První ze čtyř pokračování textu, který zachycuje první desetiletí (1991-2001) historie britských Earth First! Vyprávění je úvodní (retrospektivní) částí textu Pryč s Impériem, nechť Vzejde Jaro (Do or Die č. 10), který si ve své hlavní části kladl za cíl navrhnout tehdejšímu environmentálnímu hnutí několik cílů a konstruktivně tím navázal na diskusi hlásající “vykašlat se na aktivismus”.
Vzpoura snů
„Braňte společné sny. Pod dlažbou je pláž“
slogan načmáraný v Paříži, květen 1968
Radikálně ekologické hnutí se zrodilo z celosvětového revolučního vzplanutí 60. a 70. let 20. století. Láska k zemi a jednoho k druhému s námi byla vždy, ale v tomto období tyto pocity po světě explodovaly takovým způsobem, který zde nebyl desítky let. V téměř každé zemi se lidé semkli a bránili. V některých oblastech došlo k rozhodnému vítězství v boji lidí proti moci, v jiných moc vyhrála.
Boj vietnamských lidí a akce proti vietnamské válce, městské guerilly v Evropě, barikády v Paříži, evropské squaterské hnutí, brutální konec Pražského jara, vzestup černošského hnutí (Black Power).
Toto vzplanutí sebou přineslo (znovu)zrození feministických, ekologických, domorodých a libertinských myšlenek, které dnes tvoří základ našeho pohledu na svět.
Autoritativní komunismus od bolševické kontrarevoluce neustále dominoval radikálním hnutím. Poté, co byl fyzicky odstraněn anarchistické/libertinské skupiny začaly znovu růst v jedné zemi za druhou.
Po druhé světové válce následovala akcelerace průmyslového rozvoje ve „Třetím světě“. Globální elita rozšířila svá chapadla v pokusu podmanit si nebo zlikvidovat kmeny a skupiny společnosti mimo svou kontrolu. Naopak „domorodí“ lidé proti tomu bojovali. V 70. letech 20. století obnovilo Americké Indiánské Hnutí (AIM) domorodý ozbrojený odpor v Severní Americe, což nám připomnělo, že také kapitalisticky založené země byly vždy koloniemi.
Vidouce horory způsobované našim uvězněným mimolidským příbuzným – v laboratořích, jatkách a velkochovech – se zrodilo hnutí za osvobození zvířat fungující na základě sabotáží.
Nová generace začala praktikovat osvobození žen, čímž čelila nejen společnosti dominance, ale také (patriarchální) loajální opozici, která vždy podřizovala ženské životy (mužskému) dělnickému boji.
Po desetiletích téměř všudypřítomného neméně radikálního uctívání technologie, začalo mnoho lidí vidět, že je země ničena a začali s pokusy ji bránit a získat znovu vědomí Země.
Vzestup environmentalismu
„Nastal čas, aby ze země povstala společnost bojovníků a vrhla se čelem proti molochu destrukce“
David Foreman, spoluzakladatel amerických EF!
Západní environmentální hnutí vyrostlo jako součást vzplanutí, ale z velké části jako jeho dozvuk. Když byly barikády – skutečné i metafyzické – opuštěny, generace západních radikálů směřovaly k novým bojovým frontám zatímco mnoho dalších ustoupilo k vesnickým idylám a komunitám. První i druzí nalezli sílu přírody a spalující vášeň ji chránit. Toto rané environmentální hnutí především odmítalo založené ochranářské (konzervační) organizace, které po dlouhou dobu hrály (neefektivně) role pouhých správců parků.
Spontánní energie poháněla po moři malé loďky ke konfrontaci nukleárního a velrybářského průmyslu. Na pevnině se zformovaly nové organizace bojující se skládkami toxického odpadu, dřevařským průmyslem, těžbou a dalšími součásti průmyslu. Vědci vůbec neskrývali velkou pohromu hrozící zemi, a – k hrůze privilegované vrstvy – rozpad starých pořádků. Tento environmentalismus měl potenciál hrozby, která měla být zažehnána – armáda nádeníků, fízlů, výrobců reklam a ideologů dostala práci.
Kapitál i stát zaútočil na environmentalisty, mezitím co byly financovány opačné tendence, aby přiměly nové hnutí ke kooperaci. Tento přístup cukru a biče mnohé kooptoval, skupiny, které vypadaly slibně podlehly touze po uznání a korporátním zdrojům financí. Environmentalisté dostali křeslo u jednacího stolu, ale řeč nebyla o přírodě, ale o kompromisech, technologických řešeních a greenwashingu korporací. Asimilace.
Ve skutečnosti již v roce 1972 přinesl časopis The Ecologist (v té době tiskl články o spojitosti mezi ekologií a anarchismem) úvodník nazvaný „Pryč s environmentalismem“ uvádějící: „Musíme zapudit pojem environmentální. Došel příliš daleko na to, abychom ho resuscitovali.“ (1)
Všechny environmentální skupiny získávaly v 70. letech čím dál větší podporu a počet členů dramaticky narůstal. Ale budováním masových environmentálních organizací začalo rozdělení na samotné aktivisty a pouhé podporovatele. Pro řízení hnutí byly potřeba větší kanceláře a vyšší platy. Toto rozdělení – vytvářející postupný přechod – vyvolalo (a stále vyvolává) děsivý vnitřní tlak drtící radikální obsah a praktickou funkčnost skupiny.
Ti, které přitahovala práce na „aktivitách“, byli často přesně tou špatnou skupinou lidí (tíhnoucí více k předkládání papírů než k fyzické akci), zatímco nejvíce „podpory“ od jejich příznivců představovalo každoroční zaslání příspěvků a členského formuláře – jednoduše čištění svého svědomí. Pokud se do skupiny zapojili lidé, kteří vážně něco chtěli dělat, jejich akce byly často osekány ostatními „aktivisty“ (nebo policistou v jejich vlastní hlavě), protože by to mohlo mít špatnou „publicitu“ a tak snížit počet členů a zdroje financí.
Tento proces převládal také v nejradikálnější z environmentálních skupin – Greenpeace (GP). V roce 1972 Paul Watson jeden z ředitelů GP (který se stal ikonou, když vkormidloval malý člun přímo do cesty velrybářské harpuny) vedl expedici na ledové kry New Foundlandu. V jednu chvíli popadl hůl užívanou k zabíjení mláďat tuleňů grónských a hodil ji do vody. Lovci ho namočili a téměř utopili, ale horší pro něj bylo přijít zpět do kanceláře – čekala ho zrada. Podle zákona bylo hození hole do moře poškozování cizí věci a anonymním advokátem mu bylo řečeno: „Nemyslím si, že chápete o čem jsou Greenpeace.“ Z této korporace byl vyhnán.
Watson pokračoval tím, že založil velrybáře potápějící skupinu Sea Sheperd kontrastující s GP, kteří nedělali nic jiného, než že se zvětšovali. GP získávali miliony členů, přičemž se stále více stávali jen symbolickými a méně nebezpečnými. Jak s depresivním povzdechem poznamenal zakladatel GP Bob Hunter „Nic nešlo udělat proti zastavení růstu. Budou se držet růstu a růstu. Moloch je již mimo kontrolu.“ (2)
Mezitím globální útok na divokou přírodu zůstal hnutím povětšinou nedotčen. Dobře to vystihl Christopher Maines v knize Green Rage (Zelený úder):
„Podobně jako hnutí Youth, ženské hnutí a rock´n´roll, trpělo reformní environmentální hnutí ze svého vlastního úspěchu. Vstupovalo do 70. let jako neurčitý kritik naší společnosti a vystoupilo jako instituce, zabalené v konzumerismu a politických ambicích, které dříve zavrhovalo. V jejich snaze získat věrohodnost u vládních agentur a korporací… se zdálo, že nový profesionální environmentalisté zbloudili do dvojznačného světa Orwellovi zvířecí farmy, kde bylo čím dál obtížnější rozeznat farmáře od prasat.“ (3)
Zrození Earth First!
„Takže, z rozlehlého moře bolestné umírněnosti, nezodpovědných kompromisů, reflexivních rétorických dogmat Sierra Clubu a neznámého (OK někdy známého) pokrytectví v systematické destrukci Země, vyklíčila malá semínka zdravého rozumu: Earth First!“
Howie Wolke spoluzakladatel EF!
V roce 1980 jelo do pouště pět kamarádů. Všichni dlouholetí aktivisté naštvaní z kariérismu, legality a neúspěchu, věděli, že je potřeba nový druh organizace. Taková, která by překračovala zákon, odstrkávala otevřené obálky, zasáhla korporace na citlivém místě (na jejich účtech) a především NIKDY nebude dělat kompromisy při obraně Matky Země.
U jejich tábořiště se zrodilo Earth First! První čin EF! byl sarkastický a symbolický – odpojení se. V zemi plné památníků na vítězství genocidy vztyčili EF! plaketu připomínající Viktoria – Apače, který vyplenil těžařský kemp.
„Viktorio, Zesnulý Ochránce a Velký Američan. Tento památník oslavuje sté výročí nájezdu Viktoria, velkého apačského náčelníka, na těžební kemp Cooney nedaleko Mogollonu v Novém Mexiku dne 28. dubna 1880. Viktorio se snažil chránit tyto hory před těžbou a dalšími destruktivními činnostmi bílé rasy. Současná Gila Wilderness je částečně plod jeho snahy. Vztyčeno Společností patriotů za Dědictví Nového Mexika.“
Další akcí EF! byla na přehradě Glen Canyon, kde byl na hráz přehrady rozvinut tři sta stop (přes 90 metrů) dlouhý polyetylenový transparent ukazující světu ohromnou otevřenou prasklinu v přehradě. Demonstranti vyzývali ke ZNIČENÍ PŘEHRADY. Lidé v minulosti bojovali proti novým přehradám, ale nikdo neměl nikdy tu drzost bojovat za zbourání těch postavených. Přehrada Glen Canyon měla ve skutečnosti zvláštní význam. Ve zhoubné dohodě přijali velké environmentální skupiny přehrazení kaňonu výměnou za odvolání přehrad jinde. To byl přesně ten druh kompromisů, kterým chtěli EF! zabránit.
Takže již od samého začátku se Earth First! zakládalo nejen na obraně posledních kousků, ale na obrácení celého procesu: strhnout přehrady a elektrická vedení. EF! rozeslali svůj návrh na síť rozlehlých chráněných rezervací – polovina Nevady měla například být uznána “bez vlivu industriální lidské civilizace na ochranu velkého běhu přírodních procesů“. EF! nechtěli, aby lidé čekali až jim to stát zařídí. Namísto toho to měli lidé zařídit sami – přímou akcí. Pokud je potřeba zastavit těžbu dřeva – zastavte to, blokujte to, zničte stroje. Pokud je potřeba rozkopat silnice – rozkopejte je. Tato bojovnost byla prubířským kamenem již raných EF!, ale nebyla to jen jejich bojovnost, lišili se celosvětově (myšlenkami, které šokovali Američany). Po celém světě se v environmentálních bojích různé skupiny přikláněly k přímým akcím. Například v Británii a Německu se rychle rozrůstaly masové protijaderné akce. To v čem EF! v environmentálním hnutí skutečně vynikali byl militantní BIOCENTRISMUS.
Úvodní slova návrhů divočiny zněla: „Základní myšlenka EF! tvrdí, že lidé nemají posvátné právo podmanit si Zemi, že jsme pouze jeden z několika milionů forem života na této planetě. Rovněž odmítáme označení laskavého správce, které již v sobě zahrnuje dominanci. Namísto toho věříme, že bychom měli být rovnými občany v pozemské komunitě.“
V reakci na dřívější obvinění environmentalismu v časopise The Ecologist šel Dave Foreman o krok dál.
„Divočina je součástí všeho včetně nás samých. Nejsme environmentální skupina. Environmentální skupiny se zajímají o environmentální rizika pro zdraví lidských bytostí, starají se o čistý vzduch a vodu k prospěchu lidí a přitom se nás ptají, proč jsme tak ponořeni do něčeho tak nepodstatného, okrajového a elitářského jako divočina. Dobře, můžu vám říci, že vlk, sekvoje nebo medvěd grizzly si nemyslí, že divočina je něco elitářského. Divočina je součástí všeho. Je to skutečný svět.“ (4)
Během roku se EF! pohnulo od symbolických akcí k přímému boji. Na mnoha místech zastavila kombinace občanské neposlušnosti a sabotáže těžbu dřeva a ropné vrty. Skupiny byly zakládány všude. Co mnozí v průmyslu původně považovali za vtip se velmi rychle stalo noční můrou. V roce 1985 vydali earthfirsteři knihu Ecodefence: A Field Guide to Monkeywrenching. Nebylo to nikterak zahanbující, titul zahrnoval dobrých 350 stránek manuálů, jak správně zničit jakýkoliv stroj, se kterým civilizace útočí na divočinu. Napsán byl více než stovkou přispěvatelů Earth First Journalu a byl skvělým informačním zdrojem pro další akce.
Zničené buldozery, okupované lesy, pozměněné billboardy, rozkopané cesty dřevařů, hřebíky ve stromech, invaze do kanceláří, rozbitá okna, inaktivované pasti, počítače rozštřískané na kousíčky – EF! Se dali do pohybu.
Ale také stát se dal do pohybu.
FBI nechtěla, aby banda hipíků, feministek, kovbojů a pouštních áčkařů pokračovala v narušování zisku různých společností. V pozdních 80. letech se rozjela vlna reakce, která zahrnovala infiltraci, provokace, zátahy, nástrahy, nenávistné anti-environmentální skupiny řízené korporacemi a rovněž pokusy zavraždit „vedení“ EF! Bylo to pokračování programu COINTELPRO (Protivzbouřenecký program) FBI, který dříve neudržel na uzdě vzplanutí 60. a 70. let a byl namířen proti Weather Underground, Nové Levici, Americkému Indiánskému hnutí, Černým Panterům a hnutí za svobodu Portorikánců. Nyní se stejní agenti, kteří zničili tato hnutí, poohlíželi po útoku na EF!
Přetrvávající rozpory ohledně filozofie, taktiky a neméně na osobní rovině byly trpkým začátkem krize, která EF! pohltila. Rozkol se začal objevovat mezi podporovateli spoluzakladatele Dave Foremana a dlouhodobou organizátorkou v Kalifornii Judi Bari. Všichni přitom čelili vážnému korporátnímu/státnímu útoku. Foreman se jednoho rána probudil s pistolí FBI u hlavy a byl obviněn ze spiknutí za účelem stržení elektrického vedení. Bari zase v autě vybuchla bomba.
Rozkol a státní útok vážně oslabil americké EF! tak, že již nemohli plně obnovit svůj počáteční vzestup. Nicméně přežili a na začátku 90. let se stále jednalo o environmentální hnutí nakopávající zadnice rozvinutého světa. Jejich akce, myšlenky a postoje mohly inspirovat masivní vlnu akcí na druhé straně Atlantiku.
Korporátní/státní represe proti EF! vedla ke svému logickému závěru – až k bombovému útoku v autě kalifornských aktivistů EF! Judi Bari a Daryll Cherney. Stali se terčem v době úspěšné lesní blokády v Redwood Summer. Bomba vybuchla přímo pod Judi, která se s vážnými zraněními probrala v nemocnici. Poté ji policie falešně obvinila z přechovávání výbušnin. |
Earth First! překračují Atlantik
Klima ve Velké Británii bylo v roce 1991 podobné tomu, které dalo vzniknout americkým EF! Organizace, které v 70tých letech začaly jako skutečně radikální byly kompletně a úplně asimilovány: velké kanceláře, dobré platy, lobbing a něco málo navíc.
Na začátku v roce 1972 psali britští FoE ve svém prvním zpravodaji:
„Chceme předejít situaci rozdělení na centrum a periferii, při které jsou síly a zdroje přesouvány do centra k „hlavní kanceláři“, přičemž síla celé skupiny zjevně posiluje… …je vyvozeno ze zkušenosti v praxi.“ (5)
Během 90. let FoE selhali ve snaze předejít „rozdělení na centrum a periferii“ (řečeno zdvořile). Greenpeace byly také více centralizovaní: lokální skupiny byly jen fundraiseři. (6) Pozdní 80. léta znamenaly masivní nárůst v podpoře environmentálních skupin zatímco se nic opravdového nedělo. Bylo potřeba něco více radikálního a praktického.
Na jižním pobřeží v ošumělém přímořském městečku Hastings se několik studentíků ze zadních lavici spolčilo. Byly unuděni jedničkami ve svých hlavách a rozčarováni z FoE. Naopak byly inspirováni biocentrickým přístupem amerických EF! a vítěznou taktikou přímých akcí. Divočina volala…
Založili první britskou skupinu EF! v několika málo lidech a bez jakýchkoliv zdrojů. Do několika měsíců chtěli tvořit titulky zpráv – prozatím sprejovali nápisy po Hastingsu. O rok později odstartovali největší vlnu ekologické obrany, kterou Británie zažila od rozšíření venkovského života… (7)
Abych shrnul uplynulou dekádu relativně stručně, načrtnu vše v hrubých rysech. Celé období je rozděleno do třech krásně srozumitelných a překrývajících se fází:
1) Období zrodu Earth First! (1991 – 1993)
2) Období boje o území (1993 – 1998)
3) Období konsolidace a globálního odporu (1998 – 2002)
Poznámky:
1) The Ecologist, roč. 2, č. 12, prosinec 1972
2) Eco-Warriors napsal Rik Scarce, (ISBN 0 9622683 3 X), s. 103
3) Green Rage, Christopher Manes, s. 65
4) Proslov Dave Foremana, Grand Canyon, 7. červenec 1987
5) FoE Newsletter č. 1, leden 1972
6) Přestože FoE a GP zůstávají centrističtí, ve vzrůstající míře se obě skupiny pokouší zaměstnat své členy jako aktivisty a nejen jako pouhé podporovatele. Jak mnozí jejich placení zaměstnanci přiznávají, je to pod vlivem bojů o území z 90. let.
7) Směšné tvrzení, připouštím, ale pravdivé.