Nechte to v podzemí!

Leave it in the Ground (Nechte to pod zemí!) je název radikální britské environmentální kampaně proti povrchové těžbě uhlí. Podobně lze nazvat to, co jsme pociťovali, když jsme letos v létě navštívili německý Klimacamp v Rýnském uhelném revíru.

Ani letos nepřekvapilo, že jsme na mezinárodním veřejném aktivistickém kempu byli osamělým českým ostrůvkem. Potenciální čeští radikální eko-aktivisté asi dávají přednost sledování aktivistických filmů nebo nekonkrétním siláckým řečem v záři internetových obrazovek. Možná proto se žádné konkrétní environmentální boje a přímé akce v Čechách nedějí. Nic naplat, nikoho z našich kamarádů přemlouvat nebo ukecávat smysl nemělo a jeli jsme v počtu dvou lidí. S neustále opakovanou mantrou: „V Německu mě ještě nezatkli, takže tohle je dobrá příležitost“, jsme po několika dnech dostopovali do vesničky Manheim nedaleko Kolína nad Rýnem, dějiště jednoho ze čtyř letošních německých akčních klimatických kempů.

Ač se ve Velké Británii letos klimatický kemp opět nekonal, na evropském kontinentě se jich odehrálo několik, například v Belgii, ve švýcarském Zürichu, v bavorském Mnichově, saském Lipsku a další dva již tradiční německé u dvou velkých německých uhelných revírů. V lužickém uhelném revíru ve městě Chotěbuz (Cottbus), v Dolní Lužici (v Braniborsku) proběhl Lausitzer Klima- und Energiecamp a týden před ním námi navštívený Klimacamp im Rhainland v rýnském uhelném revíru. Oba posledně jmenované se snaží posílit odpor místních komunit proti povrchovým uhelným dolům, které zde stále ukrajují osídlenou krajinu. Oproti Velké Británii je hnutí za klimatickou spravedlnost (a radikálně ekologické hnutí obecně) v Německu stále v plenkách a podobná akce přilákala stovky a nikoliv tisíce účastníků, přesto naši západní sousedé uchopili tuto globální tématiku za správný lokální konec provazu a nakročili k tvorbě pevného spojení místních problémů s globálními.

V místě, kde se rozkládá velkolom Hambach, jeden ze tří obřích dolů rýnského hnědouhelného revíru, se dříve rozkládali desítky hektarů lesa a sedm vesnic. Jednou z dalších vesnic na řadě by měl v horizontu dvou let být jeden- až dvoutisícový Manheim. V okolí lze na obzoru napočítat šest uhelných elektráren, které dokreslují apokalyptickou krajinu připomínající severočeské Mostecko. Uhelný revír v Porýní je ovšem největším zdrojem oxidu uhličitého v celé Evropě a energetická společnost RWE zde provozuje jak těžbu uhlí, tak jeho spalování. Přilehlým elektrárnám vévodí Niederaußem, která ročně vypustí 27 milionů tun oxidu uhličitého, což je 52 tun za jedinou minutu, to jsou roční emise odpovídající dvěma průměrným obyvatelům Bangladéše.

Zrychlující se klimatické změny, způsobené především emisemi oxidu uhličitého, ohrožují lokální komunity v zemích po celém světě, jako je právě zemědělsky založený Bangladéš, jehož velká část se nachází pouze jeden metr nad úrovní zvyšující se hladiny moře. V této asijské zemi o rozloze necelého dvojnásobku České republiky žije více než 166 milionů obyvatel (v Česku zhruba 10 milionů), takže si lze dokreslit, jaké důsledky budou změny klimatu v této hustě osídlené zemi mít – nedostatek jídla a vlnu migrace. Ovšem podobný scénář lze očekávat na mnohých pacifických ostrovech nebo v dalších zemích, kde většina lidí závisí na produktech, které si každoročně vypěstuje.

Likvidace místní komunity v západní Evropě z důvodu těžby uhlí se v podstatě rovná likvidaci místních komunit po celém světě. A to právě vytváří silné propojení globálního s lokálním, o čemž jsme se přesvědčili hned při našem příjezdu do nedalekého Buiru, kde se nám místní paní po zjištění, že jsme ekoteroristé, ochotně nabízela, že nás na Klimacamp doveze autem. Aktivisty, kteří přijeli provádět přímé akce, podporuje většina zdejších lidí nejen verbálně.

Do kempu, umístěného v ovocném sadu na kraji úhledné vesničky, který započal již v pátek, jsme dorazili plni očekávání až v úterý večír. Nejprve jsme navštívili uvítací stan, kde jsme posbírali první informace o způsobu organizace a příručku v anglické verzi, postavili stan a zjišťovali, jaký je aktuální program. Zjišťujeme pro nás nemilé zprávy, během úterý proběhl z taktických důvodů předčasně akční den, který pro nás byl hlavním lákadlem – udělat něco fyzického proti příčinám klimatických změn. Připoutaný člověk na kolejích dokázal zastavit provoz na dráze z dolu do elektráren na 10 hodin a dav asi dvou set lidí z kempu blokádu podpořil. Dav vytlačila policie a uvolnila průjezd uhelným transportům. Výsledkem zásahu policie byl pouze jeden zatčený aktivista.

Ve středu ráno se dozvídáme, že provoz na dráze opět stojí a na místě vzdáleném 2 – 3 km z kempu jsou připoutáni další lidé. Hromadná akce podporující blokádu se podruhé již nekonala, ale kemp postupně opouštěly malé skupinky lidí ve snaze podpořit připoutané aktivisty. S jednou z nich se vydáváme na místo činu v přesvědčení, že se dostaneme až k nim, ale po pár hodinách se prolustrovaní od policie vracíme se zákazem vstupu do „zakázané oblasti“ pod hrozbou zatčení. Akčně nepřipravení, se zákazem a neznalý německých zákonů jsme se vzdali příležitosti se nechat zbytečně zatknout a museli jsme uznat, že i samba kapela byla úspěšnější než my.

Blokády železničních tratí jsou v repertoáru environmentálních přímých akcích německou specialitou a v případě místního porýnského klimatického kempu asi již tradicí. Protože jsme nestihly tomuto tématu zaměřený workshop, využili jsme alespoň příležitosti si taktiku nechat stručně vysvětlit od zkušeného kolegy, který loni na 16 hodin zdržel nedaleko francouzsko-německých hranic transport jaderného paliva. Zkratka zpátky do Francie už jaderný odpad nechtěli a v daném místě nešla jinak změnit trasa vlaku. Vyměřenou sankcí mu byla pokutu 800 €, kterou si nechal proměnit na 80 dní o vězeňské stravě. Samotné připoutání ke kolejím bývá skrze zabetonované arm tubes. Stačí v kolejišti vyhloubit metr až dva díru v době, kdy není na trati provoz. Zapuštění trubek (s přepážkami pro karabiny na koncích) do betonu a luxusní poměr písku a cementu 1:1 v kombinaci s nějakými kovovými překvapeními zajistí nedobytné připoutání. Následuje zamaskovat šutry v kolejišti a čekat minimálně měsíc na pořádné zatvrdnutí betonu. Pak je potřeba v plánovaný okamžik zastavit vlak. To provedou lidé čekající na obou koncích trati (v bezpečné vzdálenosti) pomocí mezinárodního značení pro zastavení vlaku. Až vlak zastaví, dostává člověk u trubek signál, že se může připoutat. Následně je informován personál vlaku, železniční společnost a policie o překážce na trati. Podpora dalších lidí na místě jistě připoutané osoby podpoří…

Druhá blokáda vyústila v zatčení pěti aktivistů, z nichž jeden z nich, německé národnosti, je brzo propuštěn. Čtyři zahraniční lidé jsou (protiprávně) bez možnosti konzultace s právníkem i další den stále drženi na cele a policie tvrdí, že pokud nezaplatí kauci 1000 € za osobu, bude je držet až do soudu. To byl jeden z důvodů, proč jsme předčasně opustili jeden z workshopů – primitivistickou diskusi Deep Green Resistence – o aktivním americkém ekohnutí a doplnili jsme dvě desítky bojovníků mířících do Kolína udělat menší haló před policejní stanicí, kde byly dotyční uvězněni. Po cestě jsme zjistili, že policie mezitím uvězněné propustila, takže jsme se vrátili zpět do kempu. V pátek a sobotu následoval klimatický festival – přímé akce a workshopy vystřídali kapely, DJs a žonglování. V neděli postupně účastníci ubývali (někteří přímo do klimatického kempu v Braniborsku) a my se také přesunuly do, pouze dva kilometry vzdáleného, protestního kempu v lese Hambach, který Petr navštívil již před dvěma měsíci v květnu.

Německé klimatické kempy se netají svou inspirací britským Climate Campem a podobně zmiňují čtyři základní pilíře a poslání kempu: networking, přímá akce, vzdělávání a udržitelný způsob života. Přestože byl německý kemp těm britským v mnohém podobný, nelze si nevšimnout i drobných rozdílů. Německá kultura je přeci jen té české mnohem bližší. Nejlépe lze popsat samotný způsob organizace a případné odlišnosti na jednotlivých posláních kempu.

Networking neboli propojování jednotlivců a skupin se stejným zájmem je jednou ze základních podmínek růstu a vývoje jakéhokoliv hnutí. Sociální prostor se zhruba 200 účastníky německého Klimacampu v Manheimu měl jinou dynamiku než více anonymní britský Climate Camp v Kingsnorthu s 2000 lidmi. Vše bylo více komornější a lépe organizačně propracované a zdálo se mi, že také méně autonomně fungující. Navíc do příprav kempu byli zapojeni lidé z nevládního sektoru, například Mladí Přátelé Země a další spolky, což zase kontrastuje s Británií, kde mám pocit, že lidé snaze odhazují ideologie, předsudky, identitu a symboliky. Podobně také v Británii nemají potřebu stavět různé politické distribuce a šířit „osvětové brožurky“ a samolepky jako to bylo v Německu a jak by to jistě bylo i v Čechách. Přesto Němci předběhli Čechy, protože za jeden provaz v přímé akci táhli eko-anarchisti i nevládkáři. Toho samozřejmě lze dosáhnout pouze otevřeností, nehierarchickým rozhodováním a diskusí. A protože všichni účastníci kempu nemluvili německy, bylo mnoho věcí v kempovém rozhlasu nebo během debat překládáno do angličtiny. Stačilo v kroužku při začátku debaty zvednout ruku s příslušným znamením rukou ve tvaru „L“ a přispěchal někdo ochotný simultánně překládat, tudíž i cizinci měli možnost se zapojit.

Přímá akce neboli skutečně něco dělat je ten hlavní důvod, proč protestní environmentální kempy vznikly, alespoň pokud za první podobný kemp považujeme Dongas v roce 1992 nedaleko legendárního Twyford Down (Velká Británie). Kemp se stal útočištěm pro lidi, kteří přijeli ze širokého okolí na místo přímých akcí proti výstavbě dálnice. Od té doby se kempová kultura hodně vyvinula, proměnila a nabalila další aktivity, přesto přímá akce zůstala v Manheimu v jádru kempu. Blokáda kolejí již druhý rok po sobě asi pouze přiláká pozornost médií na problém místních obyvatel, ale skutečně zastavit velkolom Hambach nedokáže, asi by to vyžadovalo řádově jiné počty. A také absence více afinitních skupin ukázala, že většina lidí přijela pouze podpořit blokující skupinku na kolejích během společné akce a plejády mnoha malých autonomních akčních skupinek se nekonaly.

Vzdělávání formou workshopů probíhali současně ve třech stanech nazvaných podle postižených rozvojových zemí (Tuvalu, Namibie, Maledivy) případně formou exkurze po okolí (lesní squat Hambach) nebo večerním promítáním filmů (např. Když se kácí les). Tematicky se workshopy týkaly environmentálního hnutí: GMO v Německu, hnutí Stuttgart 21, klimatická spravedlnost a další. Některé byly zaměřené prakticky: výroba sojového mléka, výroba peněženek z tetrapaku nebo divadelní workshop a následné natáčení mobilizačního videa na protesty u příležitosti nadcházejícího summitu OSN o klimatických změnách. Neznalost němčiny nám ovšem radikálně snížila možnost výběru, protože v angličtině proběhla jenom část workshopů.

Udržitelný způsob života nebo spíše snaha o alternativu s malým dopadem na životní prostředí, protože bych život v kempu jako doslova trvale udržitelný nazvat rozhodně nemohl. Ač lidé používali bicykly (cyklojízdu jsme pozdním příjezdem prošvihli), kompostovatelné toalety a solární panely, pořád potřebovali pohonné hmoty do agregátu pohánějící pódium během festivalu, lidé využívali teplou sprchu na vesnickém fotbalovém hřišti a internetové centrum vyžadovalo technologické výdobytky v podobě notebooků. Navíc jsem měl trochu pochybnosti o třídění odpadu, protože kamarádi tam ještě zvládli něco nadumpsterovat.

Striktně veganská strava je na podobných akcích již pravidlem. Ale překvapivě nebylo argumentem pro to uvedeným v příručce právo mimolidských bytostí na život, ale byla jím právě ochrana klimatu, což je v případě různých rostlinných mlék balených v tetrapaku, které darovali sponzoři spolu s hromadou biopomazánek a dalších dobrot trochu sporné. Jídlo pro celý kemp bylo připravováno a podáváno holandskou aktivistickou kuchyní Rampenplan, kterou pamětníci mohou znát z protestů proti MMF a SB v Praze v roce 2000 nebo z ekologického kempu Ecotopia v Libkovicích z 90. let. Na této akční kuchyni lze poznat, že vaří na akcích nebo potřebným již více než třicet let a to nejen podle toho, že během dopoledne vyrobí z mouky vanu plnou seitanu na oběd pro dvě stě lidí, ale podle toho, že jídlo bylo naprosto boží.

Přestože nám život na Klimacampu nepřišel tak „trvale udržitelný“, daleko lépe jsem to viděl v kempu v lese Hambach, který je vybaven podobně jako většina squatů pouze tím co se vykontí nebo vyrobí, jediný rozdíl, že je zde vše rozprostřeno v lese a vybavení a infrastruktura je doplněna o přírodní materiály. Po dvou měsících od Petrovy návštěvy se v Hambachu hodně věcí změnilo. Přibyla trampolína, několik platforem na stromech a spojnice z lan mezi nimi, vyrostly základy nové několikapatrové kuchyně a narostl počet obyvatel. Kdo je zvědavý, jak to v kempu funguje a vypadá, ať se sám přijede podívat, jak se místní lidé připravují na evikci. Prozradím jen, že společný prostor (kuchyně, okolí táborového ohně) je veganský a bez drog (včetně alkoholu), v ne-veganské kuchyni jsme našli označené, co není z dumpsteru. Z mnoha hledisek ideální prostor pro seberealizaci.

Největším překvapením rozhodně bylo, když dojeli dva naši čeští kamarádi, které jsme potkali na Slovensku a naprostou náhodou dorazili den po nás. Prošvihli ovšem úžasný akustický koncert, který se konal v neděli večír. Muzikanti zahráli a zazpívali u táborového ohně pro kolečko přítomných. Další den pro nás německý kolega udělal exkurzi do těžebních prostor. Hrozilo střetnutí s bezpečnostní službou, která neustále hlídkuje okolo v terénních vozech. Přes paseku jsme došli až na samotnou hranu dolu. Uprostřed 500 metrů hlubokého dolu jsme viděli umělý kopec převyšující okraj dolu, obří rypadla ukrajovala půdu a dopravní pásy přemísťovali tuny zeminy. Měli jsme zase o čem přemýšlet.

Několik úžasných dní jsme zevlovali, skákali na trampolíně, lezli po velké síti zavěšené mezi stromy, opravili místní kola, Eliška se naučila základy lezení a prošla si stromové domečky, Petr se zase podíval do podzemního tunelu, naši kamarádi vyplili zahrádku. Několikrát během našeho pobytu dojeli lidé z nedaleké vesnice se stavebním materiálem na stavbu kuchyně, nebo nějakými dobrotami. Místní lidé zkrátka své ekoteroristy vykrmují, hýčkají a materiálně podporují. Strašákem ve zdejším kraji nejsou dredatí blázni, co lezou po stromech a hrabou do země, ale energetický gigant RWE.

Pokud neznáte tunely proti vyklizení, tak se jedná o taktiku, která byla vyvinuta také v 90. letech ve Velké Británii. Jejím smyslem je podobně jako lezení na stromy prodloužit okupaci na co nejdelší dobu. Rekord protažení evikce díky podzemnímu tunelu jsou údajně čtyři týdny, což daleko přesahuje možnosti stromových domečků. V Německu se tato taktika poprvé použila v protestním kempu proti letišti ve Frankfurtu. Pokud chcete zůstat v podzemí, potřebujete pouze hodně odhodlání, přívod vzduchu, zásoby jídla a vody a důmyslný systém komor a chodbiček. Jestli zde pod zemí zůstane i uhlí, bude záležet možná na tom, zda evikce kempu, která hrozí od října do března, přiláká stovky až tisíce dalších lidí, kteří kemp podpoří.

Eliška Bystrouška a Petr Zelený