Tomáš Zelený – Klimatické kempy v kostce: historie, kořeny a hlavní milníky hnutí. Vyšlo na webu A2larm.cz
Už za pár týdnů vyroste na Mostecku první klimatický kemp v české historii. Jedná se o svépomocný odspodu organizovaný tábor, jehož účastníci připravují přímé akce proti příčinám klimatické změny. Tyto akce se obvykle konají u konkrétního problematického projektu nebo sídla aktéra, který profituje z pokračující závislosti na fosilních palivech. Hnutí klimatických kempů čerpá inspiraci především z tradice britských environmentalistů, ze kterých klimatické kempy povstaly. Druhým zásadním momentem, který klimatickému hnutí pomohl vstát z popela, bylo přenesení protestní zkušenosti německého protijaderného hnutí. Právě z Německa také pochází semínko odporu, které klíčí v české skupině Limity jsme my.
Kempová kultura začíná
Ekologické hnutí Earth First proniklo v roce 1991 ze Spojených států do Velké Británie.
Sami aktivisté to komentují slovy: „Nálada byla v Británii v roce 1991 podobá té, která dala vzniknout americkým Earth First. Organizace, které začaly v sedmdesátých letech jako skutečně radikální, byly úplně a nadobro asimilovány. Velké kanceláře, dobré platy, lobbing a možná něco navíc.“
Nejúspěšnější kampaň, ke které se rané hnutí přidalo, byl boj proti vládnímu programu výstavby dálnic. Propojení aktivistů z Earth First a místních iniciativ pomohlo na svět antidálniční kampani, které se během 90. let podařilo zastavit celý britský program výstavby dálnic. Právě vynalézavost earthfirsterů v této kampani dala vzniknout taktikám a strategiím, které zahrnovaly blokády stavebních strojů, sabotáže na staveništi a především protestní kempy.
První protestní kemp nedaleko jihoanglického Twyford Down vybudovali aktivisté Earth First v roce 1992. Dnes již legendární kemp nazvali Dongas. Ještě nestál přímo na místě samotné výstavby, ale sloužil zatím pouze jako základna pro lidi, kteří na místo protestů cestovali z jiných částí země. Další kempy již stály přímo na místě plánované výstavby, čímž svou existencí konstrukční práce blokovaly.
Anglické protestní kempy, kterých byly desítky, prodělaly během následujících pěti let bouřlivou evoluci. Poslední hřebík do rakve dálničního programu pak představovaly propracované kempy s podzemními tunely a stromovými domy podél několikakilometrové trasy zamýšleného obchvatu města Newbury. Stovky vycvičených ekoaktivistů nedaly toto místo zadarmo a do poslední chvíle bránily stavbě obchvatu, který byl však nakonec dokončen. Britská vláda už ale neunesla sociální náklady protestů a zbytek dálničního programu zrušila. Stovky dálnic se nepostavily. Kempy ale dále doprovázely řadu jiných problematických projektů a staly se běžnou součástí britského ekologického hnutí.
S nárůstem závažnosti klimatické změny vzniká ze směsi antiglobalizačního a ekologického hnutí první klimatický kemp pojmenovaný Camp for Climate Action. Ten se ovšem nekoná z logiky reakce na bezprostřední podnět podobně jako většina předchozích protestních kempů, ale sami aktivisté si vybírají, kdy a kde se bude kemp pořádat. Poprvé tímto způsobem “zakempovalo” něco kolem šesti stovek klimatických aktivistů létě 2006 nedaleko uhelné elektrárny Drax, která byla v té době největším britským zdrojem skleníkových plynů. Již v počátcích byla pro organizační strukturu kempů typická nehierachická struktura, což v praxi znamená, že neexistují formální vůdci a rozmělňuje se hranice mezi organizátory a účastníky. Organizátorem se stává každý účastník, který přebírá zodpovědnost za rozhodování. Současně byly definovány čtyři základní cíle kempů, které zůstaly stejné dodnes: budování hnutí, přímá akce, vzdělávání a udržitelný způsob života.
Vzestup hnutí za klimatickou spravedlnost
Druhý klimatický kemp se konal o rok později. Vyrostl několik set metrů od londýnského letiště Heathrow, kde byla plánována výstavba třetí runwaye. Akčního dne se tehdy zúčastnilo 1400 aktivistů, kteří mimo jiné blokovali ústřední kanceláře společnosti provozující letiště. Scotland Yard přiznal, že bezpečnostní náklady stály 7 miliónů liber (téměř čtvrt miliardy Kč). Kauza třetí runwaye získala větší pozornost, a přestože je projekt stále na jednacím stole, povedlo se jeho realizaci minimálně o deset let oddálit. Klimatický kemp se stal klíčovou událostí hnutí za klimatickou spravedlnost a inspiroval klimatické aktivisty v dalších zemích.
V roce 2008 proběhlo několik klimatických kempů po celém světě a také v pořadí třetí britský kemp zaměřený proti uhelné energetice. Tehdejší vláda přišla s dnes naprosto nepředstavitelným návrhem – výstavbou nových uhelných elektráren. Prvním projektem měla být stavba nových bloků elektrárny Kingsnorth na východním pobřeží Anglie. Vlastník elektrárny, energetická společnost E.On, se stala veřejným nepřítelem ekologického hnutí číslo jedna. Manipulativní slogan „čisté uhlí“ pak aktivisté označili za dvě nejšpinavější slova ve Velké Británii. Klimatický kemp přilákal na dva tisíce lidí, kteří se zúčastnili akčního dne. Výstavba uhelné elektrárny byla zastavena a Velká Británie později nadobro změnila svůj energetický kurz. Poslední uhelná elektrárna v zemi bude zrušena v roce 2025.
Rok 2009 byl ve všech ohledech kulminační. S protesty a klimatickými kempy se doslova roztrhl pytel. Hnutí za klimatickou spravedlnost napjatě očekávalo klíčové jednání o mezinárodní dohodě, která měla omezit emise skleníkových plynů – prosincovou konferenci OSN v Kodani. Prvního dubna během zasedání G20 obléhali největší evropskou burzu s emisními povolenkami ve finančním centru Londýna aktivisté ve stanech během akce nazvané Climate Camp in the City. Klimatické kempy se ten rok konaly v Kanadě, na Novém Zélandu, v Dánsku, ve Francii, v Irsku, v Belgii, v Austrálii, v Německu, na Ukrajině, v Indii, v Jižní Korei a ve Švédsku. Na britských ostrovech pak v létě proběhly simultánně tři klimatické kempy: v Londýně nedaleko známého Greenwitch, ve Skotsku u uhelného dolu Mainshill a ve Walesu u dolu Merthyr Tydfil.
Ještě v říjnu toho roku proběhl protest, který se stal britskému klimatickému hnutí osudný – obléhání a pokus o proniknutí do elektrárny Ratcliffe-on-Soar v hrabství Notthinghamshire. Následovaly desítky domovních prohlídek a více než sto lidí skončilo s obviněními. Částečně díky následnému soudnímu procesu došlo k odhalení infiltrovaného policejního agenta Marka Kennedyho. Všechno ještě umocňovala skepse z krachu vyjednávání v Kodani, do kterého vkládalo hnutí za klimatickou spravedlnost mnoho nadějí.
Jednou dole, jednou nahoře
Cílem britského klimatického kempu v roce 2010 bylo ústředí banky Royal Bank of Scotland v Edinburghu. V hledáčku se ocitla za poskytování úvěrů na projekty spojené s těžbou nebo spalováním fosilních paliv. Mezi ty nejdestruktivnější patřila těžba ropných písků v Kanadě. Požadavky po etických investicích ještě umocňovala skutečnost, že banka byla v době finanční krize zachráněna státem z veřejného rozpočtu. Přestože zde proběhla řada přímých akcí, účastníků oproti minulým letům ubylo a tento klimatický kemp se stal ve Velké Británii posledním. Skupina okolo klimakempu ještě participovala na akci s názvem Crude Awakeninig – blokádě ropné rafinerie Coryton v říjnu 2010 – a pak aktivity kolektivu klimatických kempů ustaly úplně. V důsledku toho došlo k útlumu rozbujelého hnutí za klimatickou spravedlnost, jehož součástí byly grassrootové skupiny a kampaně jako Rising Tide, Plane Stupid, Climate Rush, Art not oil, Coal Action Network, Laboratory of Insurgencery Imagination a další.
Britský odklon od uhlí doprovázejí pokusy o jeho náhradu za plyn z břidlic. Kontroverzní těžební metoda fracking doplněná o výstavbu plynových elektráren probrala uspané klimatické aktivisty. Ti v říjnu 2012 vylezli na komín nově postavené plynové elektrárny West Burton, jejíž spuštění díky „nejdelší okupace elektrárny v historii Británie“ oddálili. Byl to současně začátek kampaně s názvem „Ne přechodu na plyn“ (No dash for gas), která na klimatické kempy částečně navázala organizací protestů proti těžbě břidlicového plynu. Kampaň se přetavila ve skupinu Reclaim the Power, která každoročně pořádá protestní kempy, kterých se účastní pár set aktivistů. Věhlasu svých předchůdců již ovšem nedosáhli.
Zašlá sláva britských klimatických kempů rezonuje v některých zemích dodnes. V Německu se přetavila do naprosto nové podoby – hromadné občanské neposlušnosti. Zatímco ve Velké Británii byly při akčních dnech klimatických kempů zatčeny desítky až stovka aktivistů, v Německu bylo během jedné velké akce zadrženo v největším německém uhelném dole na osm stovek klimatických aktivistů. Tradice německého environmentálního hnutí přispěla těmi správnými ingrediencemi, které hnutí za klimatickou spravedlnost znovu oživily.
Kořeny hromadných akcí
Masové přímé akce se v environmentálním hnutí objevují poprvé právě v Německu v souvislosti s protijaderným hnutím. Jaderná energetika byla v tehdejším Západním Německu natolik neoblíbená, že místo plánované výstavby elektrárny ve Whylu bylo v únoru 1975 opakovaně obsazeno stovkami a tisíci demonstrantů. V březnu 1977 dosáhli aktivisté soudního vítězství nad stavbou elektrárny.
Události ve Wyhlu inspirovaly protijaderný odpor v dalších částech Německa na místech plánované výstavby jaderných elektráren: v Brokdorfu, v Grohnde nebo v Kalkaru. Místo plánovaného jaderného úložiště v Gorlebenu bylo v květnu 1980 obsazeno po dobu jednoho měsíce pěti tisíci aktivisty. Postavili zde městečko, které nazvali „Svobodná republika Wendland“. Během podobných protijaderných protestů, které variovaly od nenásilných blokád až po násilné střety s policií, se vyvinuly taktiky specifické pro masové akce, mezi kterými nechybělo prorážení a probíhání skrze policejní linie.
Protože se závěrečného úspěchu dočkalo německé protijaderné hnutí až v roce 2011, kdy německá vláda rozhodla o uzavření poslední jaderné elektrárny v roce 2022, mělo dlouhé desítky let na zdokonalování a rozvoj dalších taktik. Mezi ně patřilo zastavování vlaků, poutání se do kolejiště a podhrabávání kolejí, což mělo za účel zablokovat vlakové transporty vyhořelého jaderného paliva CASTOR směřující do úložiště odpadu v Gorlebenu. Od poloviny devadesátých let až do konečného vítězství nad jádrem probíhaly na německých kolejích hromadné honičky s policií. Také tato zkušenost protijaderného hnutí se přenesla do toho klimatického.
Hnutí nabírá nový dech
V Německu se pravidelně koná několik klimatických kempů. Od roku 2010 probíhají každoročně dva klimatické kempy ve dvou největších uhelných revírech: v lužickém revíru pod názvem Lausitzer Klima- und Energiecamp a v rýnském revíru Klimacamp im Rhainland. Kromě nich proběhly v roce 2012 klimatické kempy také v Mnichově a Lipsku, které se ale dalšího pokračování nedočkaly. Rýnský klimatický kemp se na rozdíl od toho lužického snažil od samého počátku navázat na tradici přímé akce britských kempů, takže v roce 2011 zablokovalo padesát odvážlivců vlak s uhlím. Následující dva roky se blokády transportu uhlí z velkolomu Hambach během klimatických kempů účastnily pokaždé zhruba dvě stovky aktivistů. V roce 2014 se několika desítkám aktivistů povedlo proniknout do velkolomu Garzweiler přímo před kola rypadla.
Zlom ovšem nastal v srpnu 2015. Ze tří stovek, které se do té doby každoročně účastnily rýnského klimatického kempu, se rázem stalo šestnáct set. Pod hlavičkou „A dost“ (Ende Gelände) se během akčního dne odehrála masová akce, která inspirovala klimatické aktivisty po celém světě. Aktivisté na celý den zablokovali uhelný lom Garzweiler patřící společnosti RWE. Z osmi set zadržených byla většina propuštěna bez zjištění jejich totožnosti policií, protože s ní plně odmítli kooperovat. Úspěch akce přitáhl do klimatického hnutí ještě více lidí.
Loni se další Ende Gelände odehrálo jako součást lužického klimatického kempu, kde do té doby neměli s podobnými formami protestu zkušenosti. Výsledek byl ohromující. Tři a půl tisíce aktivistů zablokovalo nejprve uhelný důl Welzow Süd, který po dobu čtyř dnů nevytěžil ani kilogram uhlí, a následně všechny železniční vjezdy do uhelné elektrárny Schwarze Pumpe. Ta po třech dnech blokády omezila svůj provoz na pouhých 20 % výrobní kapacity. Akce se stala největší úspěšnou masovou přímou akcí proti fosilnímu průmyslu.
Klimatický kemp v Porýní v létě 2016 byl celkem nevýrazný. Pokus organizovat akční dny více decentralizovanou formou v malých afinitních skupinách bez velké masové akce nebo alespoň společného cíle nepřinesl žádný velký posun. Potvrdilo se, že koncept Klimatických her (Climate Games), jak byl podobný model akčních dní pojmenován během nizozemských klimatických kempů, má zajímavé, ale někdy také dosti omezené výsledky.
O to větší očekávání přináší rok letošní. Nejen že již brzy proběhne první klimatický kemp v České republice, ale ve stejné době proběhne také masová akce v Amsterodamu, během které má být zablokován druhý největší evropský uhelný přístav. Navíc velké akce Ende Gelände budou letos dvě. Nejprve v srpnu během akčních dní klimatického kempu v Porýní, další během každoroční klimatické konference OSN. Ta se bude letos konat v německém Bonnu, který leží přímo v epicentru hnutí za klimatickou spravedlnost – v rýnském uhelném revíru. Cílem protestů letos nebude samotná konference státníků, ale nejspíš jedna z moha elektráren nebo uhelných dolů v tomto „velkém hřišti pro klimatické aktivisty“.