Kristina Klosová se věnuje lokální kampani za nádraží v centru Brna, nicméně se zapojuje i do mezinárodního hnutí za klimatickou spravedlnost. Angažuje se také v hnutí Limity jsme my, které bojuje proti těžbě hnědého uhlí, podporuje lidi a obce ohrožené těžbou a volá po využívání energie z obnovitelných zdrojů. Poslední rok strávila ve Španělsku. V katalánské Barceloně byla na stáži v družstvu Cooperativa Integral Catalana snažícím se o maximální lokalizaci produkce a spotřeby, podporu samozásobitelství a komunitního cítění mezi občany. Zajímají ji alternativní ekonomické přístupy, ekologické komunity a squatterské hnutí.
Účastnila ses loňské akce Ende Gelände, při které byl obsazen hnědouhelný důl Garzweiler v Německu. Jak tato akce proběhla a co sis z ní odnesla?
Akce Ende Gelände byla opravdu masová. Více než tisíc lidí rozličných národností přispělo k obsazení dolu. Účast na Ende Gelände pro mne byla první zkušeností s tak početnou protestní akcí a přinesla mi mnoho příjemných i méně příjemných zkušeností. Velmi jsem ocenila přátelskou atmosféru, jež panovala po celou dobu klimatického kempu, který akci předcházel. V záplavě workshopů a přednášek, které zahrnovaly i stavbu větrné elektrárny nebo návody, jak založit permakulturní zahradu, nebyla šance stihnout vše, co mě zajímalo. Ačkoliv se počítalo s tím, že dostat se do jámy nebude lehký úkol, asi ani ti zkušenější nepředpokládali tak agresivní reakci ze strany represivních složek. Policisté používali pepřový sprej a obušky, aby aktivistům znemožnili přístup do dolu. Velké množství lidí bylo zatčeno německou policií a později odvezeno na policejní stanici. Účastníci si však dokázali udržet pozitivního ducha a přiváděli do rozpaků policisty, kteří nevěděli, jak mají reagovat na prozpěvování zatčených v důlní jámě. Na policejní stanici v Aachenu zas byl takový přetlak autobusů plných aktivistů, že se policisté většinou ani nepokoušeli účastníky protestní akce vyslýchat a po několika hodinách, které proseděli v autobusech na parkovišti, je pustili. Akce měla v Německu velký mediální ohlas a rozvířila debatu o problematice těžby hnědého uhlí, což hnutí přineslo přesvědčení, že má smysl přistoupit k občanské neposlušnosti, když konvenčnější formy protestů nepadají na úrodnou půdu.
Byla jsi v Paříži při prosincové konferenci (COP21), na které vznikla nová mezinárodně právně závazná dohoda o klimatických změnách. Jak jsi spokojená s výsledkem dohody? Co si myslíš o protestech provázejících klimatickou konferenci a jejich průběhu?
Pochopitelně s výsledkem dohody spokojená nejsem. Dohoda vůbec neřeší dopady letecké dopravy, snižování emisí na bázi dobrovolných cílů jednotlivých států je snad špatný vtip a slova jako fosilní paliva nebo uhlí se v textu nevyskytují vůbec, tedy ani řešení přechodu k čistější energii. Nicméně bylo jasné, že nemůžeme čekat nějaký revoluční obrat v přístupu politiků k problematice klimatické změny nebo klimatické spravedlnosti. Hnutí za klimatickou spravedlnost nechtělo opakovat chyby z Kodaně. Aktivisté tehdy doufali, že pomocí protestů ovlivní výsledky klimatické konference, přinutí politiky k nastavení ambicioznějších cílů. Tvrdě narazili, hnutí se oslabilo a aktivisté byli frustrovaní výslednou úmluvou. V prosinci v Paříži jsme se spíše snažili upozornit na problematiku způsobu, jakým klimatické konference probíhají a kdo je sponzoruje. Spíše než tlačit pouze na samotné účastníky konference, jsme chtěli upozornit celou společnost na problematiku klimatické změny a nutnost jednat teď a tady. Manifestace proti způsobu jednání a výsledkům konference v Paříži byly do velké míry ovlivněny listopadovými útoky teroristů a následným vyhlášením výjimečného stavu. Ten byl spojený se zákazem shromažďování. Mnozí, kteří by jinak do Paříže dorazili, ze strachu z policejní represe raději zůstali doma. Vzhledem k opatřením, která francouzská vláda činila, jako bylo preventivní domácí vězení pro více než dvacet aktivistů organizujících nadcházející protesty, nebo zákaz pochodu za klima a na druhé straně povolení vánočních trhů či fotbalových turnajů, se zdálo, že francouzské vládě nejde tak o bezpečnost lidí, jako o umlčení protestních hlasů po dobu mezinárodní konference.
Mluvila jsi o tvrdosti policejních zásahů během obsazení dolu v Porýní. Máš ze své zkušenosti nějaké doporučení pro aktivisty, kteří by se chtěli účastnit podobných akcí? Jak se psychicky a fyzicky připravit? Co je na podobné akci to nejnáročnější?
Občanská neposlušnost může jít za hranice zákona, nebýt legální, když pro to je silný důvod. Ne vše, co je legální, je také legitimní a naopak. Je to ovšem ošemetné téma. Co rozhoduje o legitimitě jednání? Za aktivisty spouštějícími se do dolu stojí fakta o znečištění ovzduší, o nedostatečném snižování emisí, o globálním oteplování. Nu, s překračováním zákona přichází i policejní represe, ale člověk se s ní snadněji vyrovná, je-li přesvědčen o legitimitě svého jednání. V případě environmentálních hnutí, která po celá desetiletí upozorňují na problém těžby a spalování uhlí kampaněmi, posílají otevřené dopisy ministrům, účastní se klimatických konferencí, je občanská neposlušnost jen logickým a takřka nevyhnutelným krokem k tomu, aby se znečišťovatelé konečně postavili k problému čelem.
Ostatně každý si může nastavit své meze. V případě letošní Ende Gelände bude podle organizátorů možnost zúčastnit se legální demonstrace na okraji dolu. Celá akce ovšem nemusí mít podobný průběh, jako měla loni. Situace je jiná, jiný je vlastník dolu a zároveň bude akce probíhat v jiném německém spolkovém státě. Co se týče praktické přípravy, tak bych řekla, že nejdůležitější je mít kolem sebe skupinu lidí, kterým důvěřujete a můžete předpokládat, jak budou reagovat v nepředvídaných situacích. V každém případě je potřeba se připravit na dlouhý pobyt venku, tedy vzít si dostatek potravin, vody a oblečení.
foto: 350.org
Jsi v kontaktu s německými organizátory akce. Jaká jsou právní rizika pro účastníky plánované občanské neposlušnosti?
Účastníci, kteří se rozhodnou spustit se do dolu, se vystavují nebezpečí z obvinění za neoprávněný vstup na soukromý pozemek, za narušení veřejného pořádku a případně za odpor vůči policejním složkám. První dvě rizika nejspíše nepotřebují vysvětlení. Odporem se myslí například neuposlechnutí výzvy k opuštění místa, pasivní rezistence. Organizátoři zdůrazňují, že slovo “pasivní” je zde klíčové, protože akční konsensus jasně říká, že se účastníci akce nesmí uchýlit k žádnému stupni násilného odporu vůči policejním složkám, zaměstnancům dolu, či komukoli jinému. Jedná se o nenásilnou přímou akci. Za zmíněné přestupky mohou účastníci, které se policii podaří legitimovat, dostat pokutu. Po loňské Ende Gelände bylo podáno téměř 800 žalob, nicméně 50% z nich proti neznámým osobám. V klimatickém kempu bude k dispozici právní tým, který zodpoví dotazy, případně poskytne informační materiály.
Jak je to s technikou protlačování se skrze policejní linie, kterou ekologičtí aktivisté často používají? Ta je považována za nenásilnou?
To je těžká otázka, kterou si sama častokrát kladu a nedokážu si na ni uspokojivě odpovědět. Při loňském Ende Gelände byla taktika v případě jedné skupiny aktivistů použita, ale doneslo se ke mně, že o tom nepanoval konsensus ani mezi organizátory. Z mého pohledu je to taktika, které je obecně lepší se vyvarovat, ale záleží asi na okolnostech.
foto: 350.org
Jaké další informace o plánované akci ses od organizátorů dozvěděla? Jsou známé detailnější informace o průběhu akce?
Jasná jsou pravidla i cíle akce vyjádřené v akčním konsensu. Organizátoři apelují na každého účastníka, aby se s pravidly seznámil a pakliže se do akce zapojí, je také respektoval. Hlavním cílem je upozornění na dopady těžby a spalování hnědého uhlí a předání poselství o nutnosti jednat za záchranu klimatu. Uhlí má negativní vliv na vodní zdroje a místní ekosystémy, prachové částice způsobují chronická onemocnění, těžba je spojená s vysidlováním celých města a vesnic, no a krom toho je to fosilní palivo s nejvyššími relativními emisemi CO2 v g/kWh. Vítaná je podle dokumentu rozmanitost v podobě transparentů, symbolických předmětů a převleků. Akce se uskuteční o víkendu 14. – 15. května. Konkrétnější informace o čase konání akce nemám. Účastnici se dozví o detailech akce na místě, stejně tak budou mít možnost se dozvědět více o tom, co jsou afinitní skupiny, jak v těchto malých skupinách dosáhnout rychlého rozhodování, jak se zachovat v různých situacích, které v průběhu akce mohou nastat.
Jak se do akce zapojuje hnutí Limity jsme my?
Limity jsme my vypravuje do Německa autobus, který vyjíždí 12. května a vrací se 16. května, kdokoli má zájem se může přihlásit. Zároveň může zprostředkovat i informační přednášku v češtině, bude-li o ni zájem. V klimatickém kempu budou veškeré informace dostupné v němčině a angličtině. Pro více informací je dobré sledovat facebookovou stránku Limity jsme my.
Poslední dobou čtu samé znepokojující zprávy: březen byl nejteplejším březnem v historii měření, z permafrostu pomalu unikají veliké zásoby metanu, Grónsko taje o dva měsíce dříve a 93 % korálů ve Velkém bariérovém útesu umírá. Myslíš, že máme ještě čas zachránit svět, jak ho známe? Co tě motivuje snažit se vše zvrátit?
Myslím si, že včera bylo pozdě. Svět, jak ho zná naše generace, je již do velké míry poznamenaný neuvážlivým jednáním člověka, na což ukazují například fakta, která jsi zmínil. Nicméně pevně věřím, že zkáza, do které se řítíme, se zvrátit dá. Bude ovšem potřeba, abychom si uvědomili, že Země je ta, která nám dává život. Zní to banálně a otřepaně, ale evidentně je potřeba to stále dokola opakovat. Řežeme si pod sebou větev, na které stojíme, v podobě kontaminování pitné vody, kácení pralesů, či vypouštění spalin do ovzduší, které dýcháme. Dopad bude tvrdý. Řešením je, dle mého soudu, podporování dobře informované a aktivní občanské společnosti, která se nebude bát zapojit se do rozhodování o tom, kam se bude ubírat lidské společenství a nepřenechá to jako výsadu nadnárodním korporacím.