychom toto násilí nemuseli podstupovat či na jiné zavádět (nevyjímaje nelidi). Byli bychom svobodné bytosti.
Přirozenost
Pokud ne fyzicky, duchovně jsme ve válce proti civilizaci a domestikaci. Civilizace ničí volnou komunitu tvořenou svobodnými bytostmi, a přináší svůj domestikační řád, jenž ničí naše sociální a socio-environmentální vztahy. Civilizované bytí je jako bití psa, a poté, co kousne, tvrzením o něm, že je násilný a zlý. Civilizace je vězením fyzicky a duchovně, a nejsou tu žádní „méně civilizovaní“ lidé žijící v civilizaci.
Jsme bytosti snažíce se žít ve městech, napříč našim divokým instinktům, které jsou ničeny domestikací. Mnozí z nás cítí tuto vnitřní bolest, která se chce osvobodit, ale civilizovaná poslušnost a nemohoucnost se osvobodit od civilizovaného bytí, odpor k této bolesti a činům skrze ni často potlačují. Jsme jako koně, kteří se příčí svému osedlání, ale nemohou se z pout svého domestikátora osvobodit. Neposlouchat domestikátora by znamenalo jejich, naší smrt.
Civilizace je nefukční systém a nikdy fungovat nebude, nejsme bytosti, pro které by byla civilizace přirozeným životem, jsme ti a ty, jejichž život byl po většinu existence vytvářen volně potulujícím se bytím krajinou, nikoliv domestikovanou existencí, která byla zaváděna na většinu z nás, většinu z našeho druhu, jakož na jiné druhy a je udrožována (i skrze nás, naše činy) násilím.
Problém je, že i přes tyto skutečnosti, se stále mnoho z nás ztotožňuje více s civilizovaným bytím než s umírajícími a ničenými ekosystémy, než s lidmi, kteří žili a stále žijí v těchto ekosystémech. Velice toto také určuje skutečnost, že jsme učeni/y, že život před a mimo civilizaci byl brutální, ohavný a krátký, jsme udržováni/y v této lži, jenž již byla vyvrácena.
„…Nepotřebujeme více ideologie, morálky, fundamentalismu nebo lepší organizace, aby nás zachránila. Musíme se zachránit sami. Musíme žít podle našich vlastních tužeb. Musíme se spojit se sebou samými, s těmi, na kterých nám záleží a se zbytkem života. Musíme se osvobodit a zničit tuto realitu.“ (1)