Článek z nové webové stránky Ekopartyzánka, ve které je shrnuto roční působení na zasquattované zahrádce, úspěchy i neúspěchy, radosti i strasti. Článek původně vyšel v anarchistické revue Existence (1/2013).
Partyzánskými zahradníky jsme se stali poměrně nedávno. Na jaře jsme „zasquattovali“ kus země, kde bychom mohli vypěstovat alespoň část jídla, co spotřebujeme, abychom museli méně chodit do supermarketu a abychom získali více samostatnosti v našich životech…a rajčata, která doopravdy chutnají jako rajčata.
Letos jsme to kapitalismu nandali. Tak trochu. Alespoň to platí pro 100m² půdy poblíž našeho domova, kterou jsme z džungle plné odpadků přeměnili na útulnou zahrádku, která nám poskytuje okolo 15% naší spotřeby zeleniny. Možná to nezní moc revolučně, ale je to jeden krok pryč z bludného kruhu nabídky a poptávky, z pasivního konzumování. Krok kupředu k větší kontrole nad našimi vlastními životy, ke svobodě od údajných potřeb…a ke kopání děr.
Vykopali jsme hodně děr. Abychom odstranili spleť kořenů džungle, která zde vyrostla za 20, možná 25 let, kdy půda nebyla využívána k ničemu, co by nějak aspoň vzdáleně souviselo se zahradničením. Podcenění objemu práce spojené s přípravou půdy spolu s poměrně pozdním začátkem vedlo k tomu, že krátce po prvním máji jsme měli přesně jeden záhon. Na něm jsme pěstovali cibuli. Vedle ní jsme se pokusili zasadit špenát a jakousi starou odrůdu řepy. Každý lísteček plevele, co vyrašil z půdy jsme více vírou než rozumem pokládali za zárodek naší budoucí sklizně. Naneštěstí to nebyla hned zelenina, co začalo růst. Nechtěli jsme mít zahrádku jen kvůli pěstování gurmánských bylinek na okořenění našich jídel. Chtěli jsme pěstovat zeleninu aspoň v takovém množství, které by nebylo úplně k smíchu. Když jsme začali, neměli jsme skoro žádné zkušenosti, dokonce jsem si myslela, že kedlubny rostou pod zemí, ale mít na zahrádce víc vody se zdálo rozumnou věcí, kterou je třeba se zaobírat. Vzhledem k tomu, že v okolí zahrádky nebyla žádná střecha, jejíž svodový systém bychom mohli využít ke shromažďování dešťové vody, a nepočítáme-li vodu, kterou zachytával náš DIY plachtový systém napojený na starou vanu, museli jsme obzvlášť v parných dnech větší část vody nosit v PET lahvích a kanystrech z našeho domu.
Dnes bych zpětně řekla, že hlavní důvod, proč jsme měli na začátku tak malý úspěch, je prostý fakt, že ne všechno roste všude. Proto moudrý zahradník, který nepoužívá chemická hnojiva, experimentuje a sází mnoho druhů zeleniny a od každého druhu různý odrůdy, čímž si zajistí, že bude dostatek jídla, i když některé odrůdy nevyrostou. Když jsme si připravili dostatek místa, přenesli jsme na zahrádku malé rostlinky, které jsme předtím naklíčili v kelímcích u nás v obýváku či na balkoně-červená a žlutá rajčata, paprika, růžičková kapusta, kedlubny, brokolice, cukety, salát. Přímo do půdy postupně se rozrůstající zahrádky jsme zasadili dýně, řepy, ředkvičky, kukuřici, hrách, mrkve a brambory. Mrkve byly nakonec při sklizni velké, ne-li větší než je možné zakoupit v supermarketech, naproti tomu kedlubny dosáhly stěží poloviny takové velikosti. Brambory a řepa rostly rovněž výtečně, neúspěchem naopak skončil náš pokus o vypěstování hrachu a rovněž více než polovina salátů nepřežila první slimáčí nájezd. Byly chvíli, kdy jsme vážně pochybovali, zda to celé má vůbec smysl, než nastal moment, kdy jsme si uvědomili, že jsme za poslední více než měsíc vůbec nekupovali zeleninu.
Zahrádka změnila i některé další věci v našich životech. Začali jsme být více všímaví k přírodním procesům okolo nás, jak se mění počasí, kdy zapadá slunce, jak rostou na naší někdy i dennodenní cestě na zahrádku maliny, co všechno z věcí, co se jen tak bez užitku povaluje v našem okolí je možné naopak nějak zužitkovat. Naučili jsme se nakládat se zeleninou, co jsme vypěstovali nebo i koupili tak, že z ní nakonec nevyhazujeme takřka nic, i tak, že z tohoto takzvané odpadu vznikne něco s pro nás tak velkou hodnotou jako je kompost, se kterým můžeme zúrodnit naši půdu.
Naši půdu. Ztěží kdy předtím jsem pociťovala silnější právo někde být než zde na zahrádce. Ve chvílích, kdy jsem se bála, že zahrádka bude objevena a zničena, protože ve skutečnosti byl podle platných zákonů vlastníkem někdo jiný, jsem si v hlavě připravovala skvělý vymyšlený proslov obhajující naše právo hospodařit na této půdě, kterou jsme vyklestili, zbavili odpadků, kam jsme každý den na zádech nosili vodu, jejíž úrodnost jsme zvyšovali pomocí kompostu, který na zahrádku pravidelně nosíme, a kterou jsme připravovali na přicházející zimu, odkud jsme nesklízeli semínka slunečnic, co jsme zde zasadili, ale nechali je ptákům, kteří tu hnízdí, kde jsme vytvářeli hromady klestí, ve kterých mohou žít ježci či jiná zvířata hledající útulný pelech na naší zahrádce.
Svůj proslov jsem nakonec nemusela použít, neboť za námi nikdo nepřišel a už se ani nezdá, že by o to někdo vůbec stál. Přesto zpočátku připomínaly naše příchody na zahrádku spíše nějakou vysoce podvratnou akci, jak jsme vynalézavě schovávali nářadí, jak jsme se potichounku domlouvali, zda už je vhodná chvilka na to pohroužit se do porostu poté, co jsme se desetkrát ujistili, že okolo opravdu nikde nikdo není, a jak jsme se na zahrádce snažili zatloukat kůly tak, aby to pokud možno nebylo slyšet ani pár kroků od nás. Pořád jsme opatrní, ale už ne paranoidní, protože kolemjdoucí zpravidla ani nenapadne, že bychom dělali něco mimořádného či dokonce nelegálního, stejně jako by nenapadlo mě, že někdo, kdo obdělává kus půdy, na ní má partyzánskou zahrádku.
A tak budeme pokračovat dál. Už teď mi naše zahrádka chybí, neboť tam teď v zimě jen občas chodíme sklízet růžičkovou kapustu, zjistit, jak se daří zelené hnojivu vysazenému na podzim, či abychom sem donesli čerstvý kompost z naší kuchyně. Zahrádka nám dala silné pocity vytváření něčeho konkrétního. Chtěli bychom tyto pocity sdílet s dalšími lidmi, sdílet čas, semínka i úrodu. Chtěli bychom komunitní zahradu a na tomto plánu již právě teď pracujeme.
RoteZora