Policie dorazila do Tábora Posledního Dítěte za denního světla s cílem vytrhnout naše lidi z naší země pomocí obrněných vozidel a zbraní. Mnozí ochránci vody přitom byli na modlitební procházce a obřadu. Sledovali jsme z vrcholu kopce u Oceti Oyate tábora, jak se jednotky pohybují proti nim. Poslali jsme naše modlitby těm nevinným a statečným bojovníkům, kteří přišli povstat s lidmi ze Standing Rock a chránit posvátné vody Unci Maka (Matky Země).
Poté se ozbrojenci vydali k našemu táboru Posvátného Kamenu, k původnímu duchovnímu táboru, který jsme postavili, abychom zde složili naše modlitby a ochránili naši vodu proti dakotskému ropovodu. Avšak tentokrát byly jednotky doprovázeny kmenovou radou Standing Rock Siouxů. Neměli žádný zatykač, nicméně vnikli na pozemek mé rodiny na břehu řeky Cannonball, kde jsem vyrůstal. Mezi nimi i byli naši vlastní členové spolu se Standing Rock Fish and Wildlife Service, Úřadem pro indiánské záležitosti (BIA), Úřadem pro alkohol, tabák, střelné zbraně a výbušniny (ATF) a americkým armádním sborem – ti všichni se mě snažili vypudit z mé vlasti.
Okolní svět se chce postavit za Standing Rock, ale Standing Rock stojí proti nám. Předseda Dave Archambault přirovnal naše lidi ke psům, když řekl, že akce v táborech “… nepředstavují kmenové rozhodnutí ani původní záměr ochránců vody.” Zapomíná, že jsme v Táboře Posvátného Kamene byli první, kdo se postavili za vodu a podpořili všechny tábory, které se připojily k našemu boji.
Naše hnutí bylo odstartováno lidmi a vedeno naší mládeží. Rozhodnutí kmene Standing Rock Siouxů vyjednávat se státem a zříci se lidí, kteří přišli bojovat za naši vodu je to, co by nakonec mohlo vyústit v náš pád. Mezi námi bylo několik tisíc lidí připravených postavit se společně do přední linie proti strojům. Domorodé národy Želvího ostrova byly sjednocené jako nikdy předtím. Avšak naše rozdělení roste a je velmi obtížné najít cestu vpřed.
Nemohl jsem v noci spát, a tak jsem se posadil a ubalil si tabák. Je něco uklidňujícího na práci s červenými vrbami; přemýšlel jsem přitom na čas prožitý s babičkou, kterého je v mé mysli hodně. Je zima, doba příběhů, čas předat kus naší historie mladým.
V tomto ročním období, před sto padesáti lety „Dlouhé Nože“ vojenských jednotek a indiánští agenti řekli našim lidem, že se musejí buď přesunout do rezervace nebo zemřít (akt ze dne 28. února 1877 známý jako „Prodat nebo vyhladovět“). Z historického hlediska byl odpor našich lidí potlačen krvavými válkami a masakry, ale také rukama indiánských spolupracovníků. Naši příbuzní neviděli, kdo je nepřítel, protože to byli jejich vlastní příbuzní, kdo se obrátil proti nim – díky stejným druhům lží ze stejného typu „korporátních médií“.
Naše tradiční vůdci tak byli donuceni přijmout Zákon o reorganizaci z roku 1936, v rámci něhož federální úřady vytvořily kmenové rady v rezervacích. Jedná se o koloniální, vládní systém bez jakéhokoli základu v učení a kultuře Lakota, Dakotů, nebo Nakotů. Jde o stejnou taktiku, kterou použili na indiánské agenty a zrádce „visící okolo pevností“. Vytvořili vůdce, který jim umožní vzít to, co od nás chtějí. Hlad po moci může lidi rozdělit.
Jak každý ví, existuje mnoho vůdců tohoto hnutí, a přesto tu žádní nejsou. Jsme lidové hnutí za vodu, které není ve vlastnictví nebo pod kontrolou někoho jiného. Stejně jako Červený Mrak, Skvrnitý Ocas a další „agenti“ Lakotů, kteří se tak rychle vzdali své země a způsobu života, zatímco tisíce jiných bránilo naši zem po boku Sedícího Býka a Splašeného Koně, i dnes však naše kmenová rada nepochopila, co je opravdu v sázce.
Naše hnutí není jen o ropovodu. Nebojujeme za přesměrování potrubí nebo za lepší proces u bělošských soudů. Bojujeme za naše práva jako původní obyvatelé této země, bojujeme za naše osvobození a osvobození Unci Maka, Matky Země. Chceme, aby každý ropovod a plynovod byl odstraněn z jejího těla. Chceme léčbu. Chceme čistou vodu. Chceme si určit svou vlastní budoucnost.
Každý z nás bojuje za naše vnuky a jejich vnoučata; za naše příbuzné, kteří nemohou mluvit, ani se bránit. Představte si, kdybychom společně povstali 27. října, v den, kdy nás vytlačili ven z Tábora Dohody, a postavili se do cesty Černému Hadovi v nejsilnější pozici v celém tomto boji. Co kdyby se naši vlastní lidé nevzdali své moci? Co kdyby naši lidé neotevřeli silnice a neobrátili se k pochodu proti nám s otevřenou náručí, v souladu s pořádkovou policií a obrněnými vozidly? Proč přijímat rozhodnutí federálních agentů k útoku na naše lidi a vystěhovat tábory za zvuku vrtáků nořících se pod naší posvátnou vodu? Jak silní bychom mohli být, kdybychom se dohodli, že všichni zůstaneme na naší půdě, v zemi, kde jsme složili tisíce modliteb?
Když naše předkové naposledy sjednotili Oceti Sakowin a bránili naši zemi proti Sedmé Kavalérii, neopustili přitom Pȟežísla Wakpá (řeku Little Bighorn) – také my nesmíme opustit Mni Sose (řeku Missouri). Nesmíme prodat krev našeho lidu, půdu a vodu a hájit dysfunkční systém, v němž žijeme. Nemáme jinou možnost, než prolomit kruh traumatu, aby naše budoucí generace mohly žít lepší život. Domnívám se, že to s vodou začíná a s vodou také končí. Voda znamená život. Zůstanete s námi?
Ladonna Bravebull Allard
Zdroj zde