Vzestup hnutí za klimatickou spravedlnost

Dějiny nám stále ukazují, že to, co má potenciál měnit historickou mapu našeho světa, nejsou subkulturní nebo aktivistické organizace, ale spíše sociální hnutí se širokou základnou, která povětšinou reagují na aktuální hrozby nebo útlak. Takováto hnutí nejsou v moderních dějinách české kotliny známá, ale jinde ve světě se podílela a stále podílí na boji proti diktátu mocných. Příčiny vzniku těchto hnutí jsou jistě kapitola sama pro sebe, ale určitě se na tom podílí i vědomí skupiny lidí se stejnou historickou pamětí – nebo chcete-li národa. Pokud si položíme otázku, zda v moderních dějinách v Čechách a na Moravě došlo ke vzniku odporu, který by radikálním přístupem (přímé akce, občanská neposlušnost apod.) dosáhl úspěchu, mohou nás napadnout asi dva případy. Prvním z nich je Sametová revoluce spojená s pádem bolševického režimu v roce 1989 a druhá obsazení České televize a pirátské televizní vysílání na protest proti ovlivňování ČT ze strany modrého politického křídla na přelomu roku 2000 a 2001. Tyto dva případy je ovšem potřeba vnímat jinak než skutečné zespodu organizovaná sociální hnutí, protože se vyznačovaly prosazováním zákulisních politických zájmů mocenských struktur. Možná se někomu podaří najít jiné případy, ale budou mít společný další ukazatel – bude se jednat o časově velmi omezené události, které budou nekontextuální v širší antikapitalistické nebo antisystémové perspektivě. Nemůžeme se proto ani divit, že je v Čechách tak malá víra v účinnost radikálních grassroot metod organizování. Jinak je tomu v některých jiných zemích.

Kolébkou mnoha aktivistických hnutí a stejně tak nedávno zrozeného hnutí za klimatickou spravedlnost je Velká Británie. Od začátku 90. let se v Británii zrodilo několik environmentálních hnutí se silným antikapitalistickým přesahem. V roce 1991 do Británie proniká hnutí Earth First s významnou ekocentrickou a hlubině ekologickou orientací ze Spojených států, kde v 70. – 80. letech vzniklo jako reakce na kácení pralesů a zvyšující tlak industrializace na nedotčené části přírody. Je to impuls, který o rok později umožňuje vzniknout v jižní Anglii mnohem radikálnějšímu Earth Liberation Front, které proniká nazpět na Americký kontinent. V Británii se Earth First dále modifikovalo, získalo více sociální argumentaci a svůj boj zaměřilo na vládní program výstavby dálnic a pěstování geneticky modifikovaných plodin. Earth First a antidálničnímu hnutí (anti-road movement) se během 90. let podařilo celý vládní program výstavby dálnic zastavit postupným zvyšováním nákladů na výstavbu a stalo se tak dodnes opěvovaným vítězstvím radikálních environmentalistů. Byl to důkaz, že cílené zaměření mnoha přímých akcí může být úspěšnou taktikou boje. Během této kampaně byly vyvinuty různé druhy přímých akcí jako jsou protestní kempy, narušování meetingů a různé způsoby sabotážních činností. Navíc si celé hnutí udrželo podporu veřejného mínění a částečně i podporu médií, která vyobrazovala aktivisty až romantickým způsobem. Různé druhy antidálničních protestů probíhají v daleko menší a lokální míře v Británii i dnes.

Současně se do Británie v roce 1994 dostává rovněž ze Spojených států cyklistické hnutí Critical Mass, které vzniklo v roce 1992 v San Franciscu. Propojením podobných dílčích hnutí s anarchistickým a antikapitalistickým základem a Earth First se rodí širší mezinárodní antikapitalistické hnutí, které pod hlavičkou Reclaim the Streets pořádá street party v různých zemích, mezi nimiž byla i Česká republika (streetparty v letech 1998 a 1999). Dále se v důsledku toho konají i globální protesty po celém světě proti zasedání mezinárodních finančních, obchodních a militaristických organizací. Následně na sklonku milénia dochází k útlumu antikapitalistického hnutí, což může být i důsledek teroristických útoků z 11. září 2001 nebo pouze proto, že představuje příliš abstraktní boj bez viditelných pokroků. Sice došlo k útlumu antikapitalistického hnutí, ale byl vybojován významný precedens, že lze v konkrétních případech vyhrát nad státem a korporacemi .

Zhruba ve stejné době se v Británii významně rozrůstá další poněkud úžeji vymezené hnutí, které slaví výrazné úspěchy – hnutí za osvobození zvířat představované Stop Huntingdon Animal Cruelty (SHAC) a Animal Liberation Front (ALF), která v té době fungovala už delší dobu. Již na konci 90. let slavilo hnutí za osvobození zvířat dílčí úspěchy likvidací několika farem produkujících laboratorní zvířata do vivisekčních laboratoří. Tato menší vítězství vedla k rozhodnutí vybrat si za cíl zlikvidovat Huntingdon Life Science (HLS), která provozovala největší vivisekční laboratoř v Británii. Díky tomu se ALF rozrostlo do mezinárodní podoby s akcemi jako osvobozování zvířat, škodami na majetku HLS, jejich obchodních partnerů a zaměstnanců a podařilo se mu dostat firmu HLS až na pokraj bankrotu. Protože HLS nedokázala najít věřitele na evropském ani na americkém kontinentu, zachránila firmu nakonec britská vláda z veřejných peněz a navíc odsoudila viditelné aktivisty tohoto hnutí až na 11 let vězení. Tento neúspěch ovšem neznamenal na Britských ostrovech útlum v aktivitách využívajících přímé akce. Ba naopak je patrné, že nové hnutí za klimatickou spravedlnost má svou aktuálností větší potenciál.

Hnutí za klimatickou spravedlnost je jedním z nejrychleji se rozrůstajících sociálních hnutí v euro-americké kultuře. I když toto hnutí navazuje na aktivistickou metodiku vyvinutou předešlými environmentálními hnutími (EF, SHAC), nelze již považovat za hnutí primárně environmentální, protože argumentačně se výrazně opírá o sociální spravedlnost. Jedná se o nesoulad mezi tím, kdo klimatickou změnu způsobil a kdo z ní profituje na jedné straně a těmi, kteří již dnes nesou a nadále ponesou následky klimatické změny na straně druhé. Dokument, který se blíže věnuje klimatické spravedlnosti z perspektivy spravedlnosti sociální a který postihuje širší perspektivu tohoto hnutí, je What does climate justice mean in Europe. Jako součást tohoto hnutí působí v Británii několik grassroot radikálních environmentálních organizací: Rising Tide, Plane Stupid, Camp for Climate Action, Climate Justice Action a Coal Action Network, které stojí za přiblížení.

Rising Tide je grassroot síť nezávislých skupin a jednotlivců, kteří dělají přímé akce a budují hnutí proti příčinám klimatických změn. Nemají oficiální členy a každý, kdo se ztotožňuje s jejich posláním, se může stát součástí jejich sítě. Příčinu změny klimatu hledají v kapitalismu, představovaným korporacemi, které upřednostňují zisk za každou cenu – i za cenu ekologické katastrofy a s ní spojené sociální nespravedlnosti. Rising Tide vznikl ze skupiny aktivistů, kteří demonstrovali na Klimatické konferenci UN (COP6) v roce 2000 a dnes je Rising Tide zastoupen na třech kontinentech (Evropa, Amerika a Austrálie). Takže Rising Tide najdeme především v anglicky mluvících zemích (Británie, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland), ale můžeme se setkat i s jeho španělskou obdobou Marea Creciente (Španělsko, Mexiko, Ekvádor).

Různé druhy jejich přímých akcí jsou velmi inspirativní, patří tam například Greenwash Guerilla, která v ulicích upozorňuje na greenwashing velkých korporací nebo státních institucí. Například na PR kampaň plánovaných uhelných elektráren v Anglii v roce 2008, kdy se mluvilo o „clean coal“ („čisté uhlí“), reagovali čištěním uhlí kartáčky před budovami některých institucí.

Art not oil upozorňuje na fakt, že ropné společnosti získávají pozitivní renomé sponzorováním galerií a muzeí. Vizuálně zajímavé byly akce v červnu a červenci 2010, kdy aktivisté a aktivistky při akci Oil Spill (rozlitá ropa) rozlili černou mazlavou tekutinu v největších londýnských kulturních institucích (British Museum, Tate Britain a National Portrait Gallery), které jsou sponzorované ropnou společností BP (British Petroleum), která je zodpovědná za ropu rozlitou z poškozené ropné plošiny v Mexickém zálivu. Ve známé londýnské galerii Tate Modern, taktéž sponzorované BP, vypustili aktivisté během návštěvních hodin mrtvé vodní živočichy zavěšené na balóncích napuštěných héliem. Zajímavé počiny byly párty na benzínových stanicích BP a Shell v Londýně na jaře 2010, které jsou trnem v oku především kvůli těžbě ropných písků (tar sands) v kanadské Albertě. Podle mnoha dalších ekologických organizací jako například Greenpeace se jedná o současný ekologicky nejdestruktivnější projekt na planetě. Ropné písky patří mezi takzvané nekonvenční zásoby ropy, které se netěží běžnou těžební technikou pomocí vrtů, ale jsou extrahovány ze zeminy, ve které se ropné látky vyskytují. Ze dvou tun zeminy lze extrakcí získat jeden barel ropy za cenu, která je při současných světových cenách ropy „konkurenceschopná“. Kanada je s ropnými písky zemí s druhými největšími zásobami ropy na světě. Tento způsob těžby ovšem vyžaduje likvidaci rozsáhlých území a jejich toxické zamoření a současně ropa přispívají ke změně klimatu.

Dále Rising Tide koordinují dny přímých akcí jako je například Fosil Fools Day, zaměřený proti fosilním palivům. Je to odvozeno od Fools Day, což je v podstatě Apríl (1. duben), kdy si lidé navzájem provádějí škodolibosti typu zubní pasta na klice u dveří apod. V Británii má tento den v radikálně environmentálním hnutí tradici již od začátku 90. let, kdy se do Británie z Ameriky dostalo hnutí Earth First. Tehdy byl vyhlášen Fools Day jako den ekologických sabotáží a přímých akcí.

Plane Stupid je síť grassroot skupin, které dělají nenásilné přímé akce proti expanzi letecké dopravy. Mezi jejich základní požadavky patří omezení letecké dopravy a expanze letišť, zrušit propagaci letecké dopravy a přechod k udržitelné dopravě a práci. Vznikli v roce 2005, jsou organizováni horizontálně bez vůdce, mají buňky po celé Británii (Londýn, Glasgow, Brighton, Manchester, Southampton, Leeds, Edinburgh a Cambridge) a sesterskou organizaci Plane Mad v Irsku. Okupovali letiště v mnoha britských městech, narušili meetingy společností easyJet a BAA, pomáhali pořádat jeden z Climate Campů, bránili místní obyvatele před buldozery a mnoho dalších aktivit. Do českých medií pronikli při jedné ze svých akcí, kdy několik desítek jejich aktivistů obsadilo jednu z runwayí na londýnském letišti Standsted v prosinci roku 2008, při příležitosti klimatické konference v polské Poznani. Aktivisté používají různé taktiky vyvinuté pro co nejdelší obsazení jako jsou arm tubes nebo tripody. Arm tubes jsou trubky, které mají na rukou dva spojení aktivisté a jsou prevencí před rozpojením aktivistů při blokádě. Tripody jsou vysoké trojnožky využívané také jako prevence před vyklizením z okupovaného prostoru. Například při jarní blokádě v roce 2010 na letišti v Manchesteru byly použity obě tyto taktiky. První skupina blokovala vjezd na letiště na tripodech a druhá blokovala terminály pomocí aktivistů spojených arm tubes. Vtipnou a v Británii mediálně známou se stala akce aktivisty, který se přilepil při kondolenci pomocí super-lepidla ke Gordonovi Brownovi, jenž se odmítl zabývat připomínkami místních obyvatel Heatrow, kde se měla stavět třetí runway. Přilepený aktivista využil čas strávený s prime ministrem k přečtení těchto připomínek.

Climate Justice Action (CJA) je globální síť lidí a skupin, které požadují neodkladné opatření k zabránění hrozících klimatických změn a představují sociální hnutí založené na nehierarchických principech. Jedná se o zastřešující organizační síť, která stejně jako obě předchozí spojuje sociální spravedlnost a klimatickou spravedlnost a vnímá je jako dvě nedělitelné součásti jednoho boje. Součástí CJA je mnoho dalších skupin z celého světa včetně Afriky, ale jsou její součástí i již zmínění Rising Tide.

CJA se asi nejvíce zviditelnila při organizování několika protestů v Kodani v prosinci 2009 na konferenci Spojených národů o ochraně klimatu. Policejní represe proti aktivistům před i při konferenci samotné byly až neuvěřitelně brutální a byli zatčeni i mluvčí CJA, aby jim bylo zabráněno veřejně vystoupit. Není to jediný protest, který tato organizace koordinovala. Další událostí, ke které vyzývá, je Global Day of Action for Climate Justice, který proběhl 12. října 2010. Především kvůli neúspěšnému jednání politiků na kodaňské konferenci, kterou CJA předpovídala, se pokusili dále upozornit na problémy spojené se změnou klimatu. Latinskoamerická síť Global Minga pořádá právě v tento den každoročně přímé akce ve spojitosti s Colombus Day, výročí příjezdu Kryštofa Kolumba do Ameriky.

Coal Action Network je tvořena skupinami a jednotlivci, kteří brání těžbě uhlí a související infrastruktuře jako jsou uhelné elektrárny ve Velké Británii. Tato síť propojuje několik skupin, které v místních podmínkách brání expanzi uhelných dolů a uhelných elektráren, a které realizují protestní kempy u jednotlivých projektů. Ač se Británie zavázala zákonem za snižování emisí oxidu uhličitého, tak navrhuje nové uhelné elektrárny a uhelné doly. Proto vzniklo po celé zemi několik kempů, které brání těžbě uhlí a bourání domovů lidí. V lednu 2010 byl vyklizen jeden z těchto kempů ve Skotsku – Mainshill Solidarity Camp, který svou existencí bránil těžbě uhlí po dobu 7 měsíců. Evikce a prodlení těžby snižují zisk těžařů, což je jedním z cílů podobných kempů. Podobná taktika, která byla úspěšná v 90. letech u anti-dálničního hnutí, nezaručuje úspěch v anti-uhelných kampaních, protože nebojuje s přiměřeným nepřítelem, který by mohl kapitulovat po finanční stránce. Těžební společnosti se soustředí na projekty zaručující několikanásobně větší zisk. V čísle magazínu Earth First EF! Action Update z léta 2010 zaměřeném na protestní kempy se zpětnou analýzou podobných událostí se dospělo k názoru, že podobná taktika boje sama o sobě nemůže přinést vítězství. Podobné kempy by měly být doplněny o boj na více frontách a aktivity na úrovni osvěty a zapojení více lidí. Mezi další podobné kempy patří Blackwood Solidarity Camp nebo Huntingdon Lane Camp. Akce proti těžbě uhlí se neomezují jen na protestní kempy, ale časté jsou i blokády vlaků s dodávkami uhlí nebo sabotáže v dolech samotných. Například v dubu 2010 skupina neznámých aktivistů provedla sabotáž na třech rypadlech v již zmiňovaném dole Mainshill. 26. dubna 2010 zase skupině aktivistů Rising Tide provedlo zastavení vlaku, který vezl uhlí z kontroverzního uhelného dolu v Merthyr Tydfil do elektrárny v Aberthaw. Zhruba osm hodin trvalo, než byli poslední aktivisté pochytáni.

Velkou měrou k budování hnutí za klimatickou spravedlnost přispívá Camp for Climate Action, což je veřejný protestní kemp pořádaný minimálně jednou ročně a z anglofonních zemí se k dnešku rozrostl do mnoha dalších zemí, kde jsou pořádány podobné protestní kempy. Climate Camp se většinou zakládá u nějaké události nebo plánovaného projektu, jenž významně přispívá ke klimatické změně. Na rozdíl od skutečných protestních kempů je Climate Camp mnohem více otevřený veřejnosti, trvá zhruba týden. Oproti klasickým protestním kempům má mnohem širší poslání jako je vzdělávání, trénink, propojování se s podobně uvažujícími lidmi a další. První britský Climate Camp se odehrál teprve v létě 2006 u největšího britského zdroje oxidu uhličitého – tepelné elektrárny Drux a účastnilo se ho zhruba 600 aktivistů. V roce 2007 se kemp uskutečnil jen několik set metrů od londýnského letiště Heatrow, kde byla plánována 3. runway. Účastníků bylo již na dva tisíce. Třetí Climate Camp o rok později se uskutečnil u elektrárny Kingsnorth, kde energetická korporace E.ON plánovala novou uhelnou elektrárnu. Na jaře roku 2009 byl po jednom odpoledni vyklizen brutálním policejním zásahem Climate Camp před budovou European Climate Exchange (největší trh s emisními povolenkami) přímo v centru Londýna – business centru The City, kde se v ten samý čas konal summit G20 doprovázený masovými protesty. V létě toho samého roku byly v samotné Británii Climate Campy tři: v Londýně nedaleko známého Greenwitch (5 000 účastníků), ve Skotsku u uhelného dolu Mainshill a ve Walesu u dolu Merthyr Tydfil. Mezitím se stejný rok podobné kempy konaly v mnoha dalších zemích: Kanada, Nový Zéland, Dánsko, Francie, Belgie, Irsko, Austrálie, Německo, Ukrajina, Indie, Jižní Korea a Švédsko.

Britský Cliamte Camp dnes už představuje širší horizontální organizaci a naplňuje čtyři důležité role v hnutí za klimatickou spravedlnost: vzdělávání, udržitelný způsob života, přímou akci a budování hnutí. V roce 2010 se britský Climate Camp odehrál ve skotském Edinburgu, kde byla cílem Royal Bank of Scotland, která přestože byla zachráněna z veřejných peněz před krachem, půjčuje korporacím na projekty spojené s těžbou nebo spalováním fosilních paliv.

Udržitelný život v kempu, ač kemp samotný je trvale neudržitelný, představuje ukázku životních strategií, které nejsou závislé na fosilních palivech a nevyčerpávají tak neobnovitelné zdroje. Lidé žijící ve stanech v kempu používají kompostovatelné toalety, konzumují veganské jídlo navařené z lokálních biopotravin a rozdávané za dobrovolný příspěvek, využívají mediální centrum poháněné solárními panely nebo větrnou turbínou, baví se především do-it-yourself způsobem na hudební nástroje nebo v podobě kina poháněného cyklogenerátorem.

Vzdělávání zaplňuje převážnou část programu kempu a většinou simultánně několik workshopů, debat, přednášek nebo tréninků na přímou akci. Takže se účastníci kempů mohou nejen dozvědět o tom, jak si třeba postavit větrnou turbínu doma na zahradě, o alternativních ekonomických systémech, právech při zadržení policií, ale mohou sami přispět svým názorem a učit se aktivní diskusí s ostatními.

Masivní přímá akce je součástí jednoho z posledních dnů kempu a účastníci se většinou připojí k jedné ze strategií, jak dosáhnout cíle a upozornit na hrozbu klimatické změny. Obecně se jedná o akci spíše symbolickou než přímou konfrontaci, protože je celý kemp doprovázen policejními manévry, které mají odvrátit od případných škod na majetku těch, kteří profitují na klimatických změnách. Není výjimkou, že by byli účastníci přímých akcí potažmo celého kempu zatýkáni policií. Vyplatí se proto poslouchat rady právní podpory kempu (legal support) a nebo se zapojit do některé z pracovních skupin, která pomáhá přímo během přímých akcí. Tyto pracovní skupiny jsou pozorovatelé (legal observers) monitorující policejní zásahy pro případ překročení zákona ze strany policie a lékařská pomoc, která může pomoci v případě zranění aktivistů. Přesto má celá přímá akce dopad minimálně v tom, že zvyšuje již tak nemalé státní náklady na ochranu korporací před spravedlivým hněvem lidu. Důležitým aspektem těchto přímých akcí je jejich nenásilnost, i když je nutné dodat, že násilnost a nenásilnost přímých akcí nejsou nutně objektivní kategorie a demarkační linii si mnoho lidí určuje individuálně. Koncept non-violent direct action je takticky výhodnější především proto, že jakékoliv násilí je veřejností vnímané negativně a pokud má mít hnutí vzrůstající tendenci i do budoucna, je výhodné nebýt prvoplánově ani reakčně násilný. Další výhoda je menší postih a lepší způsob obhajoby při případných postizích aktivistů. Rozhodně nápaditost mnoha akcí demonstruje, že při zapojení fantazie, zůstává velký prostor pro různé druhy přímých akcí i při zachování jejich nenásilnosti.

Budování hnutí je při přípravě a průběhu Climate Campu důležitým a nezastupitelným úkolem, protože se jedná o veřejnou akci, kde je vítán kdokoliv a současně se může podílet na rozhodovacích procesech. Kemp není organizován seshora, ale o důležitých tématech se diskutuje kolektivně na společných setkáních a kdokoliv může vyslovit svůj názor a kolektivně se vyjadřuje souhlas nebo nesouhlas pomocí znamení rukama (hand signs se podobně jako v mnoha aktivistických organizacích po světě používají i v některých anarchistických kolektivech v Česku). Kemp tak otevírá možnosti potkávat lidi a seznamovat se s lidmi s podobným názorem a svým rozsahem je to největší podobná akce, kde dochází k bližší sociální interakci účastníků. Na přípravě Climate Campu se navíc podílejí i lidé zapojení do aktivit Rising Tide, Plane Stupid a Critical Mass, tudíž představují velkou roční událost, kdy jednotlivé radikálně environmetální organizace spojí své síly dohromady. Podobně jako roste počet participantů, tak roste i počet menších přidružených akcí a setkání během roku, čímž se posiluje celé hnutí.

Hnutí Climate Campů prochází také velkou sebereflexí a debaty o efektivním způsobu fungování je jeho nedílnou součástí. V listopadu 2010 proběhlo setkání s názvem Space for Change, kde se rozhodlo o tom nepořádat již britský Climate Camp v roce 2011 na národní úrovni. Namísto toho je tento rok věnován transformaci hnutí, které během několik let narostlo do velikosti, kdy pouhá jednorázová událost ročně není dostačující. Letos budou hledat možnosti jak alternativně fungovat více efektivně, aby mohli dotlačit mocné ke skutečné změně.

Ovšem zmíněné organizace nepředstavují kompletní výpis všech aktivit a organizací, které bojují za klimatickou spravedlnost. Mezi zajímavé počiny patří nezávislý film Just Do It (Prostě to udělej), který by měl být dokončen během léta 2011. Snímek zachycuje aktivity tří organizací, které využívají přímé akce v boji proti klimatickým změnám. Mezi těmito organizacemi jsou již zmiňovaní Plane Stupid a Climat Camp, dále pak Climate Rush, ženská organizace odkazující na sufražetky, které v minulosti bojovaly za volební právo žen. Další projekt je například Climate Indymedia nebo Tar Sands Watch, který monitoruje dění okolo těžby ropných písků v Kanadě, netýkající se ovšem jen klimatické změny, ale také práv indiánů a rozsáhlé destrukce biotopů. Důkazem, že boj se vede na více frontách dokládá tech kolektiv hacktivistů s názvem decocidio odvozený od slov deco-, což je anagram slova kód, a –cidio, což je slovo z latiny označující zabíjení nebo hubení. Zajímavý útok této skupiny se odehrál 23. července na web European Climate Exchange. Role největší radikální environmentální organizace Eart First je v tomto hnutí podružná, protože aktivisté EF! se angažují především v ochraně ekosystémů před destrukcí, případně v protestních kempech jako jsou ty protitěžební. Jejich příspěvkem je hlavně mediální činnost na jejich webu Earth First Action Reports, kde se pravidelně objevují informace o těch nejdůležitějších aktuálních událostech a reporty z proběhlých akcí.

Zajímavé může být i srovnání s Českem, kde je forma občanské organizovanosti a společenského protestu na velmi nízké úrovni a podobná hnutí u nás prakticky nevznikají. Nejprve je ovšem nutné si uvědomit fakt, že monopolizovaný český energetický průmysl je dlouhodobě velmi úzce propojený s vládními špičkami a úspěšnost podobných hnutí je asi jako šance sněhových koulí v pekle. Porazit jadernou a uhelnou lobby je v Česku nemyslitelné, navíc veřejné mínění je silně nakloněno názoru, že lidský vliv na klimatický systém Země není dostatečně prokázán nebo, že jaderná energie je „čistá“.

V současnosti je české environmentální hnutí ve stavu, kdy nedokáže reflektovat podobné trendy ze zahraničí a forma jeho činnosti se prakticky omezuje na profesionalizované a institucionalizované aktivity. To je navíc podtrhováno nesmyslným obecným vnímáním ekologických aktivistů jako „radikálů“ popřípadě „extrémistů“, přestože se u nás zelené hnutí realizuje výlučně v konformních organizacích. Negativní je především to, že neziskové organizace v podstatě působí jako pacifikátor veřejnosti, protože řešení, která nabízejí, se omezují výhradně na: „dejte nám peníze, podepište petici nebo nám dejte mandát za vás jednat a my to vyřešíme oficiální cestou“. Takovýto přístup je v ostrém rozporu s principy, které se uplatňují při tvorbě skutečného sociálního hnutí, jehož heslo by mělo být spíše: „udělej něco ty sám!“. Je otázka, zda chceme neaktivní společnost s profesionálními aktivisty, kteří budou rozhodovat za nás jako odborníci a specialisté na problémy, které nás trápí, nebo zda je lepší žít ve společnosti, kde se rozhoduje přímou formou rozhodování, chcete-li přímou demokracií, mezi jejíž základní metody patří přímá akce nebo občanská neposlušnost.

Petr Zelený