Překlad textu Vadima Damiera, který vyšel v revue Existence č. 2/2017.
Ekologické hnutí, jež vzniklo v západním Německu v 70. letech 20. století, lze chápat jako jeden z nejtypičtějších příkladů takzvaných nových sociálních hnutí. Pod tímto označením bychom měli vidět celý komplex odlišných, ale současně vzájemně propojených protestních hnutí, která vstoupila na sociálně politickou scénu v 70. a 80. letech a sjednocovala se jak kolem poměrně nových témat a otázek (ekologických problémů, atomové energetiky, urbanistiky, průmyslového a dopravního rozvoje atd.), tak kolem pokusů dát nový smysl a formu „tradičnějším“ sociálním hnutím, jako například mládežnickému, ženskému, dělnickému, družstevnickému, antimilitaristickému apod.
Západní Německo patřící k nejrozvinutějším průmyslovým zemím se stalo jedním z epicenter nových sociálních hnutí, a ne náhodou právě tam vznikl zvláštní směr v politických vědách, který byl nazván NSB-Forschung (výzkum nových sociálních hnutí). Existovala zde pracovní skupina věnující se této problematice a vycházely specializované časopisy. Empirický materiál shromážděný při studiu těchto procesů umožnil politologům a sociologům zformulovat koncepce rozvoje protestních fenoménů, které nejen ukazovaly specifika jejich nejnovějších etap, ale bezpochyby posloužily ke studiu a analýze jakýchkoli sociálních hnutí obecně.
Důvodům vzniku a bouřlivého růstu nových sociálních hnutí nelze porozumět bez pochopení historických osudů modelu takzvaného sociálního státu, který se prosadil v rozvinutých zemích světa po druhé světové válce. Tento model srovnatelně úspěšně fungoval v prvních poválečných desetiletích. Ovšem koncem šedesátých let se ukázalo, že systém kompromisů v jeho rámci může fungovat pouze v podmínkách stabilního ekonomického růstu. Jakmile se tento růst zpomalil, model vyvolával rostoucí kritiku z nejrůznějších stran. Jestliže nespokojenost průmyslových a liberálně konzervativních kruhů vyvolávala v první řadě tržní neefektivnost a ztrátovost sociálního státu, respektive z jejich pohledu nedostatečný „díl koláče“ pro zaměstnavatele v rámci přerozdělování, běžné pracující stále víc pobuřovala byrokratická těžkopádnost institucí a mechanismů, jejich odtržení od reality a neschopnost společnosti skutečně je kontrolovat. Široce pociťovaná nespokojenost v souvislosti s „byrokratizací společnosti“ se stala jedním z nejdůležitějších motivů mládežnických protestů konce 60. let. I když bezprostředním důvodem v různých zemích byly různé okolnosti, téměř všude znělo nové heslo volající po obecné samosprávě. Stavělo se proti všemocnému byrokratickému státu, který měl stále méně společného se zájmy a potřebami „obyčejných lidí“ a „řadových občanů“. Naopak „zkostnatělé“ tradiční politické instituce a strany měly u lidí stále menší důvěru, což vedlo ke „krizi legitimizace“, tj. „zákonnosti“ mocenského systému v očích neprivilegovaných.
Občanské iniciativy
Nedůvěra k tradičním metodám zastupitelských zájmů začala v SRN narůstat ve druhé polovině 60. let a na vlně hnutí proti takzvaným mimořádným zákonům, které byly přijaty v roce 1968, poskytovaly vládě zvláštní pravomoci v podmínkách krizové situace a společností byly chápány jako omezení občanských práv a svobod. To, že nové zákonodárství uskutečňovala „velká koalice“ hlavních stran (CDU/CSU a SPD), bylo v očích mnoha lidí potvrzením teze, podle níž se reálné rozdíly mezi stranami establishmentu rozpouštějí a mizí a politické elity přijímají rozhodnutí po vzájemné dohodě a bez ohledu na potřeby samotných občanů. Během kampaně proti mimořádným zákonům se objevil nový typ společenských skupin – Bürgerinitiativen (občanské iniciativy), zakládané na principu veřejných plén, participace všech členů na přijímání rozhodnutí a snahy o vyloučení formalizace a byrokracie.
Když se v roce 1969 dostala k moci sociální demokracie, na chvíli se obnovila důvěra občanů v politické strany a mocenské instituce, ale začala opadat hned počátkem 70. let. Katalyzátorem se stalo přijetí vládního programu atomové energetiky.
Ekologická problematika byla předmětem rostoucích obav veřejnosti od přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V SRN, Francii, USA, Velké Británii, Japonsku a dalších zemích se v této době objevily a sílily skupiny a výbory na ochranu životního prostředí. Vystupovaly proti konkrétním průmyslovým, energetickým, dopravním a dalším objektům, zpočátku často inspirovány čistě lokálními motivy a bez zohlednění negativních stránek v celospolečenském kontextu. Současně v rozvinutých zemích rostl ekologický „alarmismus“ – představa, že při zachování soudobého ekonomického kurzu, zaměřeného na hospodářský růst a expanzi, hrozí lidstvu nevyhnutelná globální ekologická krize vedoucí ke katastrofám a zániku. Tyto nálady upevňovala a stimulovala řada vědeckých důkazů, které vznikly z iniciativy mezinárodního think tanku Římský klub mezi lety 1971–1974.
Silný impulz rozvoji ekologického nebo zeleného hnutí dala ropná krize v letech 1973–1974, vyvolaná politickým napětím na Blízkém východě. K zajištění větší nezávislosti na dovážených energetických zdrojích vlády západních států přijaly program urychlené výstavby atomových elektráren, a to bez ohledu na protesty ekologů a obyvatel regionů, kde se výstavba plánovala. V očích veřejnosti tento fakt svědčil o tom, že i demokratický systém staví zájmy „centra“ nad potřeby a obavy konkrétních lidí z konkrétních míst, a často je obětuje politickému, strategickému nebo ekonomickému přesvědčení. Ve všech hlavních západních zemích se objevily desítky tisíc občanských skupin a sdružení „zelených“.
V SRN se tak epicentry protestního hnutí staly stavby atomových elektráren, závody na úpravu jaderného odpadu nebo jejich úložiště ve Wyhlu (1975), v Kalkaru (1976–1977), Brokdorfu (1976–1977, 1981), Grohnde a Gorlebenu (1977, 1980, 1990 atd.), ve Wackersdorfu (1986–1987). Některé projekty se podařilo odvrátit nebo pozastavit. Akcí, které byly provázeny masovým obsazováním staveb a ozbrojenými střety s policií, se účastnily desítky i stovky tisíc lidí. V březnu 1980 demonstranti na krátkou dobu obsadili stavbu závodu na úpravu jaderného odpadu v Gorlebenu a prohlásili obsazené území za Svobodnou republiku Wendland. Počátkem téhož roku vedlo obyvatelstvo aktivní boj a snažilo se odvrátit stavbu nové západní startovací dráhy na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem.
Sjednocování
Proces rozvoje ekologického hnutí v SRN měl několik postupných etap. První fázi (přelom 60. a 70. let) lze popsat jako „paralelní výskyt jednotlivých akcí“, tj. akcí kvůli konkrétnímu místnímu problému nebo specifické otázce spojené s vybudováním nějakého energetického, průmyslového nebo dopravního objektu. V tomto období charakterizovaly vztah ekologických občanských iniciativ k politické moci výzvy adresované moci, aby vyřešila problém, a její odmítnutí naplnit očekávání občanů. Vznikal tak konflikt a občané přešli buď k odporu proti mocenskému popírání jejich práv a zájmů, nebo k jednání na vlastní pěst, bez účasti státu. Jak v této souvislosti poznamenal francouzský badatel D. Simonet, ekologické hnutí mělo „dvojí politickou orientaci“ „jednat proti státu“ a „jednat bez státu“.
Proces nashromáždění zkušeností vedl v hnutí k uvědomění si obecné sociální podmíněnosti problémů, a původně celkem často rozšířené přístupy z první etapy „stavějte, kde chcete, jen ne tady“ se změnily v jiné, radikálnější: „ani tady, ani jinde“. Začaly se objevovat regionální sdružení občanských iniciativ. Výsledkem druhé etapy (1972–1977) bylo založení federálního svazu občanských iniciativ na ochranu životního prostředí (Bundesverband Bürgerinitiativen Umweltschutz, BBU), začalo formulování nového hodnotového systému a vypracování ideově politických pozic. Třetí fázi (od roku 1977 do 80. let) odborníci charakterizovali jako „vzestup a hrozbu rozpadu“ hnutí. V této době bylo vidět zajímavé propojení ekologického hnutí s dalšími novými sociálními hnutími.
V první řadě máme samozřejmě na mysli takzvané nové protiválečné (antimilitaristické) hnutí, poté co v roce 1979 blok NATO přijal rozhodnutí o rozmístění raket středního doletu v Evropě. Proti tomuto opatření se podle údajů z výzkumů veřejného mínění vyjádřila většina obyvatel SRN, kde se demonstrací, pochodů a dalších protestních akcí účastnilo celkem na tři miliony lidí. Ekologické skupiny se připojovaly převážně k tomu křídlu protiválečných protestů, které vystupovalo z pozice nedůvěry k oběma vojenským blokům – NATO i Varšavské smlouvě. Jedním z požadavků protestujících bylo uspořádání referenda k otázce rozmístění raket.
Dalším „partnerem“ ekologického hnutí se stalo hnutí takzvaných alternativních projektů – malých ekologicky orientovaných samosprávných družstev, skupin vzájemné pomoci a svépomoci, sdružení, podniků atd. Počátkem 80. let byl jejich počet v SRN mezi 10 až 12 tisíci. Začaly vznikat sítě, které koordinovaly činnost projektů, „síťové podniky svépomoci“ atd., a projekty se snažily rozvíjet „kolektivní formy hospodaření“ založené na pružném spojení principů plánování a iniciativy zdola. Podle statistik zhruba 10 % projektů fungovalo v oblasti zemědělství, malovýroby a řemesel, 39 % v oblasti sociálních služeb a ostatní se věnovaly obchodu, dopravním službám, opravám, šíření informací atd. Mnohé z nich trpěly malou produktivitou práce, chronickým nedostatkem finančních prostředků, byly závislé na státních dotacích a sponzorech. Tyto faktory způsobovaly nejistou pozici alternativních projektů a rozpad většiny z nich v 90. letech, kdy se změnilo sociální klima a ekonomická konjunktura.
V občanských iniciativách převládal názor, že jsou nutné změny v existující společnosti: jestliže v letech 1972–1973 si takový cíl vytklo 14–23 % iniciativ, v roce 1977 o něj usilovalo už 75 % dotázaných iniciativ. Během protestních akcí jejich účastníci považovali za nezbytné, aby společnost vyvíjela na mocenské struktury přímý tlak. „Přijdeme znovu, jsme na dlouhé cestě… bude nás stále víc a povedeme boj proti atomovému státu… protože bojujeme za život a přežití,“ vysvětloval jeden z aktivistů nálady panující mezi demonstranty, kteří protestovali proti výstavbě atomové elektrárny v severoněmeckém městečku Brokdorf. „Náš boj nám vnutil stát a atomový průmysl, které jsou téměř identické… náš boj je legitimní, je založen na právu na odpor a stává se povinností tam, kde vládne nespravedlnost…“
Za novou společnost
Uvnitř nových sociálních hnutí (stejně jako v dělnickém hnutí přelomu 19. a 20. století) probíhal proces formování vlastního systému hodnot a vlastní kultury. V jejich základu se nacházely myšlenky společenské samosprávy a občanské účasti na přijímání všech důležitých rozhodnutí v komunitě, „úsilí o integritu a odmítnutí systému a jeho institucí, které rozdělují lidi podle různých sociálních rolí a činí je nesamostatnými a odcizenými“. Příslušníci hnutí odmítali takové principy současné industriální společnosti jako materiální růst, produktivitu, konzum, usilování o zisk a v různé míře zdůrazňovali vlastní principy: sebeurčení a samosprávu (život osvobozený od diktátu jiných), decentralizaci a snahu o „jednodušší život“, změnu poměru mezi prací a volným časem, dosažení svobodného rozvoje jednotlivce, osobnosti každého člověka.
Není překvapivé, že s takovými názory, které byly populární zvlášť mezi mládeží, občanské iniciativy často samy sebe chápaly jako alternativu k modelu zastupitelské demokracie a požadovaly větší účast občanů na rozhodování o veřejných otázkách – politiku „od první osoby“. S odkazem na to, že v ekologických iniciativách a sdruženích je pět milionů lidí (dvakrát více než členů parlamentních stran), člen představenstva BBU Peter Schott v roce 1984 podotkl: „Toto číslo odráží vědomí faktu, že parlament jako nástroj politické hry, zakotvený v Ústavě, už nepostačuje, aby řešil společenské rozpory na politické úrovni.“ Mocenští reprezentanti podle něj velmi dobře chápou „příčiny neustálého růstu mimoparlamentních hnutí“, když „mluví o ztrátě nebo změně funkcí klasických stupňů zastupitelství občanů“, tj. parlamentu a stran, výsledkem čehož je „krize důvěry mezi státem a částí občanů“. V dokumentech BBU přijatých už koncem 70. let se říká, že „současná forma tržní ekonomiky už není schopna vyřešit neodkladné problémy“, a dokonce se tu vyhlašuje záměr „v dlouhodobé perspektivě“ odstranit politickou moc jako takovou. Názory na budoucnost, v tu dobu charakteristické pro značnou část ekologického hnutí, vyjádřila jedna ze zakladatelek strany Zelených Petra Kellyová: život „v malých komunách zajišťujících člověku vysoký stupeň sebeurčení a účasti na přijímání rozhodnutí“; „vysoce rozvinutá, nevelká a pružná technika“ orientovaná „na měřítko člověka, přírody a životního prostředí“; využívání alternativních technologií; všestranný rozvoj lidské osobnosti; partnerství a soudružství namísto konkurence a egoismu. A radikální levicové křídlo nových sociálních hnutí (známé také pod označením „atomové hnutí“, které se aktivně podílelo na radikálních protiatomových protestech) otevřeně vystoupilo za zrušení parlamentní demokracie a její nahrazení systémem autonomních „svobodných prostorů“, samosprávných skupin, kolektivů a rad.
Do poslaneckých lavic
Vcelku však v hnutí zjevně převládala představa o nezbytnosti propojit prvky zastupitelské a přímé demokracie. Většina stoupenců hnutí nebyla v principu naladěna protistranicky. Průzkum provedený v roce 1981 mezi mladými lidmi, kteří se současně považovali za přívržence mírového, protiválečného a ekologického hnutí, ukázal, že více než 37 % dotázaných podporovalo stranu Zelených, 30 % sociální demokraty, 13 % křesťanské demokraty a 4 % liberály. Tento stav a také neúspěch radikálních protestů přispěl v letech 1979–1980 k založení německé strany Zelených. Spoluzakládala ji část aktivistů ekologického hnutí a členů menších politických skupin, které – jak tehdy říkaly – usilovaly o „naskočení do zeleného vlaku“. Hlavním záměrem bylo úsilí podat mohutnému mimoparlamentnímu protestnímu hnutí pomocnou „parlamentní ruku“. Strana měla na jedné straně tlumočit ideje nových sociálních hnutí v zastupitelských orgánech, propagovat je z parlamentní tribuny, a na druhé straně se snažit zabránit protiekologickým a protidemokratickým opatřením, nebo se dokonce pokusit uskutečnit radikální reformy. Počátkem osmdesátých let byla rozšířená představa o Zelených jako o principiálně nové, „antistranické straně“, a její předvolební programy byly často jednoduchým přehledem požadavků a idejí nových sociálních hnutí. Odpovídající parlamentní působení bylo bráno jen jako doplněk toho mimoparlamentního.
Přestože od té doby strana Zelených zaujala pevné místo v politické aréně Německa, od 80. let vstupovala do vlád na zemské úrovni a v letech 1998–2005 spolu se sociálními demokraty participovala na federální vládě, ohledně vyjadřování zájmů a osudu ekologického hnutí tento projekt spíše neuspěl. Myšlenka podobného spojení zastupitelské a přímé demokracie zrealizována nebyla. Ve straně probíhal od samého začátku ostrý boj mezi různými vnitřními ideově politickými proudy, od radikálních po umírněné. Ti první trvali na prioritě mimoparlamentních aktivit, dožadovali se rozšíření prvků přímé demokracie a vystupovali za přechod od tržní ekonomiky k „novým společenským“ (nestátním) formám vlastnictví a výroby v duchu ekosocialismu, na základě nahrazení tržního hospodářství jako neekologického systémem decentralizovaného plánování zdola, na základě spolupráce výrobců a spotřebitelů a do budoucna sjednocení výroby a vytvoření systému samosprávy pracujících. Umírnění naopak usilovali o přeměnu Zelených v běžnou politickou stranu sociálně-liberálního typu. Na přelomu 80. a 90. let se umírněným postupně podařilo získat převahu. Jejich triumfu napomohly samotné normy zastupitelské demokracie a její volební logika. Politická strana, která chce obdržet hlasy voličů a dostat se do parlamentu, musí projevit konstruktivnost a připravenost „vzít na sebe odpovědnost“, tedy je-li to nutné, dělat kompromisy a koalice, dokonce na úkor požadavků a představ těch hnutí, jejichž hlasatelem původně byla. Přesně tak argumentovalo umírněné křídlo strany Zelených a po řadě neúspěchů ve volbách pak zvítězili na zemské a později na federální úrovni. Posledním velkým argumentem v jejich prospěch byla velká prohra západoněmeckých Zelených, když vystoupili proti připojení NDR, v prvních celonárodních volbách do spolkového sněmu sjednoceného Německa v roce 1990. Radikální hesla na změnu systému postupně zmizela ze stranických materiálů. Obrat k politickému pragmatismu provázelo utváření vnitro- stranické byrokracie: nejradikálnější aktivisté odešli ze strany a představitelé dříve nepřátelských proudů se bez ohledu na vyjadřované principy přímé demokracie spojili do „nové politické třídy“ zelených profesionálních politiků.
Evoluce strany Zelených napomohla prohloubení neshod a rozkolu uvnitř ekologického hnutí v zemi tím spíš, že se mu během protestů nepodařilo dosáhnout zastavení řady klíčových projektů a zrušení využívání atomové energie. Aktivity většiny občanských iniciativ přešly na internet, nastoupila etapa „reintegrace“ hnutí do systému. Jednotlivé místní radikální iniciativy fungují a pokračují v aktivní činnosti (například proti dopravě jaderného odpadu v kontejnerech Castor), ale mají v první řadě místní a mnohem skromnější charakter. Opadnutí způsobila i změna politického a sociálního klimatu na pozadí ekonomického obratu k neoliberalismu od 80. let a protiofenzíva konzervativních hodnot v 90. letech. Přesto mají sociální hnutí svůj osud a nemizí beze stopy. Zkušenost ekologického hnutí a občanských iniciativ byla využita na počátku nového tisíciletí v alterglobalizačním hnutí a poté v protestních hnutích vůči řešení světové ekonomické krize.
Text vyšel ve čtvrtém svazku sborníku XIV апрельская международная научная конференция по проблемам развития экономики и общества, Москва, Издательский 2014, s. 439–448; včetně citované literatury je dostupný na http://www.aitrus.info/node/3983 Překlad dm. Překlad vyšel v Existenci č. 2/2017.