Rozhovor s účastnicí Ende Gelände Madlou z kolektivu Iniciativa Ne Rasismu!
Můžeš sebe a pokud se považuješ za aktivistku, tak také aktivity, kterým se věnuješ?
Ahoj, jmenuji se Madla, je mi 23 a jsem členkou Iniciativy Ne rasismu (INR). Slovo aktivistka/aktivista mi není moc blízké, jelikož vzbuzuje zdání určité “profesionality”. Myslím si, že politické organizování by mělo být v různých formách dostupné každému, takže o sobě spíš uvažuji jako o obyčejném člověku, který se shodou okolností organizuje v antiautoritářské, radikálně levicové skupině. Dlouhodobě se v rámci INR věnujeme především antifašismu, antisexismu a migraci. Tato témata se snažíme zasazovat do kontextu kritiky kapitalismu.
Proč jsi se rozhodla jet na občanskou neposlušnost Ende Gelände v Německu?
Ačkoliv klimatická spravedlnost není téma, kterému se dlouhodobě věnujeme, rozhodli jsme se jako skupina podpořit mobilizaci na Ende Gelände, protože změny klimatu a devastaci přírody vnímáme jako jeden z průvodních důsledků kapitalistické organizace ekonomiky. Změna klimatu a s ní spojená chudoba a konflikty o zdroje generují celosvětově miliony uprchlic a uprchlíků. Zatímco vůči lidem na útěku je uplatňována tvrdá ruka a politika uzavřených hranic, znečištění přírody a změna klimatu jsou globální a dopadají o to více na státy globálního Jihu. Myslím si, že pokud chceme být v našem antikapitalismu důslední, musíme ho vnímat jako boj na všech frontách. Klimatická spravedlnost je tak neopomenutelnou součástí v mozaice úsilí o globální celospolečenskou změnu.
Můžeš shrnout průběh přímých akcí, jak jsi je osobně prožila?
Z pochopitelných důvodů nebudu zacházet do úplných detailů. Každopádně můžu říct, že jsme se řídili pravidlem: “těžko na cvičišti, lehko na bojišti” a poctivě nevynechávali příležitosti k tréninku. Hodně mile mě překvapilo, s jakým nadšením a zodpovědností všichni do akcí šli. Ta atmosféra, kdy cíl je na prvním místě, lidé se navzájem podporují a jsou spolu solidární, mě strhla tak, že jsem neměla čas přemýšlet nad bolavými nohami a případným strachem. Obrovskou zkušeností pro mě taky bylo to, jak dobře fungovaly afinitní skupiny a rozhodování pomocí delegovaných zástupkyň a zástupců. Tento způsob rozhodování je velmi demokratický a zároveň efektivní. Proto si myslím, že je to něco, co se tu musíme naučit taky. Z toho důvodu považuji za skvělý, že díky zahraničním klimatickým protestům (před Ende Gelände to platilo i o protestech v Paříži) zakouší stále víc lidí z ČR tuhle úroveň organizovanosti akcí. A co jsem slyšela, všichni z toho byli nadšeni, takže doufám, že to přispěje ke zlepšení kvality (nejen klimatických) akcí pořádaných u nás.
Plán přímých akcí je přeci jen v režii menšího počtu lidí a afinitní skupiny neznají dopředu detaily o cílech. Myslíš, že by bylo možné se hierarchii během hromadné občanské neposlušnosti vyhnout úplně?
Myslím, že všichni, co na akci jeli, věděli dopředu, co můžou čekat (obsazování dolu, bagrů apod.) a všichni tak měli možnost si dopředu rozmyslet, co chtějí a nechtějí dělat. Není technicky možné (a hlavně bezpečné), seznamovat všechny předem se vším do detailu. Nikdo zároveň nijak neomezoval spontánní rozhodnutí jednotlivých skupin, pokud se nevymykala rámci poměrně volně formulovaného akčního konsenzu, a ani je do ničeho netlačil. Není ani možné, aby jednotlivé skupiny měly během akce povědomí o strategické situaci celé akce (představ si, že kromě rozhodování vlastní afinitní skupiny + struktury celého „prstu“, jehož je tvá afinitní skupina součástí, řešíš ještě celkovou strategickou situaci a to, co dělají skupiny několik kilometrů od tebe). Myslím si, že rozhodovací procesy byly vzhledem k cíli a podmínkám optimální rovnováhou mezi autonomií skupin a jednotlivců a společným strategickým plánováním. Neumím si představit, jak lépe podobně velkou akci zkoordinovat.
Jaké pocity jsi si odvezla z německého klimatického kempu a hromadné občanské neposlušnosti za klimatickou spravedlnost?
Už jsem to trochu nakousla v předchozí otázce. Za mě určitě: nadšení, vědomí že legitimní věci má smysl dělat i pokud by měly být na hraně zákona nebo lehce za ní, pocit, že pokud se budeme organizovat a kooperovat navzájem, tak dokážeme položit na lopatky i mnohem větší soupeře. No a určitě taky dobrý pocit z toho, že jsem se naučila nové věci a překonala hranice vlastního strachu a pocitu že “tohle nemůžu nikdy zvládnout”.
Možná bych zmínila ještě jednu věc – reakce místních obyvatel na klimatický protest. Nepřekvapilo mě, že jsme se setkávali jak s vyjádřením podpory (lidi si tu přeci jen uvědomují, kolik vesnic už kvůli těžbě neexistuje a další jsou jí ohroženy), tak s nepřátelskými projevy (nemalá část místních lidí je existenčně na těžbě a spalování uhlí závislá). Co mě ale zaskočilo, byla velká (snad čtyřsethlavá) demonstrace proti našim blokádám, na níž se spojili nazichuligáni se “starostlivými občany” (obdoba našich “slušných občanů”). Přesně podle scénáře, jak ho dobře známe z akcí Pegidy v Drážďanech. Když jsem si uvědomila, že jsme jen několik kilometrů od městečka Hoyerswerda, kde v roce 91 došlo k jednomu z nejhorších novodobých pogromů vůči migrantům a žadatelům o azyl, mrazilo mě z toho v zádech. Na druhou stranu musím ocenit, jak rychle a s jakým odhodláním se zorganizovaly antifašistické struktury, aby chránily lidi účastnící se blokád před útoky nácků.
Co z klimatického kempu hodnotíš jako nejpozitivnější? Co naopak považuješ za nedostatky klimatického kempu a Ende Gelande?
Určitě pozitivně hodnotím celou organizaci kempu, dobrou strategii, schopnost se rychle přizpůsobovat měnícím se podmínkám a hlavně neskutečné odhodlání. Negativa přímo týkající se kempu a občanské neposlušnosti žádná nevidím, vidím spíš hodně potenciálních slepých uliček, do kterých může zapadnout celé klimatické hnutí. Například by byla velká chyba spokojit se s nacionalistickým diskursem, podle kterého “nám cizí korporace ničí naši obec/region/zemi” (např. v okolních vesnicích byly transparenty à la “zlí Švédi nám tady tady ničí náš venkov”) a zapomenout proto na to, že devastace životního prostředí je součástí kapitalistického “závodu ke dnu” a jenom odsunutím problému z našeho zorného pole se nic nevyřeší. To samé platí pro přehnaný optimismus ohledně “etického” a “čistého” konzumerizmu. (Čímž samozřejmě netvrdím, že obnovitelné zdroje by se neměly podporovat.)
Myslíš, že mohou podobné akce skutečně něco změnit?
Rozhodně! Dopad Ende Galände je mnohem větší než jen to, že jsme zablokovali důl a dodávky uhlí do elektrárny. Celá akce dává jasný vzkaz: Změna je nutná a jsme připraveni o ní bojovat. Už fakt, že se Vattenfall musel na celou akci připravit dopředu, natěžit si zásoby a dát lidem volno (aby mu to ve výsledku stejně k ničemu nebylo), ukazuje, jak moc je hnutí silné.
Máš zájem se podobných akcí nadále účastnit? Myslíš, že je možné rozjet něco podobného také v Česku?
Určitě mám zájem se dál takových věcí účastnit. Myslím, že úspěšnost celé akce byla díky dlouhé a systematické práci mnoha lidí. Myslím si, že v ČR máme před sebou ještě velký kus práce, než budeme schopni tak velké akce taky pořádat. Ale kdy jindy začít, než hned teď!