Tomáš Zelený / reportáž pro Sedmou generaci
Když jsem se letos rozhodoval, kam v létě vyrazím bojovat za záchranu našeho klimatu, volba byla jednoznačná — Klimatický kemp v Severním Porýní-Vestfálsku. Ukázalo se to jako nejlepší volba, protože tento aktivistický kemp se od mé poslední návštěvy, kdy mi připadal „ještě v plenkách“, výrazně posunul. V některých ohledech dokonce překonal své britské vzory. A také mě mile překvapil nebývale výraznou českou návštěvností.
První klimatický kemp, nebo také kemp pro klimatickou akci, vyrostl na konci léta roku 2006 na Britských ostrovech. Této masové přímé akce se před uhelnou elektrárnou Drax tehdy účastnilo asi 600 aktivistů. V dalších letech pak radikální hnutí klimatických kempů jen vzkvétalo. Když jsem v roce 2008 dorazil na obléhání uhelné elektrárny Kingsnorth na jihoanglickém pobřeží, byl jsem již jedním z tisíců lidí. Aktivity hnutí za klimatickou spravedlnost a kolektivu kolem britských klimakempů kulminovaly v roce 2009. V dubnu toho roku obléhali největší evropskou burzu s emisními povolenkami v centru Londýna aktivisté ve stanech, v létě pak proběhly na britských ostrovech simultánně čtyři klimatické kempy (anglický, skotský, irský a waleský). Hnutí za klimatickou spravedlnost napjatě očekávalo nejvýznamnější jednání o mezinárodní právně závazné dohodě, která měla omezit emise skleníkových plynů — prosincovou konferenci spojených národů v Kodani. Krach vyjednávání, do kterého vkládalo celé ekologické hnutí mnoho nadějí, vyvolalo skepsi a výrazný pokles aktivit právě britských klimatických radikálů. Přestože jsem na edinburgském klimatickém kempu v následujícím roce zažil mnoho perfektně připravených přímých akcí, účastníků znatelně ubylo a tento klimatický kemp se stal v Británii posledním. Na tradici klimatických kempů částečně navázala britská kampaň No Dash For Gas, bojující proti těžbě břidlicového plynu, s kempy pod názvem Reclaim the Power. Tyto kempy jsou také založeny na přímé akci, ale účastní se jí pouhé stovky aktivistů.
Po vzoru věhlasných britských klimakempů se podobné akce rozrostly téměř na všech kontinentech. Po absolvování letošního klimatického kempu v Rýnském uhelném revíru musím konstatovat, že tahounem těchto akcí se alespoň v Evropě stalo Německo (na toto téma viz také článek 7.G 5/2012). Ostatně Rýnský uhelný revír s povrchovými doly a elektrárnami, které provozuje německá energetická společnost RWE, lze označit za největšího evropského zabijáka klimatu. Ovšem klíč k úspěchu letošního německého klimakempu, jenž se odehrál v druhém srpnovém týdnu, představovala zřejmě symbióza s ne-růstovým hnutím. Současně s klimatickým kempem totiž proběhla také Letní škola ne-růstu, která přilákala další stovky aktivních lidí.
Kemp ve stínu rypadel
Do vesničky Lützerath, ležící asi 40 km severovýchodně od Kolína nad Rýnem, jsme ve dvou lidech dostopovali v neděli 9. srpna večer. V kempu, který začal v pátek, se již zabydlelo asi 500 lidí a další průběžně přijížděli. Necelé dva kilometry na východ od místa konání kempu se rozkládá povrchový hnědouhelný důl Gagarzweiler, jehož provoz jsme plánovali zastavit následující sobotu v rámci hromadné občanské neposlušnosti nazvané Ende Gelände. Před tímto akčním dnem nás ovšem čekal týden zajímavých workshopů, diskusí, tréninků a panelových debat. Ty často probíhaly souběžně, takže někdy bylo opravdu těžké si vybrat. Účastníci pocházeli z padesáti zemí a z pěti kontinentů, takže část programu simultánně tlumočili do angličtiny, němčiny, španělštiny a francouzštiny lidé z kolektivu BLA, který zajišťuje tlumočnické služby na podobných grassrootových akcích.
Mezi nejzajímavější části programu bezesporu patřila panelová debata o občanské neposlušnosti. Panel tvořili proti-atomová aktivistka z Indie, ekvádorský aktivista bojující za zachování národního parku Jasuni, kanadská příslušnice původních národů vzdorujících těžbě ropných písků a německý aktivista z protestního kempu, kde se blokuje rozšiřování nedalekého uhelného dolu Hambach. Transkontinentální sounáležitost v radikálním přístupu k řešení ekologických problémů se v cirkusovém stanu dala krájet. „Gándhíovský“ proslov postarší Indky, která slibovala, že se v sobotu zúčastní občanské neposlušnosti přímo v dole, završil bouřlivý potlesk. Indonéští aktivisté pak vyprávěli o problémech s těžbou surovin a plantážemi palem olejných, Řekové o protestech proti těžbě zlata nedaleko Soluně, holandští klimatičtí aktivisté, kteří se snaží zapojit kreativitu a imaginaci do akčního plánování, zase o umění a přímé akci. Kdo měl zájem, mohl stavět větrnou elektrárničku nebo se projet na kole do okolí uhelné jámy a zjistit, jak vypadají městečka duchů — prázdné vesnice těsně před demolicí. Rozhrabáno koly rypadel má být ostatně i území, kde jsme se nacházeli. S blížící se sobotou přibývalo praktických workshopů a diskusí k akčnímu dni, takže jsme se dozvídali také to, jak se chovat v případě zatčení, a hromadně nacvičovali probíhání skrze policejní linie nebo vyráběli ochranné pomůcky proti pepřovému spreji.
Jeden z workshopů, na kterém jsem nemohl chybět, se týkal blokádnické techniky vytváření podzemních tunelů. Aktivista, jehož jsem si poslechl, strávil v takovém tunelu necelých 5 dní. Tunel dosahoval 6 metrů pod zem a já jsem ho před třemi lety, v roce 2012, pomáhal hloubit. Německá policie neměla o jeho existenci do poslední chvíle ani ponětí (asi si tehdy nepřečetli GreenAction) a posloužil při obraně lesa před již zmíněným uhelným dolem Hambach. Neplánované vyklízení tunelu stálo policii 200 000 eur a aktivista byl za tuto drahou „záchrannou akci“ odměněn pouze soudním příkazem, který mu zakázal stavět konstrukce na pozemcích RWE. Represivní systém prostě není na nestandardní situace připraven, což jsem si později vyzkoušel na vlastní kůži.
Těžce na cvičišti…
V předvečer akčního dne se v cirkusovém stanu setkávají mluvčích afinitních skupin, kteří domlouvají, jaké konkrétní podoby nakonec občanská neposlušnost nabude. Já pobíhám po kempu a nervózně připravuji vybavení na zítřek, přičemž mám v uších sluchátka a poslouchám anglický překlad vysílaný z cirkusového stanu. Hlas v rádiu tvrdí, že občanské neposlušnosti se chystá zúčastnit celkem 120 afinitních skupin, které se ještě teď rozdělují do čtyř velkých celků, jež půjdou do dolu po vlastní ose. Každou partu, označenou barevně (modrá, žlutá, zelená a růžová), odvede do dolu zkušená skupinka s vlajkou příslušné barvy. Poprvé tu také oficiálně padne možnost zastavit provoz na dálnici, která protíná krajinu mezi naším kempem a uhelným dolem.
Po zasedání mluvčích se ještě setkává naše pětičlenná afinitní skupina složená ze tří Čechů, Švýcara a Novozélanďana. Jeden z členů, který se účastnil pléna mluvčích, nám sděluje, že podle očekávání patříme k mezinárodní zelené skupině, což nám usnadní komunikaci při kolektivním rozhodování. Domlouváme si ranní meeting point a jdeme si užít alespoň pár hodin spánku, protože v brzkých ranních hodinách už se bude běhat. Nejde mi usnout nejen kvůli napětí z očekávání zítřejšího dění, ale také kvůli hluku helikoptéry s termovizí, která ze vzduchu monitoruje dění v kempu. Jsem jednoznačně přesvědčen, že dělám dobře, a byla by ostuda, kdyby mě ani tentokrát na klimakempu v Porýní nezatkli.
Za svítání se z megafonu ozývá budíček, celý kemp se v rychlosti probouzí a šikují se skupiny. Zelená, čítající asi 300 lidí, vyráží jako první. Dav v bílých overalech se za skandování hesel posouvá po silnici k několika kilometrů vzdálenému podchodu pod dálnicí, kde nás čeká první policejní linie. Tři řady policistů procházíme jako nůž máslem. Policie stříká pepřový sprej a mlátí kolem sebe obušky. Několik nešťastníků je zatčeno již zde, ale většina davu se nekompromisně blíží ke hraně dolu. Ještě několikrát kličkujeme před policejními liniemi, ale brzo celí udýchaní pronikáme do dolu. Novinové titulky, kde policie tvrdila, že nám pravděpodobně ve vstupu do dolu nezabrání, se stávají sebenaplňujícím se proroctvím. Naše skupina se snaží dosáhnout obřího rypadla, které je pouze několik set metrů před námi. Honička s již brutální policií nás rozdělí na několik menších hloučků. Nakonec nás v počtu okolo 40 lidí obklíčí zhruba 300 metrů před rypadlem a celá skupina vsedě propojí ruce a nohy, aby nás nešlo zatknout tak snadno. Když dostávám možnost nechat se odvést dobrovolně, volím raději pasivní odpor, takže na mně posléze klečí tři policisté a spoutávají mi ruce za zády.
Spolu s dalšími asi čtyřiceti spoutanými aktivisty teď sedím v písku. Již je pozatýkaná téměř celá zelená skupina. Pálí mě ruce od pepřového spreje, mnohem hůř je však na tom švýcarský kamarád z naší afinitní skupiny, který to schytal obuškem do hlavy a crčí mu z ní krev. Spolu s dalším účastníkem ho odvážejí na ošetření. To nejhorší už máme za sebou a následují hodiny čekání, na které si mnozí připravili zábavné hry pro krácení dlouhých chvil. Policie nás po jednom fotí a snaží se nás legitimovat, avšak marně. Téměř nikdo nemá doklad totožnosti. Atmosféra se pomalu stává doslova piknikovou a po výměně směn nám noví policisté sundavají pouta, takže si někteří krátí čas s frisbee. Dozvídáme se, že všechny skupiny překonaly dálnici a žlutá okupuje rypadlo. Propuká bouřlivý jásot.
V podvečer nás z uhelného dolu přesouvají do přistavených autobusů, kde vládne výborná společenská atmosféra, zpívají se písně a skandují ekologická hesla. Pokud kdokoliv řeší nějaký problém, dostává se mu solidární pomoci od „spolupachatelů“. Kolona autobusů se zelenou skupinou se rozjíždí do Aachenu k identifikaci. Poprvé v životě vidím naprosto zoufalé policisty, kteří si říkají: co budeme dělat s několika stovkami eko-hipíků, kteří s sebou nemají žádné doklady a odmítají prozradit i to, ze které země pocházejí? Na to evidentně nebyli připravení, takže poté, co zkusí vzít prvních pět lidí z našeho autobusu na stanici k sejmutí otisků prstů, to vzdávají a nechají nás rozvézt autobusy na vlakové zastávky v okolí. Po návratu do kempu se setkáváme s naším raněným parťákem, který se již těší dobrému zdraví i náladě.
…lehce na bojišti
Další den, kdy už většina lidí z kempu odjíždí, navazují na naše protesty sérií blokád aktivisté z kempu v nedalekém lese Hambach. Ti blokují koleje, rypadla a další důlní infrastrukturu. V neděli večer také proběhla oslava — své politické poselství jsme dokázali podpořit činy. Poté, co se policie dosti nevybíravě zachovala k dánské novinářce zatčené v dolu, také volala německé kancléřce dánská královna se stížností. Problém klimatických změn je opět na jednacím stole — více než 1500 mladých motivovaných lidí zastavilo na den provoz v jednom z největších evropských uhelných dolů. Uvážíme-li, že většina účastníků měla možná s občanskou neposlušností první zkušenost, lze tento klimakemp považovat za velký trénink pro nadcházející prosincový summit o klimatických změnách v Paříži. Tady se stejně jako před šesti lety v Kodani státy prostřednictvím OSN pokusí dojednat novou dohodu, nahrazující Kjótský protokol.
Radikální aktivisté za klimatickou spravedlnost se již na protestní akce v Paříži pilně připravují. Pokud by se tentokrát k občanské neposlušnosti povedlo přesvědčit také ekologické nevládní organizace, mohl by se uskutečnit jeden ze stávajících návrhů: protože v dobrý výsledek jednání prakticky nikdo nevěří, uvažuje se o tom, že protestující by při občanské neposlušnosti uzavřeli světové lídry v kongresovém centru a nepustili je ven, dokud neuzavřou smysluplnou dohodu. Současně je na 12. prosinec, kdy má summit končit, vyhlášen akční den, kdy proběhne také aktivistická hra Climate Games. Na tu se mohou afinitní skupiny hlásit v online formuláři. Tu nemusí týmy nutně hrát jen v Paříži, ale mohou zapojit imaginaci a podpořit protest v kyberprostoru nebo u sebe doma.